Isabela 8.kapitola

„ Ale co mám ještě týden třeba si vzpomenu.“
Týden utekl jako voda a už tu byl den odjezdu. John odnesl Isabelu do auta kde ji přikryl a připoutal.
„Nejsem chromá zvládla bych to sama,“ protestovala Isabela. Odjeli do přístavu tam vzal John Isabelu do náručí už ji chtěl odnést dolů do kajuty ale prosila ho jestli by nemohla zůstat na palubě. Když je tak krásný den. Devn z toho nebyla zrovna nadšená, ale nakonec svolila. John ji posadil do křesla a Devn ji zabalila do přikrývek.
„ Mě není zima,“ protestovala Isabela.
„Pokud chceš být na palubě budeš zachumlaná. Nebudu riskovat, že se nachladíš.“
Isabela neměla zájem hádat se a tak řekla: „Tak tedy dobrá.“
Dívala na vodu. Jak se dívala na klidnou hladinu moře v hlavě se jí začali objevovat obrazy. Byly to útržky vzpomínek když byla ještě dítě a rodiče sní chodili na plavání, ale vzpomínky byly přeházené a nedávali ji moc velký smysl jediné čím si mohla být jistá, že se opravdu jmenuje Isabela a má bratra Johna, ale o Devn si nic zatím nevybavila.
„Třeba časem,“řekla si pro sebe tiše.
Když dorazili na ostrov odnesli ji do jejího pokoje a uložili. Cesta ji natolik zmohla a tak usnula. Tentokrát neměla tak klidné spaní zdálo se jí o všem možném jak chodí plavat jak jezdí na koni. Vzpomínky z raného dětství se jí honili hlavou, ale na to co se stalo v posledních letech si zatím vzpomenou nedokázala. Když se pak probudila byl podvečír v hlavě měla ohromný guláš. Devn se u ní zatavila jestli není vzhůru.
„ Tak co jak ses vyspala?“
„ Nic moc pořád se mi hlavou hodí různé věci a nedávají mi smysl.“
„ Kdy to začalo?“
„ Už na lodi, ale nic to není opravdu je mi dobře,“ ujišťovala ji Isabela.
„ A na co si vzpomínáš,“ ptala se dál Devn.
„ Já nevím nedává mi to smysl, ale asi sem jako malá plavala nebo jezdila na koni nebo tak něco.“
„ Ano to je pravda jako malá si chodila na plavání a taky jsi strašně ráda jezdila na koni.“
„ Ale nemůžu si zatím vybavit co se dělo když jsem byla starší.“
„ Nech tomu volný průběh a nemysli na to čím víc se budeš snažit o to víc to nepůjde neboj časem si vzpomeneš už si udělala první krok a to je důležité. Víš co já to půjdu říct Johnovy a až se vrátím budeme cvičit.“
„ Proč?“
„Isabelo jedna z podmínek proč můžeš být doma je, že budeme každý den cvičit.“
„ Ano už nic neříkám.“
Devn Isabelu nepoznávala svěřovala se jí bavila se sní i Johnem usmívala se neodmlouvala. Kéž by to tak zůstalo, ale ona si časem vzpomene a pak už bude záležet jen na tom jaký vztah si vybudují nyní a jak to Isabela vezme a možná se vše k lepšímu obrátí. Devn šla za Johnem když mu to řekla byl rád, ale stejně jako Devn i on věděl, že si Isabela jednou vzpomene na všechno a pak při ní budou muset stát, aby ji podrželi.
„ Můžu jít za ní,“ ptal se John.
„ Jistě pak budeme cvičit.“
„ A co Isabela na to?“
„ Nic souhlasila jen se ptala proč, ale akceptuje to.“
„ To se divím.“
„ Nezapomeň ona teď neví kdo je ani jak se má chovat hledá se znova, hledá si nové vzory chování začíná znova to je šance pro nás zabránit, aby se neopakovala minulost.“
„ Myslíš, že se nám to podaří?“
„ Doufám v to. Ale teď už necháme spekulování a já půjdu za Isabelou nahoru musíme cvičit doufám, že neusnula.“
Devn odešla nahoru. Isabela seděla na posteli a četla si knížku.
„ Tak Isabelo jdeme na to.“
Isabela odložila knížku. Devn jí dala pod nohy speciální míč a podložku a začali cvičit. Ne, že by to bylo něco příjemného každý pohyb Isabelu bolel. Devn to na ní viděla proto se jí zeptala jestli chce pokračovat. Isabela jen rozhodně přikývla.. Zatla zuby a pokračovala ve cvičení. Takové odhodlání od ní Devn nečekala. Jenže ani Isabela se nemohla přemáhat dlouho nakonec musela cvičení se slzami v očích ukončit. Devn by ji nejraději nějak pomohla ale nevěděla jak. Alespoň ji nohy podložila polštáři aby byly v pohodlné pozici a nebolely tolik a než se jí stačila zeptat jestli něco nepotřebuje. Isabela už spala. Devn jí přikryla a zatáhla jí žaluzie aby ji odpolední slunce nevzbudilo.
„Tak co jak to šlo,“ ptal se John.
„Nevím pro kterou z nás to bylo těžší věděla jsem, že jí to bude bolet ale až tolik.“
„Co se stalo,“ ptal se vyděšeně John.
