King's field XI.- Street of the King

Nebyla to žádná Broadway. Nebyla to žádná Pátá avenue. Žádné mrakodrapy ani vyhlášené hotely a restaurace, žádná divadla a kina, žádné administrativní budovy a banky, žádné vily hollywoodských star ani paláce dubajských šejků. Byla to normální standartní česká ulička s lidmi žijící podobný život jako já. A přitom měl každý dům, každý soused a sousedka svůj specifický příběh...

Na každé straně ulice stálo přibližně dvanáct domů. Některé byly důležitější, jiné pro mě skrývaly tajemství, které jsem zatím neodhalil. Ulici z obou stan lemovala álej z kulatých líp, které svými pyly kazily dojem naleštěných aut a které zabraňovaly světlu dostat se do oken.

Dominantou Street of the King byl jemně žlutě oblečený zámeček secesního stylu s krásnou zahradu okolo celého jeho obvodu. Před vstupními dveřmi držely štít dva antické sloupy, pod kterými klesalo kamenné schodiště až k anglickému trávníčku sytě zelené barvy. Nad zahradou se tyčily dva mrakodrapy- borovice a kaštan. Oba stromy odlišného etnika se za větru kolébaly jako havajské tanečnice ověšené šiškami a kaštany, které z nich pomalu padaly a padaly a postupně odkrývaly svá snědá těla obležená kůrou.
V tom zámečku bydlela rodina Cutmasterova. Otec Lubosh, který se přiženil k bohaté nevěstě, byl úspěšný švec a zarytý zahrádkář, ale i přesto ho její rodiče nikdy nepřijali mezi sebe. A to se tak snažil - byl hodný, ochotný, společenský a nadaný ve svém řemeslu. Svoji ženu zaměstal ve své firmě a zkrášnil jejich panství jak jen to šlo, ale rodiče manželky byli příliš pyšní na své peněžní postavení, aby přijali do své rodina chlapce ze středních vstev.
Lubosh a jeho manželka měli spolu tři děti. Všechny byly dívky. Jedna byla starší než já a asi nidky jsme ji nepotkal. Druhá byla Nelly, dívka o tři roky mladší než já, která ve svém mládí přelézala plot a chodila nám zalévat kytičky. Ta poslední, jejíž jméno neznám, se narodila, až mi bylo jedenáct, a tak vám o ní taktéž nemohu moc říci. Měli také bernského salašnického psa, kterému říkali Betynka. Moje prababička ho neměla ráda, protože na ní pokaždé štěkal, ale já si ji oblíbil, byla tak hezká a přátelská. Když jsme s Tominenem hráli na dvorku fotbal a balon přeletěl plot, nebál jsem se plot také přelést a potichu dojít přes ten hedbávný trávníček pro náš kopačák. Pes jen ležel a oddychoval. Byl už starý. Také si pamatuji, že pokaždé, když vypukl Ignis Brunensis, přeskakovala dvoumetrový plot a jednou si roztrhla břicho. Pak jednoho dne už neotevřela oči. Dlouho byli bez psa, ale pak z krabice vykouklo malé štěně stejného plemena. Bylo roztomilé. Ale umělo škrábnout. Jednou zmizelo. Lubosh se ptal zedníků, kteří navlékali zámečku ová kabát, jestli ho neviděli, ale pokaždé se dočkal jen záporné odpovědi. Nakonec se záhada vyřešila. Jeden ze zedníků ho ukradl pro své děti pod stromeček a ostatní ho kryly. Poníženě, a přesto arogantně, ho vrátili. Vrátil se, ale ne na dlouho. Vrozená vada se brzy ozvala a pejsek odešel z tohoto světa.

