Trápení

Je mi čtrnáct a doufám, že žádná dívka tohle neprožívá.
Tehdy mi bylo ještě třináct, kdy jsem se bláznivě zamilovala do jednoho, o čtyři roky staršího kluka.
Problém byl nejenom v tom kolik mu je, ale taky v tom, kde žije. Opava je od Vyškova vzdálená pro někoho
jenom dvě hodiny, pro mě však byla přesně tak daleko, jako konec světa. Jmenoval se Marek ... asi jsem si sama
neuvědomovala co prožívám, upínala jsem se na něho přesně tak, jako holky kterými jsem vždy spíše pohrdala
a litovala kluky, který s něma maj takový trápení. Sama jsem tehdy byla jednou z nich. Než odjel do Anglie, což bylo
na začátku letních prázdnin 2007, milionkrát mi sliboval, že v říjnu za mnou přijede ... a já hloupá tomu věřila,
ovšem přes prázdniny jsem jaksi začala chápat pravdu. Což bylo ještě horší. Trápila jsem se celou tu dobu, kdy jsem
měla prázdniny, kdy si ostatní holky užívaly na bazéně. Ale já, já se trápila tak moc, že - a to se dokonce sama přiznávám -
že jsem přemýšlela i o ublížení si. I když to na mě nikdo nepoznal - což bylo mé velmi dobře zahrané divadlo - uvnitř sebe jsem
se dusila. Užírala sem se v samotě, která mě pomalu zabíjela. Jsem dobrá herečka, co se týče tohoto. Na jedničku
zahraju šťastnou i když bych měla být utrápená k smrti. Takže na konci prázdnin jsem už na něj nemyslela... alespoň jsem
se o to snažila. Stejně to moc nepomohlo. Stále jsem se trápila. Teď už ne tak kvůli němu, jako kvůli své tetě. O
prázdninách, po mých čtrnáctých narozeninách mi umřela. Takže to přineslo další vlnu zármutku. A to jsem se ještě
nezmínila, že v červnu mi umřel můj pejsek. Prakticky jsem měla celé prázdniny utoponé v oceánu slz.
Ačkoliv se musím přiznat, že mě smrt Maxíka asi dostala víc než smrt mé tety,i tak toho bylo prostě dost!
Pak jsem se něco dozvěděla, což ještě zvedlo mé obavy. 'Jsou-li dvě úmrtí v rodině, do roka následuje třetí' takhle nějak to bylo.
Přestože nevěřím pověrám, menší vlna strachu se vě mně probudila. V tuto chvíli
vím, že to nebyla vlna, ale tsunami. Ve čtvrtek 15.11. měla pohřeb moje prababička. Třetí, jak pravila pověra. Ačkoliv byla
hodně stará nikdo si nemyslel, - i když to zní strašně - že by měla umřít. Postihlo to nejenom mě, ale i celou rodinu. Ale aby
toho nebylo málo, přišlo další trápení. Mám kamaráda - alespoň tehdy to pro mě kamarád ještě byl - jmenuje se Kubík. Vím, že
když si tohle přečte, bude se zlobit, bude smutný a bude si myslet, že mu něco vyčítám. Což je hloupost, protože to já
jsem se do něj bezhlavě zamilovala, přestože má svou slečnu. Stejně jako Markovi mu je 18... mám na to ale štěstí.
*Prostě jsem zapálila oheň. Problém byl v tom, že vyhořel celý dům.* Oba jsme udělali to, co jsme neměli. Až když se
dozvěděl o mé náklonosti k němu, začal se také svěřovat. Věděli jsme, že je nám to k ničemu, vždy byla, je a bude
mezi námi jeho slečna, které nechce ublížit. Ale to já přece chápu, jenomže si neměl zahrávat s mými city. Uznávám, že
jsem ten oheň zapálila já, ale .. dal mi malou naději. Které se má vůle zmocnila a stále ji nechce pustit. Kéž by byl život
lehký jako vločky co v zimě z nebe padají na zem. Ohromné trápení přišlo ve chvíli, kdy jsme už zase měli dělat kamarády.
Šlo to snad? Jemu možná, ale moje city nešli jen tak smazat. Budu na to myslet ještě hodně dlouho, to vím. Zase skrývám
tento smutek. Ale výjmka je v tom, že tentokrát se nehodlám zhroutit. Už žádné polibky, pláč a samota. Chci se změnit.
A věřím že to dokážu. Ukáži všem, že nejsem hadrová panenka, aby si se mnou takto hráli. Změním se. Změna je život.
A já se rozhodla pro radikální změny. Nechci myslet na minulost, ale žít pouze okamžikem a doufat jenom v to, že se mi to
už nikdy nestane... protože by pak přišel další koloběh trápení.