Kam chodí rádkyně

„Ráno, celý den, andělé nade mnou bdí, můj Pane...“, ozval se z táborového náměstíčka zpěv rangers a kluků a zvuk kytary.
Neochotně jsme rozlepily oči, vysoukaly se ze spacáků a poslouchaly, co nám Sigi říká:
„Všem přeji dobré ráno, je krásný den, sluníčko svítí, je neděle, což znamená, že půjdeme do kostela. Za půl hodiny bude snídaně, přijďte už v krojích, pak půjdeme na mši. Takže vstávat“.
„Jandul, to je trápení, co?“ povzdychla jsem si, „Představ si už jen tu cestu do Spálova“
„Darmo mluvit...Jdeš na latrinu?“ nazouvala si Jandulka tenisky.
Urychleně jsme se umyly, trochu jsme se učesaly, navlékly na sebe kroj a hnědé skautské kraťasy a s hrníčkem v ruce jsme zamířily do kuchyně, kde jsme v rychlosti posnídali. Pak jsme se vydali lesem do Spálova na mši, Ondra šel s námi, zatímco Zdeněk zůstal, aby hlídal tábor. V maličkém spálovském kostele si posedaly jen některé z nás, a to stěží, protože tamních věřících je opravdu dost.
Po mši jsme se shromáždili venku před kostelem a společně s ostatní mládeží a otcem Heřmanem jsme se rozestavili do kruhu, abychom se naučili slova a tanec k jedné polské písni.
„Holky ...a Ondro..., před chvílí jsem dostala nabídku od jedné hodné paní, abychom přišli k ní na čaj. Říkala, že kdysi taky byla skautkou a že by chtěla vědět, jak to chodí u nás v oddíle. Jdeme?“ navrhla Sigi.
„No jasně“, potěšil nás tento zájem.
Ta paní skautka, myslím, že se jmenovala Šimčáková, měla strašně pěkný domeček. Hned na chodbičce nás uvítali dva papoušci, v kuchyni zase pan Šimčák, který nám nabízel kávu a čaj, zatímco paní skautka nám dala oplatky. Jelikož nás bylo opravdu hodně, rangers seděly se Šimčákovými v kuchyni a vyprávěly jim o našem oddíle, Ondra a my ostatní jsme obsadili obývák a tam si posedali, kam se dalo. Bylo to opravdu příjemně strávené dopoledne. Všichni jsme si pěkně popovídali, zvlášť Ondra s Ivkou. Ti dva se totiž posadili za křeslo a bavili se jen spolu, až se o nich začaly šířit drby.
Zhruba po dvou hodinách jsme se s manželi Šimčákovými rozloučili, poděkovali jim za oplatky a za čaj a vydali se zpátky k táboru. Mezitím, co rangers vařily oběd, Včelka s Králíčkem si pro nás připravily duchovní rozcvičku. Hrály jsme ji po družinách a moc jsme se u toho pobavily, protože byla připravená v podobě hry Riskuj.
Po obědě jsme měli odpolední klid, a tak jsem s Jandulkou zašla za Sigi, abychom ji o něco poprosily:
„Sigi, můžeme jít do lesa?“
„Do lesa? Co tam?“ zajímala se Sigi.
„Cooo...to je různý...Chceme jít na jahody, že...a taky na borůvky...a na maliny...“.
„Tak běžte, hlavně se mi vraťte zpátky“, smála se Sigi.
A tady vlastně začíná to, díky čemuž jsem svůj deník pojmenovala Kam chodí rádkyně.
„Jandul, vzala jsi nůž?“ ptala jsem se ve stanu.
„Jo, a taky švihadlo“, řekla Jandulka, „ a nezapomeň vzít foťák“.
Všechny věci jsme sbalily do batůžku, přibalily trochu sušeného ovoce a nenápadně jsme se vzdalovaly z tábora.
„Holky, kam jdete?“ volala na nás Ponorka z hřiště, kde několik skautek s Ondrou hrálo fotbal, a všichni zpozorněli.
