Do ticha

Voda mi stékala po obličeji. Potřebovala jsem všechnu tu špínu dostat dolů. Z povrchu kůže, z povrchu sebe. Té sebe uvnitř. Té sebe, která byla arogantní a krásná. Smývala jsem ten uměle vytvořený povlak asi tak, jak se odličuje stará žena a zbylo to samé: nezajímavé unavené nic s egem v dlani.
Šla jsem spát. Musela jsem spát. Byla to součást toho útěku.
A pak jsem spadla hluboko do tmy, vděčna závěsům a zatažené obloze. Svět zmizel. Nebyl. Nebyl a já mu byla vděčná aspoň tu chvíli. Jenže pak... jako noční můra přišel po špičkách... Muž s celým tím světem na ramenou.
Neměla jsem sílu být silná. Nemohla jsem! Ani jsem nechtěla. A tak jsem spala dál, se svou noční můrou...

Ležel vedle mé postele schoulený jako kotě a třásl se zimou.
Nikdy není muž krásnější, než když je bezmocný. Nikdy není muž bezmocnější, než když spí.
Byl skřehlý a ještě zvlhlý podzimní nocí. Nemohla jsem se dívat, jak se klepe. Knoflík po knoflíku jsem rozepínala košili a sundávala ji z jeho horkého těla.
Vzbudil se a nechápavě na mě koukal. "Máš horečku." vysvětlila jsem a svlíkala ho dál...