Hra bez konce

Beru hrnek s teplou kávou a přemýšlím, jestli mu to neulehčím …. jestli nezačnu sám. Vím, že dřív nebo později se na to zeptá. To proto mě tady vzal … na místo, kde myšlenky samy od sebe úplně volně plynou.
„Děkuji za kávu. Vidím, že jsi myslel úplně na všechno.“
Chci nějak začít, ale nevím jak.
„Asi bys chtěl slyšet, co se stalo dál, a proč jsem vlastně tady, že?“
Nedávám mu prostor, aby promluv. Mluví se mi těžko, ale vím, že mu dlužím vysvětlení. Nebo nedlužím? Dlužím vůbec někomu něco? Možná ne. Možná to dlužím jen jí a ještě jedné osobě.
„Víš, jak jsem minule končil tím, že jsme byli na hřbitově?“ pokračuji. „Odešli jsme skoro za soumraku. Vůbec se nepohnula. Stála tam jako socha. Slzy tiše padaly k zemi. Museli jsme ke mně na koleje, protože nebyla schopna jet tu dálku domů. Její rodné město bylo vzdáleno nějakých 350 km od města, kde jsme právě byli. Od té doby nepromluvila. Cesta byla nekonečná s jejím prázdným pohledem. V ruce svírala svůj křížek a byla tak daleko… daleko od realita. Chvíli se smála a chvíli z jejího výrazu tváře nešlo číst. Vše bylo mlhavé, jako ten den. Byla taková mlha. Vidím to jako dnes. Zavezl jsem jí domů a uložil do postele. Kdybych jí chtěl třeba zabít, bylo by jí to jedno. Nejedla, nepila. Prostě jen ležela a dívala se do stropu. Jezdil jsem za ní každý den. Nemohl jsem jí nechat samotnou, aby se utrápila … to jsem nemohl … to bych se pak nedokázal podívat do zrcadla. S postupem času tato maska nezájmu opadla. Brodil jsem se s ní bahnem dní, zvedal jsem jí a podpíral … pěkně krok za krokem dlouhý rok … rok bez vzpomínek, bez života.“
Viděl jsem, že David skoro ani nedýchá, aby mi nepřetrhal nit vzpomínek. Poslouchá s pozorností dítěte, kterému povídáte o draku a princezně.
Nadechl jsem se a pokračoval dál.
„Další rok uběhl a já pomaličku zjišťoval, že bez ní nemůžu žít. Zamiloval jsem se! Čas letěl moc rychle … nemocnice … doma … nemocnice… Byla moc nemocná. Její schránka se hroutila, jako domeček z karet. Ztrácela se mi před očima a já … ztrácel jsem se s ní. První pusa … na nemocničním pokoji … „Prosím vezmi mě domů“, tohle mi šeptala do ucha, když mě objímala. Věděl jsem, že má strach z nemocnic…
„Strach z nemocnic?“, vyruší mě.
„Ano strach z nemocnic, nebo spíše z doktorů, kteří umějí být někdy velké „svině“. Většinou jsem u ní i přespával. To víš, doktor mezi doktory si zařídí ledacos. Ta pusa všechno nastartovala. Začali jsme spolu chodit. Byly to nádherné dny. Miloval jsem ji nadevšechno. Byla to moje malá holčička … moje princezna … moje … všechno. Byl jsem tu pro ni a ona pro mě. Ale asi jsem byl hlupák.“
Vidím, že by mě chtěl zase David přerušit, ale nesmím mu to dovolit. Už bych se nezmohl navázat a pokračovat.