Hra 1. díl

Ještě naposledy se sklonila do auta, aby políbila muže, sedícího za volantem.
,, Díky za krásný večer,“ Při těchto slovech se zářivě usmála, přestože její nohy, které celý den chodily v lodičkách, zoufale volaly o domácí papuče a teplou vanu. Její společník si však ničeho nevšiml, na to byla Melinda Towstendová až příliš dobrá herečka. Vlastně to měla v popisu práce, napadlo ji, když naposledy zamávala za odjíždějícím vozidlem a začala v kabelce hledat klíče od domovních dveří. Celý život se jen přetvařuje, jen aby ji všichni považovali za dokonalou a pro vysoce postavené významné muže byla ochotnou společnicí při různých společenských akcí, kde téměř nepohnula brvou a nedala najevo svoji nelibost. Ale vlastně celý tenhle kolotoč lží a vytáček nesnášela. V poslední době jí lezlo na nervy všechno, každá drobnost ji dokázala vytočit. Mimoděk si vybavila včerejší oběd se šéfem, kdy dost ostře vyjela na nejistého mladého číšníka kvůli špatně poskládanému ubrousku.
,, Musím s tím přestat,“ mínila si sama pro sebe polohlasem. Těžké dveře za ní zapadly a ona poslepu nahmatala vypínač. Ovanul ji klid a mír, jenž v sobě skýtal tenhle malý dům na okraji velkoměsta. Sehla se, aby konečně zula značně nepohodlné boty, když v tom světlo nad ní párkrát zablikalo, načež zhaslo úplně.
,, No bezva,“ Aniž by se namáhala se sundáváním kabátu, zamířila Melinda poslepu do kuchyně. Neopatrnost se jí však vymstila, v obýváku zakopla o nedbale pohozenou tašku, která tu nejspíš ležela už několik dní. Žena trhla rameny. Na pořádek nikdy nebyla, to se dozvídala od svých pěti, šesti let v podstatě denně. Při pomyšlení na matku, nacházející dceřiny panenky a hračky na každém kroku, se mimoděk ušklíbla.
Vytáhla ze šuplíku baterku a mdlé nejasné světlo ozářilo nejbližší okruh. Melinda si zhluboka povzdechla. Nikdy nepatřila mezi kutily, s každou sebemenší drobností, kterou mohl být ucpaný odpad nebo jen zaseklá pračka, utíkala k sousedům. A ti celkem ochotně, především tedy mužská část, přispěchali na pomoc. Jejich manželky se pak sešly na pravidelném nedělním čaji a společně došly k závěru, že Melinda je jedna z těch laciných ženských, co má každý týden v posteli jiného.
,, Jo, jo, kdybyste věděly,“ napadlo ji, zatímco po domě hledala pojistky. Bylo jí jasné, že v tuto dobu se ani na toho největšího světce nemůže obrátit s takovou banalitou, jako je vyhozená elektrika.
Otevřela dveře od sklepa a zarazila se. Ačkoliv odér levné panské kolínské byl velmi slabý, zarazil ji. Odjakživa měla totiž oproti ostatním dost jasně vyvinutý čich, který jí teď napovídal o nedávné přítomnosti muže. Za normálních okolností by se určitě pídila po okolnostech, zvláště pak, když kdysi dávno pracovala necelý rok u policie, ale teď, když v sobě měla několik skleniček červeného vína, se po celém jejím těle rozlila příjemná únava a náhle ji to táhlo do postele. Ráno zavolám opraváře, napadlo ji, zatímco si při baterce čistila zuby. Ať ty drbny ze sousedství taky jednou sklapnou. V ložnici jí opět cosi nesedělo. Okno bylo pootevřené, přestože si byla jistá, že jej odpoledne zavírala, a tak byla v místnosti celkem vlezlá zima. To ji na okamžik ochromilo, celé její tělo se pod tenkou noční košilí zachvělo. A právě to byla zásadní chyba. V tu chvíli ucítila, jak se na ní někdo zezadu vrhl a povalil ji na zem. Ruce měla spoutané, ani pomalu nevěděla jak. Stihla ještě vykřiknout, ale hned nato ji neznámý čímsi silně udeřil do hlavy. Než upadla do bezvědomí, pocítila v ústech hořkou chuť roubíku.

………

Sára Bennetová pomalu otevřela ztěžklá oční víčka a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Pokoj se světlými stěnami a nábytkem ve starém čínském stylu jí nebyl ani trochu povědomý. Že není doma, to jí došlo hned, avšak když se trochu pootočila pokoušely se o ni mrákoty. Nejenže ji hlava bolela jako by byla jediný střep, zjistila navíc, že vedle ní leží pohledný muž ve středních letech, kterého si ve své značně pošramocené mysli vůbec nedokáže vybavit. Při pohledu na nedopitou láhev od vína na nočním stolku jí vše došlo. Pomalu a značně nejistě proto vstala, tiše posbírala své věci, rozházené po celém pokoji a zmizela ve dveřích. Na chodbě se oblékla, při menším pátrání, než našla koupelnu, zjistila, že se nachází v poměrně prostorném a vkusně zařízeném bytě, což vypovídalo o jeho majiteli víc než dost. Opláchla si obličej studenou vodou a když zjistila, že na toaletce leží několik rtěnek, řasenka a oční stíny, raději se co nejrychleji vytratila. Kdo ví, kdy se něžnější polovička vrátí domů!

Seržant Mark Anthony se pohodlně usadil v kanceláři, vedle sebe na pečlivě uklizený stůl položil kelímek s horkou kávou a koblihu s marmeládou jako pozdní snídani, a pustil se do vyplňování papírů, jichž se mu v poslední době nahromadila pěkná hromádka. Sotva však začal, dveře se prudce rozlétly a dovnitř vrazila drobná černovlasá žena, jejíž pobledlost a navztekaný výraz mluvily za vše.
,, Ale, taky ti přeji pěkné ráno, Sáro,“ řekl výmluvně seržant. jeho kolegyně, aniž by na něj upřela jediný pohled, beze slova vytáhla ze šuplíku krabičku s léky a dva polkla. Po několika minutách, kdy se zdálo, že prášky zabírají, se odvážil Anthony opět promluvit:
,, Nemusíš mi nic říkat. Chápu, že ses večer opila, trochu se pobavila a ráno se probudila v posteli neznámého chlapa!“ Překvapeně na něj pohlédla a pokusila se něco říct.
,, Chceš se zeptat, jak to vím?“ předešel ji a zpříma se jí zadíval do očí:
,, Od té doby, co ses rozešla s tím federálem, je to s tebou k nevydržení. Střídáš chlapy jako ponožky a hlavně mi prosím tě netvrď, že jsou všichni svobodní a spořádaní!“ Sára si zoufale schovala hlavu do dlaní.
,, Máš pravdu,“ připustila a rozhlížela se po láhvi s vodou.
,, Tak proč s tím něco neděláš?“ zajímal se kolega a nepřestával přitom vyplňovat hlášení.
,, Víš, Marku,“ povzdechla si Sára , ,, Každý máme jiný způsob, jak se dostat ze smutku. Kdyby se s tebou Sarah, nedej bože, rozešla, pustil by ses do práce a stal by se z tebe workholik. Každý máme své!“ Než mohl něco namítnout, proťal jejich spor ostrý zvuk vyzvánějícího telefonu.
,, A je to tady,“ řekla seržantka a natáhla se po aparátu. ,, Máme práci!“