Isabela 7. kapitola

Po tom co odešli si sedl John k Isabele na postel a mluvil na ni.
„ Víš, že jsem složil ty zkoušky určitě bys byla ráda. No tak prober se půjdeme to někam oslavit! Isabelo ty musíš bojovat kvůli mně a Devn, nemohli bychom žít bez tebe prosím jen to nevzdávej. Vzpomeň si na to pěkné,“ prosil ji zoufalí John.
Isabele se zvýšil tep Devn si toho všimla když se vrátila zpět do pokoje za doprovodu Pola.
„ Johne mluv na ní a nepřestávej vypadá to, že reaguje,“ řekla Devn s nadějí v hlase.
„ Jak to myslíš?“
„ No podívej se na monitor:“
John se tedy podíval na monitor a promluvil na Isabelu té stoupla tepová frekvence. John tedy pokračoval. Jenže u téhle reakce taky zůstalo. Isabela sice reagovala na Johnův hlas, ale to je tak všechno. John už začínal taky propadat beznaději. Věděl, že čas běží a Isabela ne a ne se probudit. Napadla ho jediná věc zavolat svému kamarádovy ten se zabýval ve své seminární práci novou metodou probouzení lidí z komatu. Požádal ho tedy o radu. Sdělil mu jak Isabela reaguje na jeho hlas, ale že nemohou pokročit ani o krok dál.
„Jediné co ti mohu poradit bez toho aniž bych prostudoval Isabelin případ je mluvit na ní pouštět ji třeba její oblíbenou hudbu.“
„ To už jsme zkoušeli, ale bez výsledku.“
„ Hele je to riskantní vzhledem k tomu jak reagovala na ztrátu rodičů, ale podle mě je to poslední možnost.“
„ Co to je?“
„ Nemáš nějaké nahrávky videa kde je s rodiči pokus se z toho vystříhat hlasy tvé matky a otce a pustit jí to uvidíš jak bude reagovat. Pokud reaguje na tvůj hlas možná zareaguje na tohle mnohem intenzivněji. Teď má v hlavě kaši mozek si neuvědomí, že to není možné a ona se bude snažit probrat. Ale také to může mít opačný účinek a její stav se ještě zhorší.“
„ Děkuji ti za rady a omlouvám, že jsem tě vytrhl ze semináře.“
„ Nemáš proč se omlouvat jde o tvou sestru já bych udělal to samé kdyby šlo o mou rodinu hlavně to nevzdávejte kdyby jste měli víc času a Isabela byla ve stabilizovaném stavu mohl bych se na ni přijet podívat, ale takhle to nestíhám.“
„ To nevadí už takhle jsi mi ohromně pomohl moc děkuju.“
John zavěsil a běžel do Isabelina pokoje kde byla Devn i s Polem. Hned jak tam dorazil spustil: „Prosím tě Pole máš tu auto?“
„ Ano,“ odpověděl zaskočený Pol.
„ Potřeboval bych ho půjčit.“
„ Jistě tady jsou klíčky.“
„ Co chceš dělat,“ ptala se vyděšená Devn takhle Johna ještě neviděla.
„ Není čas na vysvětlování za chvilku jsem zpátky.“
John odjel cestou překročil nejméně deset vyhlášek o dopravě, ale toho nezajímalo. Uháněl domů tam vzal staré nahrávky přes počítač je poslal kamarádovy do L.A., aby mu je upravil. Ten mu je obratem poslal zpět. John je vypálil na cd a uháněl do nemocnice.
Devn už netrpělivě stepovala v pokoji John už byl pryč tři hodiny. Nemohla se mu dovolat na mobil a Isabelin stav se zhoršoval.
Když John přijel do nemocnice a doběhl do pokoje byl celý uřícený.
„Co se stalo kde jsi byl,“ ptala se vyděšená Devn při pohledu na Johna.
„ Není čas musíme tohle Isabele pustit,“ řekl John a podával Devn cd.
„Co to je?“
„ Mluvil jsem s kamarádem ten se zabýval novou alternativní metodou probouzení lidí z komatu poradil mi abych Isabele přehrál hlasy rodičů tak mi je kamarád vytáhl z videonahrávek když byla ještě malá.“
„ To je super.“
„ To ano, ale má to jeden háček je možné, že to její stav nezlepší, ale může ho to ještě zhoršit.“
„ Horší už to být nemůže Isabelin stav se za poslední tři hodiny rapidně zhoršil takže to zkus nic tím nezkazíš.“
John tedy Isabele dal k posteli rádio a pustil tam přehrávání cd. Z reproduktorů se ozývali hlasy rodičů i John nemohl uvěřit tomu co jeho kamarád dokázal vybral chytře veškeré části nahrávek kdy rodiče mluvili nebo volali na Isabelu takže to vypadalo jako, že tu teď jsou. Isabele se zrychlil tep, měla sice zavřené oči, ale její víčka se pohybovala jako když se jí něco zdá.
