Kam chodí rádkyně

Tak to se mi teda v životě nestalo...Od rána pereme, myjeme se, uklízíme ve stanech...Přemíra hygieny škodí zdraví, nemyslíte? Vedoucí byli zřejmě názoru opačného, tudíž jsme museli uposlechnout rozkazu. No co, je sobota, sanitární den, tak aspoň jednou za čas se pořádně umyjeme.
„Jandul, jdeš?“ chtěly jsme si umýt vlasy.
„Jo, moment“, hledala Jandulka cosi ve stanu, „už jdu“.
Jen tak v plavkách, s šamponem v jedné ruce, s ručníkem v druhé jsme zamířily k řece, odkud se ozývalo radostné výskání, ba někdy dokonce volání o pomoc, a to tehdy, když se holky navzájem topily.
„Á, tak tady je máme“, zpozorněla Elen, „Máme pro vás jeden návrh. Buďto nám řeknete, kam v odpoledňáku chodíte, nebo vás utopíme“.
„Jo, utopíme“, souhlasily ostatní.
„A neřeknu a nepovím“, rozesmála jsem se.
„Řekni“, zhrozila se Jandulka, „Holky, počkejte, já vám to řeknu“.
„A neřekneš!“
„Tak to řekni ty“.
Nakonec z toho vznikla slušná divadelní scéna, holky se fakt pobavily. Nicméně ve vodě jsme skončily všechny, neboť přišel Ondra, a tak jsme chtěly utopit alespoň jeho.
Zrovna, když jsme si našamponovaly vlasy, takže jsme měly účes ala cukrová vata, uslyšely jsme zvuk blížící se škodovky a vzápětí uviděly zázrak civilizace. Auto! Jakmile řidič vypnul motor, otevřela se dvířka a z auta se něco vyvalilo. Oskar a jeho rodina!
„Nazdar, Oskare“, vítal se Koblížek.
„Nazdar“, podal jí Oskar levici, „vidím, že naše skautky jsou čistotné“.
„A nejen ony“, mydlil se Ondra.
Jelikož jsme si chtěly si Oskarem pořádně popovídat, v rychlosti jsme dokončily vlasovou kúru a běžely do stanu, abychom se převlékly. Naštěstí Oskar s rodinou zůstali i na oběd, takže čas na povídání bylo dost a dost. Jakmile začal odpolední klid, sbalily jsme si s Jandulkou batůžky a po dohodě se Sigi zamířily do lesa.
„Pozor, už jdou“, uslyšely jsme Ivku.
Asi šest, sedm skautek se za námi „nenápadně“ vydalo, slečny dělaly, že jdou na latrínu.
„Taky jste se tak přejedly?“ vymýšlely si téma konverzace, aby se nám nezdály moc podezřelé.
„Ani nemluv!“ ozval se kdosi, „Ale byla to mňamka“.
My s Jandulkou jsme se musely smát, ale po téhle bandě detektivů jsme se ani neohlédly. Měly jsme na ně totiž vymyšlený plán, takže jsme byly zvědavé na jejich reakci, haha. V lese se už holky neozývaly, dělaly, jako by tam nebyly, ale my moc dobře věděly, že tam jsou. Kolem místa, kde vždycky odbočujeme na Základnu, jsme prošly bez povšimnutí, kráčely jsme po lesní cestičce pořád vzhůru. Hluboko v lese jsme se posadily na mechovou trávu, sbíraly lesní jahody a mlaskaly:
„Mňam...škoda, že tu nemůžou být holky, taky by si daly...“.
Z lesa se ozvalo pobavené štěbetání a smích.
„Jako bych je slyšela...“, usoudila jsem.
„Ale kdepak, to se ti jenom něco zdálo“, mávla Jandulka rukou, „Ty se teďka hezky opalují. O nás a naše tajemství se vůbec nestarají“.
Takovýto rozhovor jsme vedly po celé cestě na Karlštejn, kam jsme měly zamířeno. Nejdříve vám ale musím vysvětlit, co to ten Karlštejn v Oderských vrších je. Na kamenném vrchu, pod kterým je strašný, ale fakt strašný sráz, se tyčí kamenný mini Karlštejn. Ten tam asi před dvěma roky postavily rangers, protože jsme měly etapovku týkající se Karla IV. Tedy, u Karlštejnu, ke kterému se kráčelo po uzounké cestičce, jsme se zastavily a zaposlouchaly se, zda uslyšíme holky, jak našlapují na větvičky. Křáp! Křup! Ha, máme vás!
„Tak si hezky vylezte, stejně víme, že tam jste. Zdalipak máte povolení od některé z rangers? Hm? Nemáte. No vidíte, já si to myslela...Tak jen hezky polezte“.
Z křoví se nejdříve vynořila odvážná Elen, za ní naklusal Krtek a Ivka, která vlastně všechno způsobila, dále zvědavá Bohunka, Hela a Fidži, která napjatě očekávala, co se bude dít dále.
„Milé dámy“, oslovila jsem je zdvořile, „můžete nám říct, co vás přimělo k tomu, že jste chtěly znát cíl naší cesty?“
„Zvědavost“, pípla Bohunka.
„To sedí“, cukaly mi koutky, „No, hlavně, že jste pravdomluvné. A vůbec, skautka je pravdomluvná. To je který bod skautského zákona?“
„První“, zalovila Hela v paměti.
„Správně. Takže se teď hezky otočte a mazejte nazpátek“.
Holky poslechly ani nemukly a my se rozesmály na celé kolo. Pak jsme si ale uvědomily, že jsme rádkyně a měly bychom se chovat, jak nám přísluší, ale sotva jsme to zkusily, rozesmály jsme se ještě více. A tak skončila naše slavná sobotní výprava na Základnu.