Do ticha

Stojím nad prázdným hrobem. Nad hrobem s fotkou, ale bez popela. Cítím to jako křivdu vůči té malé shrbené ženě, která ani nemohla pohřbít svého vlastního syna.
Je čas jít. Je čas jít daleko. Utekla jsem od té díry, kam strejdu nasypali a teď musím, aspoň na chvíli, zmizet i od kamene s fotkou.

Unikla jsem. Ani nevím jak. Ale unikla. Nesledovaná. Možná mě ani nikdo sledovat nechtěl. Unikla jsem rodině. Vazbám. Na chvilku.

Šla jsem pěšky, dlouho. Bez potřeby vědomí pohybu svého těla. Na útěku člověk nepotřebuje krásu. Jen rychlost. Pomalu začala chůze přecházet v běh.
Až jsem jim uprchla. A pak jsem stála. Nic víc. Jen stála a koukala dolů. Na Labi seděla labuť. Na Labi nikdy nesedí labutě…