Kam chodí rádkyně

Ráno při nástupu jsme se dozvěděly, že se setkáme se skautkami z Oder (Míša, Vilík a jejich oddíl). Třikrát hurá.
A tak jsme si po nástupu sbalily potřebné věci a vyrazily do Spálova na nákup, načež jsme se měly sejít s Oderčačkami. Když jsme vyřídily nákup a na poště si vyzvedly dopisy, začaly rangers uvažovat, kdeže se to vlastně máme sejít.
„Jejich vedoucí říkala, že se setkáme v lese u rozcestí“, řekla Sigi, „Ale které tím myslela, to opravdu nevím“.
„Tamhle je to nějaké podezřelé“, řekl Dzin, „Pojďme tam“.
„No nevím, ale zkusit to můžeme“, smála se Kety.
Samozřejmě, že tam Oderčačky nebyly. A tak jsme si alespoň posedaly na louku a začaly baštit rohlíky s jogurtem, při čemž jsme si četly dopisy, které jsme dostaly. Mně psala spolužačka Krista, a jelikož se hrozně nudila, tak byl obsah dopisu poskládaný ze slov vystříhaných z novin:

Nazdar Hani,
asi se divíš, proč ti nepíši dopis tradičním způsobem, ale za těch 17 dní prázdnin jsem už skoro zapomněla psát. Takhle je to zajímavější a navíc to zabere více času, takže na chvilku zaženu nudu. Už celé dny prší a ve zprávách ukazují zatopené oblasti. Ale neděs se! Od středy už má být lepší počasí, takže žádná povodeň nebude. Já se hrozně nudím, protože se nedá nikam chodit, a nezbývá nic jiného, než hrát se ségrou karty nebo sledovat televizi. Doufám, že alespoň ty se dobře bavíš, i když si myslím, že v Odrách není o moc lepší počasí než tady, ale ty si určitě nějakou zábavu najdeš.
Tak pápá
tvoje Kristinka

PS: Včera se mi o tobě zdálo. Napsala jsi nějakou básničku a já jsem k ní měla něco připsat. Jenže můj básnický duch se opět neozval a ty jsi na mně byla naštvaná. Hrozné, že?

