Kam chodí rádkyně

Když nám Sigi oznámila, že si každá máme vyrobit meč, připadala jsem si jako Xena. Nakonec po nás budou chtít, abychom s těmi meči bojovaly, ne? Ale když to po nás teda chtějí...Z obrovské hromady dříví z dřevníku, který je hned vedle kuchyně, jsem vytáhla dva kusy dřeva, které se mi pro můj meč zdály být nejvhodnější, a zamířila k mostku přes řeku, kde jsem se hodlala usadit a meč vyrábět tam. Připojila se ke mně ještě Kytička a Barča, takže jak jsme tam tak seděly, vypadaly jsme jako tři sudičky.
„By mě zajímalo, co myslely tím talismanem a tou skrýší pro něj. Já mám problém vyrobit samotný meč“, řekla Barča.
„To jsme na tom stejně“, smála jsem se, „Tím talismanem, teda podle mě, může být nějaký kámen, kytička...tebe jsem nemyslela, Kyti, prostě co chceš. A musíš to do meče dát tak, aby nikdo nevěděl, kde to je“.
„A to máme přilepit izolepou?“ ptala se mě Kytka.
Já jen pokrčila rameny. Momentálně mě totiž zajímalo, jak zhotobím svůj meč. Nakonec jsem jedno, to delší, dřevo, seřezala na jednom konci do špičky, to měla být čepel. Uprostřed dřeva jsem vyryla dírku, do té zasadila kamínek z řeky a kolmo jsem špagátem přivázala to druhé dřevo. Zkrátka, bylo to umělecké dílo.
Když jsme s výrobou mečů byly hotovy, seřadily jsme se do fronty a jedna po druhé předváděla svůj výtvor rangers. Nad tím mým jen pozvedly obočí, haha.
Druhá část etapovky byla taková, že jsme měly své meče pojmenovat a zahrát s nimi v družinách nějakou scénku.
„Jdeme ke stanům“, řekla jsem.
A tak se šest třeštidel přemístilo na táborové náměstíčko, zatímco Laňky šermovaly u týpíčka a Poštolky mávaly meči na hřišti.
„Má někdo návrh na scénku?“ zeptal se Krtek.
„Co kdyby jedna z nás hrála princeznu, kterou vězní drak a jeho dračice, a ty ostatní by hrály tři mušketýry, kteří ji přišli osvobodit?“ vymýšlela Ponorka scénku.
„A při tom osvobozování by všichni, i princezna, tasili své meče a bojovali, a skončilo by to tak, že by se všichni navzájem zapíchli“, dodala jsem.
„Pěkně surové, ale dobré“, řehtala se Kytička.
„Nuže princezno, ty tady stůj, jako že jsi spoutaná...“, řekla jsem.
„A kdo je princezna?“ zeptal se Pavouček.
„Aha“, uvědomila jsem si, „kdo chce být princeznou? Nikdo? Tak já. Kytička a Krtek budou draci a vy ostatní budete hrát mušketýry, jste pro?“
„Jasně. Tak jak pojmenujeme své meče?“ zajímala se Ponorka.
„Můj se jmenuje Superman“, vyhrkla jsem a už to jméno chudáku meči zůstalo.
Ostatní meče dostaly názvy Pepík, Ryzák, Silák, Žihadlo a Jehlička. Tedy opravdu silácká jména.
Všechny tři družiny, starší skautky, rangers a Sigi jsme se sešly v kuchyni, abychom předvedly scénky, kluci u toho byli taky, chtěli se totiž pobavit, sprosťáci jedni. Ty, které zrovna nehrály, se posadily v jídelně ke stolům, herci se přichystali na scénu a už to jelo. Abyste věděli, jak vypadala naše jídelna- jídelna byla částí kuchyně, vše pod jednou střechou, oddělené byly výdejním pultem. V kuchyni stála stará plechová kamna a spousta hrnců. V jídelně jsme měli dřevěné stoly a kolem nich nahrubo otesané lavice. No a mezi jídelnou a kuchyní bylo trochu místa, čehož jsme využila jako podia.
„Milý draku, pusť mě ven“, stála jsem v dračí jeskyni a kulila na draka očka.
„Jedině přes mou mrtvolu“, zabručel drak Krtek a šel se podívat, co mu dračice Kytka vaří.
„Jak si přeješ! Tas meč a bojuj“, vletěla do jeskyně má statečná zachránkyně Barča.
„I koho nám to tu čerti nesou?“ divila se dračice.
Naše hra sklidila nebývalý potlesk, protože jsme se do ní tak vžily, že jsme si na konci hry bez okolků polehaly na zem, na znamení, že jsme všechny mrtvé.
Po „opravdu“ náročném kulturním představení jsme měli čas na hygienu, a tak jsme se rozeběhli do stanů.
„Jandul, jdeme se koupat?“ navrhla jsem.
„Jasně. Huů, vy tam vedle, jdete se koupat?“ křikla Jandulka na Marťu a Ponorku.
„Už tam míříme“, volala na nás Ponorka.
My jsme se zatím převlékly do plavek, kolem pasu, jestli se tomu tak u mě dá říct, jsme si omotaly ručníky, a přes táborové náměstíčko a kolem kuchyně jsme běžely k řece. Tam jsme se u stromu, který měl krásné kořeny, jež se plazily po zemi, ručníky shodily a pomaloučku se začaly otužovat. Nejdříve prstíček, potom druhý a nakonec jsme se s Jandulkou navzájem do té ledárny hodily.
„Uf, holky, já mám šok“, lapala jsem po dechu.
Ale jelikož jsme po chvíli začaly s Jandulkou po sobě stříkat, holky usoudily, že nám vlastně nic není, takže nám první pomoc neposkytly.
Asi půl hodiny jsme takhle blby, pak jsme se ve stanech osušily a převlékly se, tentokrát ale už do tepláků, protože byl večer a začínala být zima. Následoval večerní program v týpí, tentokrát jsme si udělali čistě hudební večer. Jakmile jsme takhle projeli Amazonku, Eldorádo, Rosu na kolejích a spoustu dalších našich oblíbených písní, společně jsme se pomodlili a všichni jsme se v kruhu chytili za ruce, abychom zazpívali večerku:

Zapad' den, slunka svit, vymizel z údolí, s temen hor. Odpočiň, každý kdos Boží tvor.

A jakmile jsme dozpívávali, poslala Sigi znamení, což znamenalo, že člověku po své pravici stiskla ruku, on to poslal dále a tak to kolovalo. Když se znamení dostalo zpátky k Sigi, potřásli jsme si rukama, popřáli dobrou noc a v tichu se rozešli do stanů.