Isabela 9.kapitola

Všichni zašli dovnitř Isabelu zachumlaly do dek a Devn uvařila horký čaj.Isabela ho vypila a pak usnula. John ji vzal do náruče a odnesl do pokoje kde ji uložil. Byla unavená a tak spala jako zabitá.
„ No Isabela na nás pěkně vyzrála to se musí uznat,“ konstatoval John po návratu dolů. „Neuvěřitelné je jak rychle se z toho dostala má obrovskou vůli.“
„ No a my půjdeme taky spát zítra nás čeká další den a řekla bych, že bude rušnější než dnešek.“ „Proč myslíš?“
„ No třeba by mě zajímalo kde byla celou dobu co jsme ji hledali.“
„ Snad nám to zítra řekne.“
„ Doufám.“
A opravdu když se na to Devn ráno u snídaně zeptala Isabela jí klidně odpověděla.
„Byla jsem se projít po pláži a došla jsem až k nějakému hřebčínu pak jsem vás slyšela jak mě voláte a vrátila jsme se zpátky.“
„ Byla jsi se podívat na koně?“
„ Jo mají tam moc pěkné koně, ale jeden je úplně úžasnej strašně mi někoho připomíná.“
„ Jak vypadal.“
„ Celý černý s bílou lysinkou.“
John si uvědomil, že podobného kdysi dostala Isabela od otce k šestým narozeninám.
„ Měla jsi takového dostala jsi ho k šestým narozeninám od otce.“
„ A kde je teď?“
„ Byla to klisna umřela při porodu když se jí narodilo hříbě.“
„ A to hříbě?“
„ Ani nevím jestli přežilo nechali jsme ho hřebčínu ať se o něj postarají a pokud přežije ať si ho nechají od té doby si nechtěla na koni jezdit.“
„ Aha tak to jo.“
Isabela se zamyslela jako by chtěla zformulovat otázku. Devn ji, ale předběhla.
„ Jestli chceš můžeme se na něj jít dneska podívat jistě si tam najdeš nějakého koně a třeba začneš zase jezdit.“
„ To bych mohla?“
„ Jistě.“
„ A co ten černý hřebec?“
„ Ten je moc nebezpečný je to sice můj kůň, ale je tam jen, aby si v klidu užil život jinak by se musel nechat utratit nesnese jakéhokoli jezdce.“
„ Kdy tam půjdeme,“ řekla Isabela s dětským nadšením v hlase.
„ Půjdeme po obědě. Ale jezdit zatím nebudeš nejdříve tě čeká několik vyšetření v nemocnici a lékaři ti to budou muset povolit.“
„ Ano a kdy pojedeme na ty vyšetření nemohli bychom tam co nejdřív mě je opravdu dobře už mě nic nebolí prosím nešlo by to nějak uspíšit.“
Devn měla radost, že je Isabela tak zapálená, ale taky se bála je po těžké nehodě a jízda na koni taky není zrovna bezpečná. Ne, že by to byl zase moc rizikový sport budeme muset Isabele sehnat klidného koně, aby se nám ještě nezranila pomyslela si Devn. Jenže Isabela myslela jen na jediného na Divocha tak ho pojmenovala to jméno se k němu hodilo.
Pol nakonec řekl: „Na testy můžeme jet hned po snídani jen zavolám na kliniku ať jsou na nás připravení, ale musíš my slíbit jednu věc.“
„ A jakou,“ zeptala se Isabela.
„Uděláš přesně co ti řeknou a když řeknou, že jezdit zatím nemůžeš tak počkáš.“
Isabela slíbila, že udělá vše jak řeknou.. Pol tedy šel zavolat na kliniku.
„Domluvil jsem termín na desátou.“
Isabela rychle snědla snídani pomohla Devn sklidit ze stolu a už všechny honila ať si pospíší, že nechce přijet pozdě.
Na klinice udělali Isabele ultrazvuk, rentgen, několik pohybových a zátěžových testů. Pak všichni netrpělivě čekali na to až přijde Pol s výsledky.
„Tak co jak jsem dopadla?“
Pol se zatvářil: „Víš je mi to opravdu líto…………. “
Isabela se zatvářila jako by jí oznámili, že umírá. Jenže pak Pol pokračoval.
„ Že musím Devn oznámit, že můžeš jezdit na koni, ale zezačátku se budeš muset šetřit výsledky dopadli na výbornou.“
Isabela se rozzářila jako sluníčko. Devn jen poznamenala.
„Srandisto jeden Isabele z tebe málem dostala infarkt a já taky.“
„ No jo když já si nemohl pomoct.“
„ Tak a jdeme domů já uvařím něco dobrého k obědu to se musí oslavit a pak až si po obědě všichni odpočineme půjdeme na ty koně.“
Isabela souhlasila, ale to ještě netušila, že ji čeká zklamání. Devn sehnala perfektní klisnu celou bílou byla mírná jenže Isabela si myslela na Divocha. Po vynikajícím oběde šly všichni do hřebčína. Tam už na ně čekali . Isabela byla zklamaná, že nemůže jezdit na Divochovy, ale byla ráda, že může jezdit alespoň na Duze tak se klisna jmenovala.
