Kam chodí rádkyně

V lesích Ontária, kde čerstvá smůla voní,
tak, kde paže dřevorubců vládnou jen,
tam, kde sosny staleté se pod sekerou kloní,
v kempu dřevorubců žije Ben...,

zněl táborem budíček.
„Vstávat, máme krásný den, snídaně čeká“, vítala nás Sigi do nového dne.
Po rozcvičce a snídani jsme se seřadili na táborovém náměstíčku, kde se konal skautský nástup. Kolem stožáru, který stál uprostřed náměstí, jsme vytvořili pětihran, stáli jsme tam tři družiny, starší skautky a rangers se Sigi a kluky. Rádkyně postupně chodily k Sigi, aby nahlásily svou družinu.
„Sestro Sigi, družina Sýkorek je nastoupena k dennímu rozkazu v plném počtu“, řekla jsem.
„Děkuji, zařaď se“, usmála se Sigi.
Potom jsme zasekli do špalku, který stál hned u stožáru, sekeru práce, do stojánku jsme umístily družinové a oddílovou vlajku a českou vlajku jsme vytáhli nahoru na stožár, přičemž jsme zpívali:

Leť, vlajko, vesele výš!
Leť, vlajko, vesele výš!
Radostně vlaj a duj!
Radostně vlaj a duj!

Po nástupu šli kluci na dřevo, my, skautky, dělaly místní znalosti a hledaly v jízdním řádě. Oskarka nám nadiktovala adresu od Sigi, adresu fary, důležitá telefonní čísla a podobně a potom jsme si měly vybrat místo, kde bychom chtěly strávit prázdniny, a najít si spoj, kterým bychom tam dojely. Já bych dojela leda tak do nějakých Prčic.
V odpoledním klidu jsme s Jandulkou zalezly do stanu, abychom si připravily věci na Základnu.
„Jandul, kde máš ten papír s rozměry?“ zajímala jsem se.
„Počkej, kam jsem to jenom dala?“ začala Jandulka rozhazovat věci.
„Tak jakpak máte uklizeno?“ přišla Veverka s bodovací tabulkou do toho nejhoršího nepořádku.
„Jé, Veverko!“ vykřikly jsme překvapeně.
„Takže dneska žádný bod“, smála se Veverka, „Už vím, kdo dostane čuníka“.
U nás na táboře to fungovalo tak, že kdykoli během dne, ale nejčastěji v odpoledním klidu, prošel někdo z vedoucích všechny stany a dle míry pořádku (či nepořádku) uděloval patřičný počet bodů. Ten stan, který dostal nejméně bodů, musel celý následující den mít na staně pověšený obrázek čuníka. Ti, kteří získali bodů nejvíce, si na večerním nástupu mohli vybrat nějakou sladkost z kouzelného sáčku.
Jakmile jsme zjistily, kde příští den bude čuník sídlit, zničeně jsme dopadly na postel. Ale jakmile jsme se na sebe podívaly, začaly jsme se řezat, postupně jsme se rozbrečely smích, až se Barča s Džejný a Bohunkou přišly podívat, co se to děje.
„Doktora!“ dělaly jsme, že bude za chvíli po nás.
„Doktora!“ křičely holky, „Sigi, pomoc!“
Zatímco tahle třeštidla sháněla doktora (ale nikdo jim nevěnoval pozornost, protože nás všichni dobře znali), jsme si ve stanu pořádně uklidily, již zmíněný papírek s rozměry našly, a tak jsme se podle něj mohly pustit do výroby kožených váčků, do kterých jsme si chtěly nasušit mátu a mateřídoušku.
Celý odpolední klid jsme seděly ve stanu a šily a šily a u toho pořád klábosily. Po svačině jsme se všichni sešli v kuchyni a vyráběli pohlednice, na které jsme rodičům psali, kdy přesně se příští sobotu vrátíme domů.
„Holky, co mám na tu pohlednici nakreslit?“ uvažovala jsem.
„Jezírko a srubek“, navrhoval někdo.
„A nakresli sebe, jak se cpeš“, smála se Jandulka.
„A nakresli taky mě“, dožadovala se Bohunka (chudák netušila, že kreslit vůbec neumím).
„Já vás nakreslím všechny, ale naši se asi budou divit, jaký zvěřinec tady chováme“.
„Jakto?“ nechápala Ivka.
„No, tady vedle mě sedí Bobr, kousek dál Krtek, tam je Žabka a tam Včelka, Králíček tu zrovna někde pobíhá...“
Tomu se ostatní zasmáli a pak už každý horlivě pracoval na svém výtvoru. Po večeři následovalo obvyklé hygienické volno a zábavný večer v týpí. Ale tentokrát se dělo i něco jiného...
Po skončení programu Ondra prohlásil, aby se v týpíčku za deset minut v dobovém oblečení sešli ti, kteří byli zvoleni na rytíře, a aby si s sebou přinesli meče. Abyste pochopili- každý den po etapovce jsme v družinách určily, kdo z nás se stane rytířem, a to podle toho, jak se při etapovce snažil. V sobotu etapovka ještě nebyla, v neděli jsme si každá vyráběla svůj meč a v pondělí jsme stavěly Camelot, při čemž se nejvíce snažila Kytička, a tak jsme zvolily ji. A teprve dnes, v úterý, má být pasování na rytíře. Nuže, pozvedněte své meče...
Zatímco se v týpí odehrávalo slavnostní pasování, my s Jandulkou se ve stanu cpaly křupkami a tentokrát ona mě uspávala pohádkou O Popelce.
Byla naprostá tma, na nebi svítily hvězdy, všude klid. V něčím stanu to nejprve zašustilo, pak se rozžala baterka a kdosi začal vylézat ze stanu. A pak další...Něco se děje!
„Holky...“, vlezla k nám do stanu Včelka.
„Chrrr...maminka má rybu...chrrr“.
„Holky, vstávejte!“ snažila se nás vzbudit.
„Co? Co se děje?“ zívaly jsme.
„Ve vedlejším táboře se někomu něco stalo, potřebujou se dostat do nemocnice, ale nemůžou roztlačit auto. Jestli budete tak hodné, rychle se oblečte a pojďte“, řekla, „ale nemusíte, stačí jen tak pět lidí“.
Vyřídila vzkaz a odešla do vedlejšího stanu.
„Spíme, však jich tam bude dost“, shodly jsme se.
Sice jsme se krásně vyspaly, ale ráno jsme pěkně litovaly! Ono to totiž s tím neštěstím nebyla pravda, rangers to na nás jen narafičily. Jednalo se totiž o etapovku. Každý, kdo se obětoval a vstal, aby pomohl, dostal drahocenné bodíky, o které jsme pořád soutěžily.
„Zkrátka, ochotných lidí je třeba“, zakončila celou věc Sigi.