Slečna Gwenda

Když přišla domů, Honem uvažovala jak to všechno zařídí. Byla pevně rozhodnutá tam všechny dostat – v sobotu večer. Rozhlédla se po pokoji – měla poměrně uklizeno. Tedy… její máma to kdysi nazvala svinčíkem a od té doby do Charliina pokoje nevkročila – ale ve skutečnosti to byla jen trocha uměleckého nepořádku.
Druhý den ráno všem řekla, že jsou k ní pozvaní na oslavu nového školního roku. Setkala se s poměrně slušnou reakcí a teď už jí jen stačilo nakoupit nějaké jídlo, pití, nachystat muziku a umělecký nepořádek nacpat do igelitek a odnést na půdu…

Kapitola 5.
Nadešel den D. Olivie si potahovala lem svojí oblíbené sukně s krajkami a přemýšlela, jak se dnešní oslava vyvine. Napadlo ji, kde se ten Oliver fláká a že kvůli němu přijdou pozdě. Vešla do jeho pokoje, kde ho našla napůl oblečeného, jak hraje na klavír. Netrpělivě mu řekla:
,,Prosímtě – nech toho klavíru na pět minut nebo přijdeme pozdě!“
Dosti neochotně sundal ruce z kláves a odploužil se z pokoje. Došli spolu až k Charliinu domu, kde už je čekala sama Charlie – neuvěřitelně rozzářená. S dlouhými tiziánovými vlasy, jemnými rysy a souhvězdími pih vypadala krásně.
,,Víte že jste přišli první?“ prohlásila a usmála se. Oliver vrhl na svou sestru významný pohled. Začali se trousit další hosté. Když byli všichni, Charlie pustila hudbu, přinesla CocaColu, chipsy, chlebíčky, bonbóny, lentilky a spoustu dalšího. Zábava byla opravdu jen pomyslná. Victor se mračil, Lola si všechny nedůvěřivě prohlížela, Oliver seděl v rohu s nepřítomným pohledem a dokonce i Charlie na chvilku zmlkla. Pak ji napadlo, že by si mohli něco zahrát. Ze všech návrhů se setkala s úspěchem jenom hra, jménem mrkaná. Když ji Charlie vysvětlovala, tušila Olivie že to bude opravdu zážitek na celý život. Hra spočívala v tom, že čtzři holky usednou na židle a za zády budou mít jednoho kluka, který jim bude civět na záda. Jelikož jeden kluk nebude mít na židli žádnou dívku, musí na některou ze sedících mrknout. Ona se pokusí přesunout na židli mrkajícího, jenže jestli její ,hlídač´ jí klepne do zad dříve, než uteče, musí zůstat. S neuvěřitelnou rychlostí všechny usadila dřív, než jí v tom mohl někdo zabránit. Udělala dvojice – Lola-Victor, Olivie – Andrew, Joyce – Roman, Anette-Peter a Oliver byl sám…

První zoufalé mrknutí ze strany Olivera mířilo k jeho sestře. Hbitě vyskočila ze židle a spěchala pryč. Andrew mrknul na Joyce, která utekla jen tak tak. Roman mrknul na Lolu a ta se chtěla po vzoru svých kamarádek vypařit z přítomnosti svého nesympatického společníka. Victor měl ale díky častým úprkům před muží zákona už vybroušené reflexy. Jeho ruka dopadla na Lolina záda, sotva na úprk pomyslela.
Lola čekala, že ji málem přirazí k podlaze, ale jeho ruka se jí dotkla téměř láskyplně. Udiveně se na něj ohlédla – jejich oči se setkaly. Lola sílu jeho pohledu nedokázala vydržet. Otočila se a sledovala další vývoj hry. Nedokázala se plně soustředit – pořád myslela na ten okamžik. Jistě – jistě že se jí nelíbí, říkala si v duchu – prostě na to nemůže zapomenout!

Victor na tom byl podobně. Chtěl by tu chvíli vrátit a prožít – znovu a znovu a znovu.