Do ticha

Několik minut tiskl acylpirin mezi zuby, jako by se bál, že mu podávám ampuli kyanidu. Potom jej polkl a přitáhl hlavu ke kolenům.
"Je ti hodně špatně?"
"Je mi dobře."
"Není."
"Je mi jenom trochu zima."
"Máš zimnici. Přinesu čaj."
"Nechoď." zašeptal skoro prosebně, sevřel mi zápěstí a nehodlal ho pustit.
"Lehni si, musíš odpočívat." řekla jsem tónem, jakým běžně mluví matka s dítětem a on poslechl, aniž by však povolil sevření. Položila jsem se tedy vedle něj. Vedle mé nenávisti, vedle mé lásky, vedle horké nahoty a mého bodu zlomu. Byl blízko i daleko. Toužila jsem, aby byl buď úplně nejblíž, nebo naopak kdesi v nekonečnu.
Jenže mě držel umíněně jako malý děcko a místo rozumného nekonečna jsem měla stále větší pocit, že se dusím tou blízkostí, že se to slilo v jedno a právě v tom je skryté to nekonečno. V té nevzdálenosti.

Pokud sexu s člověkem, kterého milujeme, říkáme milování, pak tedy musí existovat výraz i pro sex s člověkem, kterého nenávidíme... Nenávidění.
Nenáviděla jsem ho ze vší vášně i něhy. Nenáviděla jsem ho hluboce a slastně. Nenáviděla jsem ho celou svojí touhou, úplně a tělesně.
Vprostřed nenávidění jsem se mu podívala do očí a cítila z nich milování. Pocit, který sálal z jeho horečnatých očí, do mě začal prostupovat jako nákaza, a tak jsem pevně tiskla víčka dolů.
Chtěla jsem se s ním nenávidět až do orgasmu.