Třída slečny Gwendy

Kapitola 2.
O týden později, nějakých deset minut před zvoněním Anette zkoumala nově příchozího.Vysoký, černovlasý kluk se zvláštníma očima. Zdály se být skoro fialové, ale to by tahle barva musela být přirozená. Ještě naposled na něj pohlédla a dále uvažovala, proč je v téhle třídě pár jejích známých. Znala z nich sice jen Lolu, Joyce, Romana a Andrewa, ale byla si jistá, že dotyční nejsou z těch co je vybírají na vzdělávací experimenty.
O Lole říkali zdvořilejší lidé, že je velmi upřímná. Ostatní o ní prohlašovali, že je drzá jako opice. Joyce byla všeobecně známá svou naprostou ignorací domácích úkolů a jiných, učiteli ukládaných kratochvílí. Andrew – řekněme si to na rovinu – nebyl zrovna miláčkem učitelek a to už se raději vůbec nezmiňujme o Romanovi a jeho vztahu ke škole, nebo přesněji řečeno ke spolužákům. Anette si nervózně poposedla na židli. Bylo opravdu nezvyklé po dvouměsíční nečinnosti zase sedět v lavici a proklínat nepohodlnou školní uniformu. Najednou se za ní ozvalo zakašlání. Anette leknutím nadskočila, ale ve snaze udržet si vážnou tvář se pomalu otočila… Za ní stála nápadně hezká zrzka, které ani šedivá školní uniforma nezabránila vzbuzovat dojem neuvěřitelné energie a pohody. Neznámá se usmála a zeptala se:
,,Je tu volno?“
Tázaná Anette nadšeně potvrdila. Když si příchozí přisedla, vyvalily se z ní proudy slov. Odhalila Anette že se jmenuje Charlotte Musialová, že má ráda výtvarku a že nesnáší kapelu Barbie warning…“
Anette nezbylo než hledět na ni v němém úžasu. Nechápala, jak to, že dokáže mluvit takovou rychlostí a že si rozmáchlou gestikulací ještě nepřivodila úraz.
Charlottino vzrušující vyprávění o počty zubů její sestřenice z druhého kolena přerušil až příchod učitelky. Všechny překvapilo zejména její mládí. Učitelka byla ovšem nejen mladá, ale i velmi půvabná. V pravidelném, dlouhými tmavými vlasy lemovaném obličeji, jí zářily safírově modré oči, neobvykle velké na to, jak byla příchozí malá. Příchozí se usmála a řekla:
Dobrý den. Jsem Gwendoline Winterová. Ještě vás moc neznám, takže… nemáte tu nějaký váš seznam?“ Začala docela dobře, ale potom udělala zásadní chybu. Pronesla k novopečeným sedmákům: ,,Ještě vás moc neznám děti. Co aby se každý představil a pověděl nám něco o sobě?“ Tohle jí mohlo projít maximálně u druháků, ale tady touto nevinnou větou vzbudila silné antipatie. Nikdo ovšem nedal na sobě příliš znát své pocity, snad kromě Charlie, která byla za příležitost mluvit vděčná Gwendě až za hrob. Když se konečně povedlo utnout Charlie v řeči a i poslední kluk – jakýsi Peter Shell odpípal svou řeč, předešlo se k úkonům, jako třeba rozdávání učebnic apod. Najednou Gwenda prohlásila:
,,Myslím, že bude lepší, když si vás trochu přesadím. Sem dopředu bych chtěla Andrewa Kneeckenbrotha a Olivii Jonesovou – vedle do lavice bych prosila Anette Blocksovou a Petera Shella, za ně ať si sedne Oliver Jones a Charlotte Musialová, vedle nich Joyce Carstairsová a do poslední lavice ať jde Lola Almondová a Victor Strangers.“
Anette s lehkým pobavením sledovala, jak se poslední dva jmenovaní na sebe s krajní nechutí podívali a pak se stáhli co nejvíce ke kraji své půlky lavice. Tihle dva se nezdáli adepty na lásku století.
Když se dostatečně vynadívala na reakce svých spolužáků, přemístila svou pozornost na jejího nového souseda. Malý kluk s velkýma hnědýma očima a lehce ušlápnutým výrazem – asi s ním nebude těžké vyjít…