„ No tak probuď se,“ prosil jí John.
Jenže nic víc se nestalo. John byl zklamaný a odešel se uklidnit na chodbu. Devn chtěla jít za ním, ale Pol se nabídl, že bude lepší když tam půjde on a promluví si sním jako chlap s chlapem. Pol odešel a Devn zůstala u Isabely.
Pol vysvětloval Johnovy, že udělal opravdu co mohl teď už nezbývá nic jiného než čekat. Mezitím si Devn sedla k Isabele na postel pohladila ji po vlasech jako to jí a její sestře dělávala její matka Isabelina babička.
„Promiň Isabelo neměla jsem tolik naléhat,“ mluvila na ní tiše Devn.
John a Pol se nevraceli a tak chtěla odejít za nimi když byla na odchodu uslyšela šramot. Otočila se viděla jak má Isabela trochu otevřené oči a začíná sebou škubat. To je normální reakce když má člověk v puse hadičku aby mohl dýchat. Zavolala tedy pomocí zvonku lékaře. Johna a Pola vylekal zástup lékařů který vběhl do Isabelina pokoje. Utíkali proto za nimi.
Lékaři vyndali Isabele hadičku z krku a dali ji kyslík.
„ Dýchá sama její stav je stabilní ještě uděláme několik testů, ale teď Vás tu necháme o samotě,“ řekl lékař a odešel.
Isabela nechápala co se děje kolem ní byl houf lidí, které nepoznávala byla na neznámém místě a bolel ji celý člověk. Pomalu se snažila zaostřit na neznámé postavy kolem jejího lůžka. Když se jí to podařilo dívala se do radostných tváří, které ji ovšem nic neříkali, neznala je. Chtěla se zeptat kdo jsou, ale když si toho všimla Devn zarazila ji.
„ Nemluv ještě ti to nepůjde to ta hadička musíš chvilku počkat.“
Isabela se zmateně koukala okolo sebe nepoznávala nikoho.
„To je dost, že si se zbudila už jsme o tebe měli strach,“ dodal John.
Isabela se pokusila mluvit tentokrát zní vyšel alespoň šepot. S velkou námahou se zeptala.
„ Kdo jste a co tu dělám?“
John se zarazil.
„Jak kdo jsme přece tvoje rodina já jsem tvůj bratr.“
„Johne počkej myslím si, že Isabela má teď v hlavě zmatek to se stává. Necháme doktory ať ji prohlédnou hlavní je že se vzhůru a žije.“
„ Ano máš pravdu.“
Pak odešli a nechali prostor lékařům. Isabela podstoupila spoustu testů a vyšetření. Když lékaři skončili zašli za Devn a Johnem.
„Jak to, že si nás Julie nepamatuje,“ zeptal se John.
„Jde o ztrátu paměti způsobenou úderem do hlavy.“
„ Jak dlouho to potrvá?“
„ To nikdo neví může si vzpomenout zítra za týden, rok možná si nevzpomene nikdy. Jinak je její stav o 100% lepší je stabilizovaná bude sice trvat než ji pustíme z nemocnice, ale když půjde všechno dobře mohli bychom příští týden začít s rehabilitací zraněné nohy.“
„ Jak se k ní máme tedy chovat?“
„ Normálně můžete jí říct kdo jste co se jí stalo, kdo je ona kdyby to šlo vynechejte některé detaily z jejího života jen by jí zatěžovali a navíc teď bych jí nezatěžoval hlavu problémy které měla,“ dokončil svůj proslov lékař.
Všichni se vrátili k Isabele do pokoje. Po jejich příchodu zavládlo ticho nikdo nevěděl jak začít nakonec toto ticho ukončila právě Isabela. Zeptala se: „ Kdo jste?“ a pak se zarazila „Kdo jsem já????“
„ Jsi Isabela moje mladší sestra a tohle je naše teta Devn a její přítel Pol.“
„ Kde jsou rodiče mám snad nějaké,“ vyptávala se dál Isabela.
„ Ano, ale naši rodiče zemřeli při autonehodě když si byla malá. Teď tě vychovává Devn.“
„Co se mi stalo proč jsem tady???“
„ Při bouřce si zabloudila v lese a když si se chtěla schovat před deštěm zasypala tě zeď stavení kde si se ukryla,“ vysvětloval jí trpělivě John.