Naše rodina byla jejich sousedy. jejich zámeček byl palác dávného krále a náš skromnější, též secesní dům, byl palácem pro jeho dceru. Zní to pěkně, ale mělo to plno nevýhod. Nemohli jsme svévolně dělat jakékoliv vnější změny na domě. Usmlouvali jsme nátěr domu na kakaovou barvu a po taji jsme vyměnili obrovské vstupní dveře a odstranili barevné kachličky. Jenže výměna okapů a především střechy nelze provést incognito. A neboť by to stálo nekřesťanské peníze(a to jsme ateisti) klobouka a tepny domu chátraly. Výrazný byl krásný zastřešený a zaprášený balkon. Za domem ležela zahrada, o kterou pečoval především dědeček ( a babička ho dirigovala z okna s muškáty). Hned za domem byl vykachličkovaný dvorek se sušáky na prádlo, které nám s Tominenem sloužily jako branky. V rohu se po domě a plotě šplhal břečťan, který svými listy kryl cihlovou zeď. Pak následovala skalka se suchou kůrou, bílými kameny a stoustou rostlinek od hořců až po bonsaje smrků. Nad ní čněla meruňka a vedle se po zahradním oblouhu plazila růže. Když jste prošli tímto trnitým portálem, stanuli jste v travnaté části zahrady. Po obou stranách se táhly trávníky s nově zasetou trávou, uprostřed kterých stáli uprostřed košaté jabloně. Mezi trávníky se linula kachličková cestička lemovaná modřinci, tulipány a maceškami. Pak následovala vinná réva, dědečkův hrdý artefakt jeho snahy a dřiny. Za ní se táhnul další trávník a na druhé straě se rozprostíralo pétanque hřistě. Vedle něho stál ořech, který tam zasadil můj táta Ivosh, a za ním se tyčil cihlový altánek, ve kterém bylo ukryto všechno nářadí a další věci, které nebylo kam jinam dát. Vedle stálo malé pískoviště, které využila až naše sestřenka Sarrah. V rohu celé zahrady pak stál chrám grilování s posezením. Tam jsem za dlouhých teplých nocí seděl s dědečkem, pozorovali jsme plameny v krbu, hvězdy na obloze a polemizovali jsme o životě na jiných planetách či měsících, o Bermudském trojúhelníku, o válkách, o zvířatech a o záhadách.

Dům sousedící s naším patřil rodině Veinových. Bydleli tam společně se svým synem a jeho manželkou. Jednoho dne paní doktorka Veinová nepřežila vlastní operaci a starý pán Vein se stal vdovcem. Jeho syn byl truhlář a my ho neměli v lásce. Každý den si dával před svůj dům na silnici popelnici, aby snad někdo nezaparkoval na jeho místě. Táta tu jeho ,,vyčůranost" nesnášel a ne zřídka se stávalo, že mu zaparkoval před okny, přičemž nárazníkem odsunul popelnici o několi metrů vedle( někdy se popelnice dokonce ocitla na úplně jiné ulici...). Byla to taková mezisousedská válka.

Další významný dům byl ten naproti nám. Bydlelo v něm plno lidí, ale já znal jen jednu tvář. Vlastně dvě. Pan doktor stál každý den v okně své ordinace a pozoroval všechno, co se stalo na ulici. Tou druhou tváří byla jeho pěkná dcera asi o rok starší než já. Viděli jsme se ale jen jednou v dětské ordinaci, která též stála na street of the King.

Paní doktorka nebyla doktorka, ale spíše reportér. Při běžné kontrole jste si vyslechli, co včera měla na oslavě a co její kluk dělal na tréninku. Nesnášel jsem ji. Ovšem v čekárně jsem potkal plno svých spolužáků ze základky, což byla vždy sranda. Každý vypadal jinak a dělal, že toho druhého nezná. Nenápadně jel pohledem po čekárně a když stanuly oči ve stejné poloze, oba začali dělat, jak je ale zajímavá ta bronchytida, co visela na plakátě za zády pacientů.

Další zajímavou postavou byl pan Window, který snad v okně i spal. Před jeho domem byl úzký pruh trávníku a on ho z okna kropil hadicí. Pokaždé, když někdo procházel, jen zastavil vodu, a pak zase začal kropit...

Na rohu byla hospoda U Naila. V ní, jako největší atrakce( pokud se nepočíná obsluha nahoře bez od 23:00) byl volfswagen brouk, ve kterém se dalo povečeřet, či se alespoň pěkně ožrat.

To byla Street of the King, ulice ulic, král králů v King's fieldu.