Prázdniny 2.

Zamíříme si to k hradu nejkratší možnou cestou přes les.
„Máš ty papíry, co jsme si připravovali?“ Zeptá se mě Simona.
„Ne nezapomněla mam je tady.“ Vytahuji z tašky papíry, na které jsme si včera připravily podrobnosti o naší plánované práci na hradě. Simona zároveň se mnou vytahuje propisky, tužky, gumy, ořezávátko a štos papírů.
„No teda my, ale máme pěkný seznam.“ Zhodnotí Simona. „Že tys tam něco přidala?“
„Nepřidala.“ Bráním se. „Koukni na to a uvidíš. Všechno bylo schválenou radou. Pokud jsi to ovšem nezapomněla. Čím začneme?“
„Mohli bychom začít tím prvním: Prohlídka hradu a zákres místností.“ Rozhodne.
„Tak jdeme na to.“ Zavelím. „Co takhle každou místnost, co by po větší rekonstrukci byla obyvatelná, nějak nazvat?“
„Že se ptáš. Začneme v téhle místnosti.“ Samozřejmě se něco takového neobejde bez hádek. Nakonec jsme donuceny zvolit číselné názvy, jinak bysme nic jiného asi nedělaly.
V potu tváře projdeme celý hrad a všechny místnosti, jež by mohli být po rekonstrukci obyvatelné, zaneseme na papíry do našich nákresů.

***

„UFF! Zvládly jsme to.“ Vydechnu. „Po tak náročné práci jako je projití všech místností hradu a jejich zmapování bychom zasloužily odměnu.“
„Jo to bysme mohli.“ Souhlasí Simona. „Hele kdyby se to trochu víc zrekonstruovalo, dalo by se tu i bydlet.“
„To máš teda pravdu, ale prozatím bych se já osobně si zatím vystačila jen s menšími úpravami, aby se tu dalo přebývat alespoň v létě.“ Za stálého hovoru balíme věci a odcházíme domů.
„Víš, co jsem zjistila?“ Protne nastalé ticho mezi námi vzniklé krátce po opuštění hradu Zlaté Záře.
„Ne nevím. Nechám se podat.“ Mezitím si mnu ruku.
„Zjistila jsem, že mě šíleně po tom kreslení bolí ruka.“ Mne si ruku a různé s ní cvičí.
„Tak to jsme dvě.“ Také si procvičím ruku.
„Jonášovi jsi slíbila zítřek?“ Zeptá se mě nečekaně Simona.
„Jasně, proč?“ Nepochopím, kam tím míří.
„Když chce na hrad, mohl by nám pomoci s některými body.“ Vysvětluje nadšeně.
„Jo tak ty ho chceš využít?“ Už chápu, proč se na to ptala. „Ale to bysme mohli. Je do toho hradu celý žhavý.“ Rozesmějeme se a před Simoniným panelákem se rozloučíme. Ona jen vyběhne schody do 2. patra, já ještě musím proběhnout Labutí náměstí, jež své jméno dostalo podle kašny s labutěmi, Tichou uličku a schody do patra 3.
Ve dveřích se na mě jako přívalová vlna přižene Jonáš. A hned začne brebentit o Zlaté Záři.
„Ahoj tati!“ Svůj pozdrav musím doslova zahulákat, jelikož si milí tatínek, pustil televizi zase na maximum. Lípnu mu pusu na tvář. „Máma šla na odpolední s noční? Nějak pozdě ne?“
„Šla déle. Zato ty si tu nějak moc brzo. Pokaždé, když se vydáte na Zlatou Záři, nikdy nepřijdete dřív jak v devět hodin.“ Podivuje se mému brzkému příchodu.
„Na hradě jsme udělali to, co jsme chtěli. Jonáši!“ Svolám Jonáše k sobě. Ten se mezitím na chvíli přitočil ke staršímu bratrovi Martinovi a koukal mu přes rameno, jak hraje nějakou strategickou hru.
„Tady jsem!“ Ozve se.
„To znamená kde?“ Neodpustím se nezeptat, přestože vím kde je.
„Tady v pokoji u Martina!“
„Jonáši, chceš jít s námi zítra na Záři? (Jak taky občas zkracujeme jméno hradu Zlatá Záře.)“
„Jo, chci!“ Vyskočí nadšeně ze židle.
„Tak dobře, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou? Sem s ní.“
„Budeš nám tam pomáhat s některými věcmi. Jinak tě tam nevezmeme.“ Dodám rychle, aby nemohl říct žádnou námitku a odvolat se.
„Tak dobře. A co to bude?“ Dožaduje se podrobnějších informací. Já, se usměji, zamířím si to do svého pokojíku a jen přes rameno houknu, že mu je sdělím později. V mém mini pokojíku se dlouho nezdržím.
Od počítače vyženu Martina, juknu na e-maily, odepíšu na nově příchozí, vyberu si jednu z nabídnutých her a ponořím se do jejího hraní.