Kam chodí rádkyně

Po snídani odvedl Ondra sestru Moniku, která stále nemohla mluvit, na nádraží, protože Sigi nám zrovna vysvětlovala pravidla čtvrteční etapovky, která patřila k nejlepším, jaké jsem kdy zažila.
„Tuto etapovku strávíte na cestách, putovat budete mnoho hodin, proto si s sebou vemte, co uznáte za vhodné. Rádkyním dávám 200Kč, kdybyste potřebovaly třeba peníze na vlak nebo si chtěly koupit něco k jídlu. Tady v jídelně jsou pro každou družinu nachystané sáčky se svačinkami, do bandasek si nalijte čaj. A nezapomeňte pláštěnky“.
Ještě před odchodem z tábora jsme si v družině rozdělily, kdo vezme uzlovačku, KPZ, lékárničku, každá si do batůžku naskládala svačinku a osobní doklady a pak už jsme jen čekaly na povel Koblížka.
„Teď budete co čtvrt hodiny vyrážet na cestu, vraťte se nejpozději do pěti, jinak vás začneme hledat. Takže, Sýkorky, připravte se, teď!“, odstartoval Koblížek celodenní etapovku a my vyběhly.
Naším úkolem bylo na různých místech, blízkých i vzdálených našemu táboru, hledat speciální papírky, na nichž byla napsána čísla. Tyto papírky tam umístily rangers. Čísla označovala počet vojáků, jež jsme získaly jako posilu. První papírek se ukrýval za Opičárnou, což byla nebezpečná přístupová cesta k táboru, byl stočený v lahvi od Coca-Coly, která plavala na hladině Odry, ale neodplavala, neboť byla provázkem přivázána ke stromu.
„Páni, máme pět tisíc vojáků“, řekl Krtek.
„Jé, to je chlapů“, radovala jsem se.
„Ale víš co to je, živit je?“ řekl Krtek, „Víš co, Cvrčku, schovej je k sobě“.
„A kam je mám dát, když je jich tolik?“ řehtala jsem se.
„Tak víš co? Hodíme je zpátky do řeky a utopíme, aby ses s nimi nemusela tahat“, snažila se mi ulehčit Kytička.
„Nebo já si je raději nechám...Třeba to budou jediní chlapi v mém životě“, řekla jsem.
„Jejda, mít pět tisíc chlapů!“ šílela Barča, „Mně stačil ten cirkusák, o kterém se mi zdálo“.
A za podobné diskuze jsme podle značek, které připravily rangers, došly až k Mariastein. Tam jsme se nejdříve osvěžily z pramene, a pak začaly v okolí mostku, který ke skále vedl, hledat další vojáky, neboť jsme věděly, že tam někde budou. Každá z nás dostala úsek, kde má hledat, ale ať jsme se snažily sebevíc, pořád nic. Z čistého zoufalství sešel Krteček dokonce přímo až řece, ale marná snaha.
„Mám“, ozval se radostný výkřik.
To detektiv Kytička objevila na konci zábradlí jakýsi papírek, který jí byl svou světlemodrou barvou povědomý. Druhé stanoviště jsme tudíž opustily vítězně a navíc se dvěma tisíci vojáky v kapse.
Kráčely jsme po asfaltce, očima bedlivě sledovaly cestu a naše skautské značení, vesele jsme se bavily, zvláště, když Krteček začal vyprávět vtipy:

„Pepíčku, přijď k nám dneska večer v osm“, říká Anička, „Nikdo nebude doma“.
A Pepíček přišel a nikdo nebyl doma.

