Kam chodí rádkyně

Z neděle na pondělí jsme měly s Jandulkou od půl páté do šesti ráno hlídku, takže jsme seděly v kuchyni, kde na stole dohořívala petrolejka, a zhruba co čtvrt hodiny jsme se prošly kolem stanů, abychom zjistily, zda je všechno v pořádku, ale jinak jsme celou hlídku prokecaly. Jakmile ručka budíku, který jsme měly v kuchyni, ukázala na šestku, zatopily jsme v kamnech a vzbudily Veverku, Sigi a Sýkorky. My s Veverkou a Sýkorkami vyrazily do Spálova do obchodu, Sigi se postarala o snídani. Kromě chlebů a sýrů jsme s Jandulkou nakoupily i jídlo na žranici (co to znamená, vám popíšu později), všechno jsme naskládaly do obrovských batohů a společně mířily zpátky do tábora.
„Jé, Sýkorky“, uvítala nás Sigi, sotva jsme přišly s nákupem do kuchyně, „Jaká byla procházka?“
„Na lepší jsem v životě nebyla“, řekla jsem, „Nohy mě bolí, mám hlad...“.
„A jéje, to abych tě raději nepustily do kuchyně“, usmíval se Bobr.
Poté, co jsme si odpočinuly, zapojily jsme se do programu, právě totiž probíhala skautská praxe. Seděly jsme v jídelně kolem stolu a Koblížek nám vykládal, jak máme zacházet se sekyrami, orientovat se podle buzoly, předpovídat počasí, vyznat se v jízdním řádu...A abychom neřekly, že jsme byly o něco ošizené, hned jsme si musely všechno vyzkoušet. Při broušení nože se nám Ondra strašně smál, on totiž vždycky umí všechno nejlépe, Zdeněk raději odešel na dřevo.
Po obědě následoval obvyklý odpolední klid, a tak jsme si s Jandulkou sbalily batůžky a nenápadně se vydaly na Základnu, chtěly jsme totiž dodělávat naše „letní sídlo“. Tentokrát jsme to vzaly přes sráz, což je prudký kopec tyčící se hned nad táborem. Ve srázu už má náš oddíl prochozenou cestičku, která je ale tak úzká, že se často musíme prodírat mezi smrčky. Tuhle cestu používáme často, když chodíme na dřevo, cestou dolů spíš kloužeme než abychom se s dřevem táhly.
„Takže, lavičku už máme“, posadila jsem se na kámen, který nám nahrazoval posezení. Moc jsem totiž nedůvěřovala našemu stavitelskému umění, nechtěla jsem dopadnout jako Krtek na rádcáku, kdy se pod ním probořila postel.
Původně jsme plánovaly udělat si na Základně něco jako posilovnu, nicméně z toho nakonec vzniklo meditační středisko. Mohly jsme si tam nerušeně přemýšlet, psát skautský deník, hledat odpovědi na složité otázky, vzájemně se podporovat v rádcovské činnosti a podobně.
„Asi víte, že král Artuš bydlel na hradě Camelot“, začala Sigi pondělní etapovku, „Vy dnes budete mít za úkol po družinách takový Camelot postavit“.
„To snad ne!“ zděsily jsme se.
„Ale ano“, usmála se Sigi, „Tady máte papíry, nůžky, lepidlo, použít můžete jakýkoli přírodní materiál“.
„Tak kam půjdeme?“ zajímal se Pavouček.
„Pojďte ke mně“, navrhl Krtek, a tak jsme všechny potřebné věci přestěhovaly k němu do stanu a samy se tam namačkaly taky.
Tři z nás seděly na jedné postely, tři na druhé, postele pod tou vahou podivně vrzaly, nohy nám čouhaly ze stanu ven, byly jsme tam namačkané jak sardinky. Společně jsme vymyslely, jak bude hrad vypadat, co z čeho vyrobíme, zkrátka jsme si všechno krásně naplánovaly. Pak ale začal Krtek zlobit, pořád totiž něco dělal, ale hrad ne a ne stavět, tak jsme ho s Ponorkou vykázaly z jeho vlastního stanu ven, aby se trochu uklidnil.
„A můžeš nasbírat mech a drobné kamínky“, zavolala jsem ještě.
My se zatím vrhly na stavbu Camelotu. Ze všech čtyř papírů, které jsme měly k dispozici, jsme poskládaly obvodové zdivo, dokonce jsme vyrobily cimbuří, taky bránu a malinkou studnu, kterou jsme chtěly umístit na nádvoří.
„Už jsem klidná?“ nakoukl Krtek do stanu.
„To bys snad měla vědět ty sama“, řekla jsem.
„Tak ne“, odešel Krtek pryč.
Za chvíli se však vrátil, dokonce i s mechem a kamínky, za což jsme ho musely pochválit, protože ty kamínky byly pro náš hrad jako stvořené. Se vší láskou a péčí jsme Camelot přilepily na jakýsi tvrdý papír, na nádvoří jsme umístily studnu, obložily ji kamínky, místo dlažby jsme daly mech a pastelkami jsme vymalovaly okna a bránu.
Čas plynul jako voda a my musely naše výtvory zanést do kuchyně, kde se konala ukázka, přičemž rangers tvořily porotu, který byla sice přísná, ale spravedlivá.
„Cvrčku, vem ten Camelot, nám by spadl, ale ty jsi šikovná“, řekla Kytička.
„No jasně“, ušklíbla jsem se, „...tak sem s ním, ale buďte mi nablízku, kdyby se něco stalo“.
A tak celá naše družina, připomínajíc malou delegaci, vyrazila do kuchyně, přičemž já šla vepředu a slavnostně nesla Camelot, Barča a Krtek mi kráčely po boku a ostatní šly za námi. Těsně před kuchyní, kdy už jsem si myslela, že mi žádné nebezpečí nehrozí, jsem špatně došlápla a pomalu se kácela k zemi. K zemi padal i Camelot, část zdiva se povalovala kdesi v trávě. Naštěstí mě holky v poslední chvíli zachytily, papírovou věž, která nám spadla, jsme zvedly, oprášily a postavily na správné místo, a já hrad projistotu předala Krtkovi, protože jsem nehodlala dále riskovat.
Po etapovce, kterou jsme s přehledem vyhrály, jsme si všichni dali svačinku a my, holky, potom vyrazily do lesa na procházku, kluky jsme nechaly, jen ať pěkně hlídají tábor.