Isabela byla unavená a tak během pár minut znova usnula. John s Devn se dohodli, že se u ní budou střídat. Aby u ní pořád někdo byl.
„ Dneska tu zůstanu já ty jdi domů Devn,“ řekl rázně John.
„ Ale,“ namítala Devn.
„ Žádný odmlouvání Pole odvezeš jí prosím.“
„ Jistě kdyby se cokoli dělo tak nám zavolej.“
„ Nebojte se.“
Odjeli a John strávil celou noc u Isabely ta spala klidně pomohli ji také léky proti bolesti, které dostávala v kapačce. John se zeptal jednoho z lékařů jestli nevadí když se Isabela léčila ze závislosti na drogách a teď dostává utěšující léky.
„ Nebojte dostává jich jen malé množství a brzo nebude dostávat žádné to jen abychom jí ulevili od bolesti po tak těžké operaci je to normální.“
Johna to uklidnilo dal si k Isabelině posteli židli a seděl u ní. Po nějaké době i on usnul. Sestra která šla zkontrolovat Isabelu ho vzbudila.
„Nechcete si jít lehnout domů a odpočinout si?“
„ Ne zůstanu tu co kdyby něco potřebovala,“ odpověděl rozespalým hlasem John.
„ Od toho jsme tu my,“ usmála se na něj sestra a pak dodala: „Tak tedy dobrá nechcete připravit alespoň postel.“
„ Ne to je dobré asi jsem na chvilku usnul.“
„ Jak chcete.“
Isabelu hluk vzbudil.
„ Co se tu děje.“
„ Ale nic klidně spi dál.“
„ Nechci už spát můžu se Vás na něco zeptat?“
„ Tebe zeptat jsem tvůj bratr tak mi přece nebudeš vykat.“
„ Ano omlouvám se. A můžu teda?“
„ Jistě.“
„Řekneš mi něco o mě a o tobě a všech co tu dnes byli třeba si na něco vzpomenu.“
John začal vyprávět trochu to přikrášlil a ošklivé pasáže vynechal nechtěl Isabelu ranit zdála se mu tak zranitelná něco v jejích očích mu připomínalo starou Isabelu která se kdysi dávno ztratila. Nechtěl o ni přijít a proto ji trochu lhal když vynechal vše co se týkalo drog a podobně. Řekl si, že pokud si na to má vzpomenout tak si na to vzpomene, ale jinak by byl nerad aby jí to někdo cpal do hlavy.
Povídali si celé hodiny ani si nevšimli, že svítá. Vyrušili je až Devn s Polem, kteří přijeli Johna vystřídat. John si vzal Devn na chodbu a vysvětlil jí celou situaci co a jak jí řekl a proč to udělal. Devn s tím souhlasila bylo to lepší než Isabelu zbytečně zatěžovat něčím na co si nevzpomíná a co by mohlo její stav jen zhoršit až přijde správný čas tak si vzpomene. John odešel domů. Zůstala tam Devn, Pol musel na vizitu a tak obě v pokoji ovdověli.Isabela si byla jistá, že Devnin obličej je jí povědomí, ale ať snažila sebe víc nedokázala ho k ničemu přiřadit. Stejně jako z Johnem si povídali dlouhé hodiny i Devn některé informace záměrně vynechala pro její dobro. Nechtěla riskovat, že se bude opakovat večer který předcházel Isabelinu pobytu tady.
První problémy nastali asi po dvou a půl týdnech. Isabela začala protestovat ,že už tu nezůstane ani minutu. Nechtěla zůstat v nemocnici a tak Devn zašla za Polem a domluvila se sním, že si ji za týden vezmou domů, ale pod podmínkou, že sní každý den budou opatrně cvičit zatím jen na lůžku.
„Isabela bude mít naprostý klid na lůžku žádné courání po domě ani po pokoji ne!!! Bude ležet je po těžké operaci a potřebuje klid než se plně zotaví,“ zdůrazňoval Pol.
Devn slíbila, že se o to s Johnem postarají Pol jí nakonec dovolil Isabelu odvést.
„Ale alespoň jednou týdně ji přivezeš do nemocnice na kontrolu a já se u vás zastavím každý druhý den abych ji zkontroloval.“
„ Ano, tak já to jdu říct Johnovy a Isabele.“
Isabela byla ráda, že odsud vypadne, ale zároveň se bála jít domů. Pro ni to domov nebyl tyhle lidi neznala sice ji připadali povědomí, ale stále je nedokázala nikam zařadit ani jejich vyprávění ji moc nepomohlo. Měl to být krok do neznáma a toho se bála.