Kapitola 3.
Victor byl nanejvýše znechucený. Nová učitelka měla podle jeho mínění inteligenci brokolice, musela ho posadit vedle té nejošklivější a nejtupější holky, která ve třídě byla. Tím že je ošklivá a tupá si byl naprosto jist, i když s ní ještě ani nemluvil a nestála mu zatím ani za pohled. Konečně si řekl, že by se měl podívat, s kým bude trávit nejméně rok. Pomalu se otočil a napadlo ho, že možná neměl o kráse soudit tak neuvážlivě. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohly být oči tak zářivé, že mohou mít tak dokonalý tvar. Ale jinak se mu zdálo, že je to docela tuctová holka. Anebo si to jen chtěl myslet? Nesnaží se jen najít na všem to nejhorší, protože se rozhodl, že tenhle rok bude strašný? Myšlenky v něm vířily v podivném spletitém tanci – úplně to vidí jako obraz. Velký barevný obraz, který by se velmi hodil na autobusovou zastávku v Greenwoodské ulici… Začal zapáleně kreslit na okraj sešitu. Nevnímal zvuky, ostatní spolužáky, jen kreslil. Ani si nebyl jistý co to nanášel na papír. Málem si způsobil úraz, když se podíval na nádherný spletitý obrazec, v jehož středu stála krásná dívka s dlouhými černými vlasy a zářivě zelenýma očima… Ještě více se leknul, když si všiml že Lola, která byla od dívky z obrázku k nerozeznání, mu nakukuje přes rameno. Měla najednou takový zvláštní pohled… takový hezký – ale zvláštní… Rychle obrázek zakryl dlaní.
Podíval se na hodiny. Myslel si, že už musí konečně hodina končit – ale byla sotva v polovině. Jeho kamarád to kdysi přesně vystihnul, když řekl:
,, Ta škola se tak děsně táhne. V půl třetí se podívám na hodiny a je teprve za pět deset.“
Nějak protrpěl zbytek vyučování a až vydechl úlevou, když stál před školou a dýchal teplý podzimní vzduch. Vyrazil domů, když v tom ho dohonil Oliver. Jistě že ho znal ze staré třídy, ale jediné co o něm dokázal říct bylo, že existoval. Oliver zadýchaně řekl:
,,Ty jdeš taky parkem?“
Victor přitakal a dál mlčel. Náhle se zeptal:
,,Jak se ti líbí ta nová učitelka? A co říkáš na ostatní?“
Victor mlčel. Za chvíli se od něj Oliver odpojil. Victor plynule přešel ze své pomalé, loudavé chůze do běhu, až konečně stanul před svým domem.
Vrazil do svého pokoje, odhodil aktovku do kouta, spěšně se převlékl ze školní uniformy do plandavé černé mikiny s kapucí a riflí, vytáhl ze skříně pár sprayů. Vyletěl z domu a stále rychleji se blížil ke greenwoodské zastávce. Opatrně se rozhlédl jestli je čistý vzduch a dal se do práce. Za necelou půlhodinku se na zdi zastávky objevil nádherný ornament s dívkou uprostřed. Najednou zaslechl blížící se kroky. Koutkem oka se podíval za sebe a uviděl policistu. Hmátl po baťohu a začal utíkat. Najednou zahlédl Olivera. Ten jakoby už na něj byl připravený – zatáhl ho k nim domů, dokud byl policista ještě v nedohlednu. Victor nemusel děkovat, jelikož jeho pohled řekl vše. Oliver se zeptal jednoduše:
,,Odkud běžíš? Z Francie?“
,,Ne – z Greenwoodské ulice – z té zastávky.“ Oliver se jenom letmo podíval na sprej ve Victorově ruce a prohlásil:
,,Asi bych se tam měl někdy podívat.“ řekl a usmál se. Victor nikdy moc lidem nedůvěřoval a každého si držel od těla, ale jakoby najednou pochopil, že ten kluk který stojí před ním, je opravdový přítel. Asi půl hodiny si spolu povídali o všem možném a pak už Victor pospíchal domů – dřív než se jeho rodiče vrátí z práce…

Kapitola 4.
Charlie si cestou do školy spokojeně prozpěvovala. Věděla sice, že nejkrásnější dobu dne stráví ve škole, že má hnusnou školní uniformu a že se jí trhá popruh tašky, ale vůbec jí to nevadilo – zkrátka, měla už takovou šťastnou povahu.
Vrazila do třídy a žuchla na židli. Rozhlédla se kolem sebe a začala hodnotit svoje spolužáky. Oliver jí svou plachostí a zamlklostí byl k smíchu, Victor ji naháněl strach, Lola byla jako z nějakého hororu, ale Anette se jí docela líbila.
Konečně zazvonilo.
Nová učitelka vstoupila a zdála se být mnohem sebevědomější než předchozího dne. Vrazila do třídy a začala vykládat učivo. Charlie její totální ignorace toho, že ji nikdo neposlouchá, naprosto fascinovala. Snažila se dávat pozor – čistě ze soucitu. Říkala si, že jestli někdo nezakročí, bude mít na svědomí desetinásobnou vraždu – unudění k smrti. Najednou se Andrew začal hlásit. Gwenda ho nebrala na vědomí ( záměrně? ), což ho lehce vyvedlo z míry, ale začal se hlásit o to zuřivěji. Když už ho Gwenda nemohla ignorovat a vyvolala ho, zeptal se:
,,Máte vůbec potřebné vzdělání?“
Gwenda se zamyslela a prohlásila:
,,To nemůžu posoudit, ale stále jsem v učebnici zhruba dvě stránky před vámi takže můžete být v naprostém klidu.“
Takhle nezaujatá odpověď Andrewa dosti vyvedla z míry – obvykle tuto otázku následovalo psychické zhroucení tázané. Že by už nebyl ve formě?
Není špatná, pomyslela si Charlie, jen potřebuje trochu pobídnout. Zašátrala pod lavicí, až konečně vytáhla malý papírek a barevnou tužku. Přehnaně pečlivým písmem, neuvěřitelně vzdáleným od jejího obvyklého škrabopisu využitelného pouze pro šifrování, napsala vzkaz, téměř obřadně ho složila a o přestávce ho položila učitelce na stůl.
Když přišla do hodiny, přečetla si Charlottin vzkaz a bylo na ní vidět, že se snaží. Začala mluvit mnohem pomaleji, srozumitelněji a pokusila se svůj výklad obohatit špetkou humoru. Škoda že posledně jmenovaná snaha byla marná…
Svůj malý triumf Charlie brala velmi vážně a ihned se začala rozhlížet po třídě, aby ještě něčemu pomohla. Téměř zklamaně zjistila, že jejího zásahu dnes už nebude třeba. Rozhodla se alespoň, že všechny spolužáky pozve na návštěvu, aby je trochu lépe poznala. Vidina akce ji nadchla – jako každý nápad, který jí prolétl zrzavou hlavou.