Po svačině jsme prozkoumaly další les a už jsme si myslela, že tam ty Oderčačky zase nebudou, ale mýlily jsme se. Z křoví na nás vyletěla banda světlušek a skautek, Míša s Vilíkem se s námi začaly bouřlivě vítat.
„Cvrčku, jak žiješ?“ vyzvídala Míša.
„Fajně, a co ty? Povídej“, pobídla jsem ji.
A tak jsme si povídaly a povídaly, zatímco Sigi si vykládala s vedoucí Oderčaček. Na malilinké louce, hned u potoka, jsme si sundaly batohy, založily asi pět ohníčků a ve skupinkách si udělaly smaženici. Po značně vydatném obědě jsme si odpočinuly, ovšem toho štěbotu! Až nás bolely pusy. Také jsme se sesedly do jednoho velikánského kruhu, abychom se navzájem představily. No jo, ale kdo by si během chvilky zapamatoval dvacet dalších jmen, že?
Sigi se svou kolegyní vedoucí zalezly na chvíli do lesa, aby připravily hru zvanou Nemocnice (na kraji lesa), zatímco my hrály na Buldoky.
A pak to začalo. Rozdělily jsme se na dvě družstva, to jedno, které tvořilo sedm skautek, se vydrápalo na vršek kopce, kde do čtverce z šišek a klacků zapíchly vlajku (Veverčin šátek). Do zásoby si obránkyně nasbíraly spousty šišek, zatímco my, útočnoce, si šetřily síly. Byly jsme totiž pověřeny úkolem, a to za každou cenu vlajku získat a donést ji k jedné vysoké borovici. To by ovšem bylo moc jednoduché. Ty obránkyně jedny škaredé se po nás trefovaly šiškami, a pokud se jim to povedlo a zasáhly nás, musely jsme seběhnout celý kopec, abychom se dostaly do nemocnice, kterou tvořil smrk a Kety s Veverkou, které se na nás pokaždé přívětivě usmívaly. Vždy nám oznámily, že nás v nemocnici vítají, ale že naše zranění potřebuje patřičnou léčbu, tudíž že si nás tam nějakou dobu nechají.
„Á...uffff...jé...pozor! Palba!“ vykřikla jsem zděšeně.
Zrovna, když jsem se vyšplhala nahoru k vlajce, na místo, o kterém jsem si myslela, že se tam nikdo nebude skrývat, se na mě vrhly dvě obránkyně a zuřivě po mně začaly střílet šiškami. Chvíli jsem statečně uhýbala, ale přesto si ke mně jedna zbloudilá kulka našla cestu a já musela běžet (kulhat) do nemocnice, abych náhodou nedostala otravu krve.
„Tak tě tady pěkně vítáme“, smála se na mě Kety už zdaleka.
„Kam tě zasáhly? Máme operovat hlavu nebo ruce?“ zajímala se Veverka.
„Nejlépe nohy...chtělo by to masáž...jsem úplně vyřízená“, posadila jsem se zády ke stromu.
Chvíli po mně přiběhla Bohunka a záhy i Džejný...nemocnice se začala plnit.
„Prosím moment! STOP! Jestli se do čtvrt hodiny nepodaří útočnicím získat vlajku, zakončíme hru. Pokračujeme“, zvolal Dzin.
„Vidím, že už mě potřebujou. Tak já zase jdu, jo?“ zvedala jsem se k odchodu.
„Kampak? Ale jo, běž“, svolily, „Ale jestli to nevyhrajete, nedostaneš večeři“.
To mě inspirovalo k tomu, že jsem se do hry vžila tělem i duší. Společně s Elen a Včelkou jsme vymyslely bojový plán. My se Včelkou a postupně i Fidži a Žabkou jsme se snažily na sebe upoutat pozornost, tak, aby se Elen mohla dostat k vlajce a získat ji.
„Hele, kykyriký, samé bliky!“ vymýšlela jsem další stupidní básničku a tančila na jedné noze.
„Tys moc pila, viď? Tumáš!“ snažila se mě zasáhnout jedna oderčácká obránkyně.
„No jo...prostě z Oder“, smála jsem se při jejím nepodařeném pokusu.
Jakmile to druhá obránkyně slyšela, naštvala se a přispěchala kamarádce na pomoc, zatímco ostatních pět se zaměřilo na Včelku, Žabku a Fidži. Elen se pomaloučku přiblížila k vlajce, potichu ji vykořistila ze země a pádila k borovici, odkud se ozvalo vítězné hurá.
„Super, Elen, jsi hvězda“, chválily jsme ji.
„Cvrčku, máš u nás dvojitou večeři“ smála se Kety s Veverkou.
„Tak dík“, zazubila jsem se.
Po této hře se už oba oddíly musely navzájem rozloučit, nechtěly jsme totiž do tábora dorazit za tmy. Všechny Oderčačky stály na vršku a volaly:
„Ahoj, ahoj, ahoj“.
A my: „Ahoj, ahoj, ahoj“.
Pak jsme si zamávaly a my vyrazily k táboru. Cestou do tábora jsme ale zjistily, že se nám vůbec nechce zpátky, a tak jsme zakotvily pod jedním mírným kopcem, kde jsme usedly ke svačině.
„Holky, kdo chce moje rajče?“ nabízela jsem.
„Já“, lapala po něm Ponorka, „Počkej, není to divné...ty máš takové krásné rajské příjmení a nejíš rajčata?“
„Proč by to mělo být divné? Podívej, tady Bobr taky nehryže do dřeva“.
„No dovol, já nejsem žádné dřevo!“ přeslechl se Bobr.
„Však nikdo neříká, že jsi“, smála jsem se, „Já jenom nabízím rajče“.
„Proč jsi to neřekla dřív? Já si ho klidně vezmu“, řekl Bobr a udivené Ponorce rajče vzal.
„Sigi, můžeme jít válet sudy?“ ptala se Elen.
„Teď po jídle? No, když vám nebude špatně...“, svolila Sigi.
Nejdříve se jen Elen, Dzin a Hela vydrápaly na kopec, lehly si na zem a kutululů dolů. Pak na nás zavolaly, jak je to bezva, takže jsme vylezly na kopec skoro všechny, s výjimkou těch, kterým by žaludek mohl vyhlásit válku.
Cestu do tábora vám popisovat nebudu, dostaneme se tudíž k tomu, že na nás v táboře čekala výborná večeře (a na mě slíbený nášup). Jakmile jsme se nacpaly k prasknutí, vletěly jsme do řeky, abychom ze sebe smyly špínu dne a krev z nebezpečných bitev. Na nástupu jsme se také dozvěděly, kdo bude ve které družině pasován na rytíře. U nás to měla být Ponorka, a to za dobré rady při včerejší etapovce.
A teď se dostaneme k vrcholu dne. Tentokrát měla hlídku Marťa s Ponorkou, my hlídkovaly hned po nich, takže nám nic nebránilo v tom, abychom si ještě společně s Hřibkem a Bobrem a taky Džejný, Barčou a Bohunkou udělaly další žranici. Abyste pochopili, proč jsme tyto nováčky pozvaly. Zdálo se mi, že jsou poněkud zakřiknuté, tak jsem ostatním Drbnám navrhla, abychom je pozvaly. Holky souhlasily, jen Marťa měla řeči, že s Bohunou to bude strašné, ale nakonec to byla psina.
„Máte všechno?“ ptala se nás Bohunka, jakmile Zdeněk, který je vzbudil na hlídku, vlezl do stanu.
„Jasně“, usmívala jsem se.
Do kuchyně jsme se doplížily jako myšky, ale tam se to rozjelo...Nejprve jsme zbaštily guláš, který jsme jedly z jednoho kotlíku a jednou lžičkou, pak jsme si chvíli povídaly, přičemž jsme popíjely capuccino, a nakonec jsme se vrhly na dobroty, které jsme si přinesly.
Jo, a taky byla noční hra. Pamatuji si z ní jen to, že jsme běhaly po louce a někdo po nás házel tenisáky. Víc toho říct nemůžu, poněvadž si opravdu nic jiného nepamatuji.