Prázdniny 4.

Hrad Zlatá Záře 4.
„Ahoj!“ Je první co uslyší stěny našeho bytu a obyvatelstvo co je možná doma.
„Ahoj!“ Slyším dvouhlasně z kuchyně. Takže jsou doma. Táta mě samozřejmě zdraví zpoza novin. Máma mi posílá pozdrav od křížovek. Položím vysvědčení před drahé rodiče a čekám kdo se ujme rozsudku nade mnou jako první. Chopí se toho máma. Dostanu od ní pochvalu a nové CD Madonny. U táty mi těch pár minut ticha, kdy si prohlíží vysvědčení ze všech stran, připadají jako věčnost.
„Pěkný vysvědčení. Pěkný.“ Pousměji se. Cítím, že tímhle gestem mi dává šanci ho umluvit, abychom mohli s Jonášem a se Simonou být celé prázdniny na Zlaté Záři. Rázem přijde pořádně studená sprcha.
„Za tak pěkné vysvědčení dostaneš výlet do Anglie na 7 týdnů. Po zítří odlétáš.“ Takhle mě nezchladil ani nepamatuji. Snad mě vlastně takhle nezchladil nikdy.
„Do Anglie?“ Zeptám se přiškrceně.
„Ano do Anglie. Ty snad nemáš radost? Navíc si svou angličtinu vyzkoušíš v praxi.“ Trvá na svém rozhodnutí.
„Já myslela, že bychom já, Jonáš a Simča strávili prázdniny na Zlaté Záři.“ Snažím se namítat v již prohrané bitvě.
„Ten hrad jste si užili celý červen a ještě si ho mnohokrát užijete. Letíš do Anglie a hotovo.“ Tím skončí rozhovor.
Odeberu se do pokoje. Lehnu si na postel. Ponořím se do myšlenek. Hlavu mi začne protínat spousta myšlenek. Přemýšlím především o prázdninách. O Anglii, o našich růžově vysněných prázdninách na hradě. Přemýšlím, jaké to tam v Anglii bude, jak se tam chytnu, jaký to bude tam, kde 7 týdnů budu bydlet a na to jak si tady beze mě na hradě počnou. Jsem tak zamyšlená, že ani nepostřehnu klepání na dveře a následný příchod do mého pokoje. Postřehnu příchozího teprve, až mě přivede zpět do reality.
„Kdy půjdeme na hrad?“ Je první co vnímám při návratu z oblak.
„Už jsme tam měli být.“ Zakuňkám při pohledu na hodinky.
„Tak honem. Jdeme.“ Velí Jonáš. Zvedám se tedy z postele a během deseti minut jsme na Zlaté Záři. Ani Simona nepřijde včas. Zpozoruji, že je stejně skleslá jako já.
Jonáš by musel být slepý, aby si naší změny nevšiml.
„Co se s vámi děje?“ Vypálí na nás otázku. „Vždycky jste byly do návštěvy hradu celý žhavý a teď jako by vás to otravovalo na té nejvyšší míře.“
Nastane dlouhé ticho. Dokonce by byl slyšet i dopad špendlíku na zem. Jonáš čeká na odpověď, já se Simkou přebíráme informace v naší hlavě.
„Táta mě chce poslat na 7 týdnů do Anglie. Prázdniny nestrávím tady na hradě“ Prolomím již neúnosné ticho a svěřím se tak se svým zklamáním. Nevím jak bych to vysvětlila, ale nějak se mi po tom co jsem to řekla, tak se mi ulevilo.
„I mě chtějí poslat do Anglie.“ Pronese Simona stejnou diagnózu, jakou mám já na to své trápení.
„To mě tu necháte samotného?!“ Zhrozí se té představy a skutečnosti zároveň. „Samotného mě to tu brzo přestane bavit. To mi přece nemůžete udělat.“ Hrůza přejde v lítost a smutek. Přikloním se k utěšování bratra, přestože jsem sama zklamaná.
„No tak Jonáši. Zkus to brát s nadhledem. Třeba se nám se Simkou poštěstí a najdeme něco, co by nám zpestřilo naše pobyty tady na hradě.“ Zkouším, zda se chytne. Moc tomu nefandím. Mile mě překvapí. Zvedne hlavu a je hned veselejší, což povzbudí i nás obě. Jsme hned veselejší. Všichni.

***

Nastal den, kdy máme se Simonou odletět. Simoniny rodiče ji nemohli vzít na letiště. Proto jela s námi. Téměř celou cestu do Prahy jsme obě mlčeli. Ani máminy ani tátovo pokusy nás vtáhnout do hovoru neuspěly.
Kousek před Prahou se jim nakonec povede zlomit naši mlčenlivost. Do Prahy přijedeme poměrně brzo, vezme nás tatík na prohlídku Prahy. Přidá ke každému historickému místu, jež projdeme výklad téměř na čtvrt hodiny.
Táta za dobu svých studií měl v malíku téměř celou Prahu. A kdyby chtěl, mohl dělat průvodce. Ovšem to už je pěkná řádka let a on si tehdy vybral pravou ruku podnikatele a později svou vlastní podnikatelskou dráhu.
A jelikož projdeme poměrně hodně míst, budeme to mít jen taktak, abychom zašli do restaurace, kam nás tatík pozve, na oběd a pak honem na letiště.
„Tak ahoj.“ Rozloučím se s našima a dám jim oběma pusu. Oba mě ovšem neopomenou sevřít do náruče a oplatit mi pusu.
“Nashledanou.“ Loučí se s nimi Simona. S ní si potřesou rukou. „Mějte se tam moc hezky a vraťte se nám vcelku.“ Popřeje nám pěkný pobyt Táta.
Pospíšíme si do letadla. Skoro ani nestihneme doběhnout. Letušky již chtěli zavírat dveře.
„Počkejte! Prosím počkejte.“ Zavoláme jednohlasně. Naštěstí nás uslyšely a vpustily dovnitř.
„Měly jste namále slečny. Odletěli bychom bez vás.“ Komentuje letuška, která nám ukáže naše místa.
„Promiňte, trochu jsme se zdržely.“ Omlouvám nás.
„Nic se neděje.“ Usměje se na nás a odejde. My se co nejpohodlněji uvelebíme na sedačkách.