No cvičili jsme bylo vidět, že jí každá pohyb působí dosti silnou bolest proto sem se jí zeptala jestli chce pokračovat a ona souhlasila. Pokračovali jsme nevím kde v sobě beru tu sílu a odhodlání takovou jí neznám.“
„A jak je jí teď?“
„Usnula za chvilku jí ponesu další léky co má na potlačení zánětu a posílení svalstva.“
„Isabela je bojovník díky tomu asi přežila i to nehodu já osobně bych to asi nepřežil.“
Devn vzala léky trochu džusu na zapití a šla za Isabelou. Isabela stále ještě spala. Devn sní jemně zatřásla aby jí probudila. Otevřela ospalé unavené oči. Zamžourala na Devn chvilku jí trvalo než jí došlo proč ji budí. Pomalu se posadila. Vzala si od Devn léky zapila je a zase se zavrtala do peřin. Devn jí pohladila po vlasech a odešla dolů.
„Tak co,“ ptal se John.
„Zase usnula je unavená.“
Isabela ochotně každý den cvičila. Jenže ležet v posteli celé dny a nemoct jít ven prozkoumat neznámí terén ji lákalo čím dál tím víc. Když byla Devn s Johnem na nákupu a nebo dole kutili něco k obědu Isabela se snažila chodit po pokoji. Bylo to namáhavé a bolestivé. První krůčky bylo asi nejhorší co ji mohlo potkat, ale vůle chodit byla silnější. Jako by jí nohama procházeli tisíce jehel. Ona však nepolevila. Její tváře byly mokré od slz bolesti přesto pokračovala. První krok pak druhý a třetí. Stále se ještě musela opírat o berle a nyní po dlouhé době stála na vlastních nohou.
Devn sní každý den opatrně cvičila zatím jen na posteli. Pol ji chodil kontrolovat nejprve každý druhý den, ale později byl u nich každý den. Ne, že by se tolik bál o to, že Devn Isabelu neuhlídá ale chtěl být s Devn a tohle byla dobrá záminka proč nebýt tak často na klinice. John se v klidu připravoval na další zkoušky. Nikdo z nich netušil, že Isabela dosáhla takového pokroku. Uplynul další týden a ona si byla jistá, že už zvládne jít ven. Chůze jí jde skvěle občas to sice zabolí, ale to se zvládne.
John byl ve studovně a pilně se připravoval na testy. Devn a Pol se koukali na nějakou romantickou slátaninu u nich v pokoji. A Isabela vycítila příležitost na to porozhlédnout se venku. Pomalu vyšla z pokoje sešla dolů po schodech. Nikým nespatřena vyšla ven. Procházela se po pláži. Sundala si boty teplý písek ji hřál do nohou. Na nebi už vycházeli první hvězdy byla nádherná noc. Ona se jen tak procházela po pláži. Hlavou se jí honila spousta myšlenek a obrazů z minulosti. Moře bylo klidné jen zlehýnka ho rozhoupával vánek Procházela se dobrou hodinu. Neuvědomila si jak čas letí a že by na to mohl někdo přijít. Byla ponořená do svých úvah. Nevnímala okolní svět ten byl pro ní teď vzdálený, nedostupný.
Mezitím se Devn s Polem dodívali na film a šly se podívat na Isabelu jestli něco nepotřebuje. Ta ovšem nebyla v pokoji což Devn úplně šíleně vylekalo. Pol ji uklidňoval, že šla třeba do koupelny.
„Jak myslíš šla vždyť má ležet. Vím, že si dojde na záchod a do sprchy, ale berle jsou tady a zas tak dobře ji to nejde! Kde jen může být?“
Isabela se procházením dostala dost daleko od domu došla až ke stájím, které tam měl jeden z dalších obyvatelů ostrova. Vešla dovnitř. Netušila, že jeden kůň je Devn, která ho sem dala jen protože ji několikrát shodil a nenechal se ochočit. Proto mu Devn zařídila tohle ubytování kde v klidu dožije svůj život a bude mít klid od lidí.
Prošla stájí každého koně pohladila, ale něco jí táhlo do zadu do míst odkud se ozývalo řechtání, dusot kopyt. Šla tedy tam a uviděla nádherného hřebce. Byl celý černý jen na hlavě měl bílou lysinku. Zběsile běhal v kotci a kopal do hrazení. Isabela k němu vztáhla ruku.
„No tak klid malej klid to bude dobrý neboj se,“ šeptala Isabela.
Hřebec zpozorněl, ale pohladit se nenechal. Stáli proti sobě a dívali se z očí do očí. Jejich tajemnou chvilku přerušilo volání Devn, Johna a Pola kteří Isabelu hledali.
„Musím jít, ale slibuju, že se vrátím. Jednou se na tobě projedu. Tak ahoj divochu.“
Vyběhla ven i ona sama se divila, že to jde sice pomaličku, ale jde. Doběhla až k domu tam ji uviděl jako první John.
„ Kde si byla jak to, že neležíš,“ spustil John pak se ale zarazil.“ Ty stojíš bez berlí a taky si běžela.“
„ Ano je mi líto, že jsem tě vylekala jen jsem se chtěla projít už mě z toho věčného ležení málem hráblo.“
John Isabelu objal. Isabele připadalo, že jí snad rozmačká. V tom je uviděla Devn.
„Ty jsi ji našel.“
John ji pustil ta odskočila o kousek dál nyní stálo přímo proti Devn.
„ Už jsme to řekla Johnovy je mi líto, že jsem vás vylekala jen jsem se chtěla projít abych si to srovnala v hlavě. Vím, že nemám ještě chodit, ale už jsme to nemohla vydržet.“
„Isabelo můžu se tě na něco zeptat?“
„ Jistě.“
„ Ty nechodíš poprvé viď,“ řekl Pol.
„ Ne trénovala jsem to už dva týdny mělo to být překvapení. Nevěděla jsme jak byste vzali to, že jsem vás podvedla a cvičila za vašimi zády.“
„ To je teď už jedno hlavní je, že jsi v pořádku ale půjdeme dovnitř vidím, že se celá třeseš aby si nám ještě nenastydla.“