„Na latrinu“, křikla jsem.
„A na co ten batoh?“ zkoumala Marťa.
„To víš, zásoba toaleťáků“, rozesmály jsme se a obě se daly do běhu, protože jsme nechtěly odpovídat na další vyzvědačské otázky.
Zpomalily jsme až kousek za latrinou a začaly se bavit o tom, kde vlastně tu naši vytouženou Základnu postavíme. Pořád nás nic nenapadalo. Najednou se na obloze objevil nějaký dravec a my ho s údivem pozorovaly. Jak tak krouží po obloze, my za ním otáčíme hlavy, protože nás úplně fascinuje. Ve stejném momentě však s pozorováním končíme, protože nás něco zaujalo.
„Cvrčku, vidíš tu skalku? Nenapadá Tě něco?“ usmívala se Jandulka.
„Základna!“ vykřikla jsem nadšeně a obě jsme se začaly radovat jako blázni.
Někdo by si mohl myslet, že jsme se domluvily, ale my se nezávazně na sobě rozběhly po luční cestičce, na rozcestí u lesa jsme odbočily nahoru doprava do kopce a běžely tím směrem, kde jsme si myslely, že je naše Základna. Pak jsme zpomalily a uvažovaly jsme, kde jsme ten kopec vlastně viděly. Stály jsme totiž v kopci na lesní cestě, kolem nás z obou stran hustý porost mladých smrků. Náš kopec byl někde na pravé straně, kde přesně, to jsme nevěděly. Prodírat se houštím se nám nechtělo, a tak jsme si raději chvilku lámaly hlavinky.
„Pojď, půjdeme tudy“, táhla mě Jandulka z cesty pryč.
S vypětím sil jsme prolezly mezi smrčky a kapradinami a zůstaly v úžasu stát. Ocitly jsme se na vrcholu zmíněného kopečku. Nahoře rostlo jen pár stromků a byly tu kameny, skoro jako by to byla skála.
„Tak myslím, že máme Základnu“, řekla jsem.
„No počkej“, řekla Jandulka, „máme jen místo pro Základnu. Snad teprve začneme stavět, ne?“
„No jasně. Chtěly jsme si postavit lavičku, abychom měly kde sedět“, řekla jsem.
„A taky něco, na čem bychom se mohly zdvihat...jsem zvědavá, co brácha řekne mým svalům, až přijedu z tábora“, uvažovala Jandulka.
„A co latrina?...Ne, nic jsem neřekla...Tak latrinu teda stavět nebudeme, no. A co takhle nějakou provizorní chatrč?“
Ten den jsme na Základně, jak jsme celému místu říkaly, pobyly jen krátce, hlavně jsme si chtěly prohlédnout terén, abychom zjistily, co a jak. A taky jsme nechtěly být moc dlouho mimo tábor, aby někomu nebylo divné, že jsme celý odpolední klid pryč (i když s našim slavným odchodem o nás už beztak všichni věděli). My totiž odpolední klid nesmírně milovaly, obvykle nás ani nenapadlo, abychom někam chodily.
Zatímco my se vracely ze Základny, holky s Ondrou právě dohrávali první táborový fotbal, rangers připravovaly něco ve stanech a starší skautky si prozpěvovaly v kuchyni, takže náš příchod naštěstí nebyl moc zaregistrován.
Písk, písk!, ozvala se Koblížkova píšťalka. Poté, co Koblížek vypískal desítku, což je deset minut na to, abychom se připravily na další program, například na etapovku, jsme se rozeběhly do stanů, abychom se převlékly do dobových šatů. Shromáždily jsme se v kuchyni a Sigi nám přečetla příběh o Artušově meči. Každá z nás dostala za úkol vyrobit si vlastnoručně svůj meč a do něj ukrýt svůj talisman tak, aby nikdo z ostatních nevěděl, kde je. A tak jsme se do toho teda daly.