Za výborné nálady jsme dorazily na křižovatku u další hospody. Vlevo, asi padesát metrů od hospody, stál malý kostelík, o jehož blízkém okolí jsme věděly, že skrývá náš vytoužený poklad. Tedy další chlapy, rozumějte. Začaly jsme tedy kostelík ze všech stran obcházet, nakukovaly jsme do každé škvírky, dokonce jsme hledaly úplně u země kolem obvodového zdiva. Místní babky nevěřícně koukaly, co to tam ty puberťačky dělají. Tentokrát jsem to byla já, kdo zařval: mám. Původně jsem si myslela, že v ruce držím papírek od žvýkačky, ale zvědavost mi nedala a já prozkoumala jeho obsah, čím jsme dostaly další posily.
Pak jsme se nekonečně dlouhou dobu plahočily lesem, všechny jsme už byly řádně zmožené, zvláště ty mladší, takže jsme na ně musely hodně čekat.
Naším dalším místem hledání byla malinká horská vesnička, kde jsme na místním hřbitově musely najít hrob jednoho významného pána a opsat jeho datum narození a úmrtí. Z téhle vesnice jsme se až do Vítkova svezly autobusem, protože takovou dálku už bychom opravdu nezvládly. A navíc, proč nevyužít peněz, které jsme od Sigi dostaly, že?
Ve Vítkově na náměstí jsme v klidu poobědvaly chleba s paštikou, Kytičce s jejím svolení snědly brambůrky a posilněny jsme začaly hledat vojáky, kteří se měli skrývat ve stromě na rozcestí, kudy vede cyklistická trasa.
„My budeme hledat tady, vy běžte na opačnou stranu silnice“, rozděloval Krtek role.
„By mě zajímalo, ve kterém stromě ti vojáci jsou, vždyť je to tady hotová alej“, povzdychla si Kytka.
„No, někde být musí...Máte něco?“ volala jsme na Ponorku.
„Tu nic není, to je marný“, řekla Ponorka po usilovném hledání.
„A nemohly jsme se splést, co když jsou ti vojáci někde jinde?“ váhala jsem.
A tak jsme z Vítkova vyšly po asfaltce lemované viditelně starými stromy a uvažovaly, kde ten zatracený, nebo možná ztracený, papírek může být. Nicméně, po vyčerpávajícím hledání byl nakonec objeven, my si z námahy koupily párky v rohlíku a zamířily do Františkova dvora, kde na nás měli čekat další šikovní chlapci.
Teď jsme šly co noha nohu mine, únava se nám zračila ve tvářích, ale my putovaly za svým cílem dál a dál. Na jakési louce jsme si rozložili pláštěnky, abychom si na chvíli odpočinuly a abychom se podívaly do mapy, kudy dál.
„Tak kilásek a jsme tam“, prohlásil Krtek.
Holky jen vytřeštily oči. Každý metr se teď zdál být utrpením. V rámci záchrany situace jsem vymýšlela nejrůznější hříčky, Kytička nás obveselovala zpěvem a Ponorka svými hláškami.
Kráčely jsme po luční cestě, kde se v ohradách poblíž pásli nádherní koně. Vida jaké zpestření, zaradovala jsem se. A tak jsme jako milovnice koní zastavily a kochaly se krásným pohledem, Ponorka dokonce koníkům dívala kostky cukru a Barča se s nimi podělila o jablko.
Kousek od Františkova dvoru jsme Pavoučka a Barču usadily pod obrovský strom, aby si odpočinuly, a my čtyři se vydaly ke statku, kde na nás v rouře od zábradlí čekali další vojáci.
A pak rychle do tábora, abychom nebyly poslední. Třičtvrtě na pět! No to je síla! Honem honem!
„Kde jste byly tak dlouho?“ Nemáte hlad? Pojďte do kuchyně“, vítaly nás rangers.
My večeři vděčně přijaly a začaly hodovat. Chvíli po nás přiběhly Poštolky, Laňky už v táboře dávno byly. Všichni jsme si měli co vyprávět, kde všude jsme byly, co jsme zažily, kde jsme se ztratily...
Na večerním nástupu Sigi etapovku vyhodnotila, my skončily na druhém místě, takže jsem měla radost. Večer jsme se sešly v týpí jen na chviličku, protože jsme byly značně unavené, a tak nás Sigi poslala spát.