King's field XII.- Plamínky vzpomínek

Vystoupili jsme za tmy z auta. Prošli jsme potemnělým a pochybným podchodem, útočištěm pouličních gangů a prodavačů květin a svíček, a vydali po dlážděné rampě dobít vrchol k úrovni normálního světa. Když jsme se vyškrápali z podzemí(nebo spíše podsvětí), stanuli jsme před velkou bránou. Napadli mě první verše z Dantovy Božské komedie, kdy sám Dante sestupoval do pekla:

Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se tam, kde Bůh věčně trestá,
mnou dal Pán průchod spravedlnosti...

Vešli jsme do země zesnulých. Dýchlo na nás teplo svíček, teplo lásky, které plápolalo skoro na každém hrobě. A ticho. Ticho pro vzpomínání, ticho z úcty. Kam se vytratila ta arogance a sebestřednost lidí? Tvář každého beze slov říkala: ,,Jen se pojďte setkat se svými bližními. Nemají se lépe než my?" pak zmizela za zády a ve tmě. Celý hřbitov vypadal jako bojové pole, studený a mrtvý, ale ty plamínky svíček, duše rytířů, mu nedávaly spánku. Stále žily a zrcadlily se na noční klenbě.

Stál jsem nad hrobem mých příbuzných a, aniž bych je znal, vzpomínal jsem. Nebo alespoň přemýšlel, jak žili a jak se měli. A jestli ví, že teď stojím nad jeho hrobem a o tom všem přemýšlím...

Každá pozdě večerní návštěva toho svatého místa mi připadala kouzelná a její atmosféra jedinečná. Uličkami procházely desítky lidí se svíčkami a každý myslel na něco jiného. Malé děti zkoumaly barvy kamínků a počítaly svíčky na hrobech, někteří dospívající nenápadně posílali své virtuální zprávy svým pokladům, zatímco jiní stejné věkové kategorie poslouchali vyprávění rodičů o jejich prababičkách a pradědečcích, sami dospělí stáli nad hroby, zkoumali, které svíčky mají ještě knoty a důstojně vzpomínali v lepších případech na své prarodiče, a staré dámy se kulhaly přes celý hřbitov se svíčkou, kytičkou a hrabítky za svými milými, kteří na ně čekali za vodou.

Vraceli jsme se k východu a já už se zase těšil na Vánoce, kdy se vrátíme do říše soucitu, úcty a lásky...