Isabela jezdila zatím jen v ohradě přičemž koně ji vodil trenér kterého dostala přiděleného. Byl to Devnin starý kamarád a tak byl rád, že může Devn pomoci. Isabela byla nadšená, ale večer když všichni spali chodila den co den za Divochem. Cítila, že je něco spojuje. Časem mohla jezdit už sama každý den jezdila po pláži na Duze a pak se šla učit s Devn, aby dohnala školu kterou zameškala.
Jenže touha projet se na Divochovy byla tak silná. Nemohla si pomoct. Jednou večer když se opět vyplížila jako každou noc ven a šla za Divochem si všimla, že kolem pobřeží krouží nějaká loď. Nevěnovala jí pozornost mohl to být některý z rybářů na nočním lovu. A tak šla do stájí. Tam nasadila Divochovy ohlávku a osedlala ho. Párkrát se s ním prošla po ohradě a pak na něj zkusila nasednout. Zezačátku se škubal trhal sebou. Pak, ale vyběhl tryskem proti hrazení a ladným skokem ho přeskočil Isabela se sotva udržela v sedle. Ale nehodlala to vzdát uháněli po pláži tryskem. Nakonec se Divoch zklidnil a byl jako beránek Isabela se na něm projela a pak ho odvedla zpět do stále kde ho vyhřebelcovala a odešla směr vila.
Jenže na pláži potkala dva muže.
„ Ahoj ty si Isabela.“
„Ano potřebujete něco?“
„ Jen jsme se chtěli zeptat jestli tu někde není nějaký hotel?“
„ To opravdu nevím, ale jestli chcete došla bych pro tetu třeba by vám poradila já to tu moc neznám.“
„ Neznáme se odněkud,“ poznamenal jeden z nich.
Isabela se zamyslela.
„Nevím myslím, že ne ale nemůžu to říct na jisto nic moc z minulosti si nepamatuju takže bohužel.“
To bylo to co muži potřebovali slyšet.
„ Tak nic děkujeme tedy a omlouváme se jestli jsme Vás zdrželi.“
„ To nevadí, ale už musím opravdu běžet.“
Muži se vrátili zpět na loď a odpluly. Byli si teď naprosto jistí, že Isabela si nepamatuje nic z té nehody což bylo pro ně dobře. Případ byl otevřen a tohle byla jediná věc která by je mohla ohrozit. Nyní mohly bít v klidu.
Isabela pokračovala domů. Jenže při její smůle se Devn zbudila a šla se na ní podívat, ale místo toho, aby ji našla v pokoji ji potkala u vchodových dveří jak se plíží domů.
„Kde si byla mladá dámo???“
„Jen se projít nemohla jsem spát.“
„Isabelo máme dohodu.“
„ Já vím je mi to líto.“
„ Teď si jdi lehnout promluvíme si o tom ráno.“
„ Ale.“
„Isabelo mazej do pokoje.“
Isabela odešla bylo jí líto, že zklamala tetu a věděla, že ráno se to bude řešit takže budou naštvaní všichni co když ji zakáží chodit na koně. Co bude dělat pak. Nemohla usnout hlavou se jí honili divné myšlenky. Když konečně usnula ocitla se na neznámém místě. Vypadalo to tam jako někde na chatě pak viděla prchající rodinu za ní dva muži kteří po nich střílí. Aniž by si to uvědomila během chvilky seděla v autě a řítila po silnici nesmírnou rychlostí. Náraz, střelba, a pak už jen bolest, slabost, možná tohle byl konec pomyslela si. Jenže tok obrazů neustal. Najednou se jí vrátilo všechno drogové dýchánky s kamarády, útěky z domova, vyhazov ze školy, podmínka a pak všechno co se stalo na ostrově. Uvědomila si, že ti muži kteří ji dnes zastavili na pláži byli ti samí jako ti co střílely po té rodině. Isabela věděla, že to není sen, že se to stalo bylo to tak bolestivé. Chtěla se probudit, ale nešlo to něco ji drželo ve světě vzpomínek a nechtělo ji pustit zpět to reality.
Když se konečně probudila byla celá zpocená. Vyděšený výraz na tváři. V hlavě neuvěřitelný zmatek jako by viděla jen to špatné co zažila jen to zlé co se stalo kdysi i nyní. Vrátil se jí pocit strachu a beznaděje. Nevěděla co si má myslet v hlavě se jí míhala jedna vzpomínka za druhou. Věděla, že už neusne a tak se jen vyděšeně schoulila do rohu místnosti a snažila se udělat si vtom všem pořádek. Do rána už zbývala jen hodina a tak když se Devn vzbudila a šla udělat snídani stavila se u Isabely. Otevřela dveře do pokoje, ale Isabela neležela v posteli místo toho viděla jen vyděšené stvoření schoulené v rohu.
„Isabelo co ti je??“
Isabela automaticky vystartovala.
„ Co je ti do toho všichni jste mi lhaly,“ říkala se slzami v očích.
Devn se jí to snažila zaskočeně vysvětlit, ale Isabela vyběhla pryč z pokoje a utíkala po schodišti dolů. Dole ji zastavil John, který si šel do kuchyně jen pro něco k pití.
„Isabelo co tu tak lítáš??“
Pak si všiml, že má uslzené oči.
„ Co se ti stalo??“
„ Nech mě, pusť,“ křičela Isabela hystericky.
John ji, ale pevně držel v náručí.
„ No tak uklidni se.“
Devn křičela na Johna který držel Isabelu v náručí.
„ Nepouštěj jí něco se stalo má hysterický záchvat.“
Jenže Isabela se bránila jako poraněné zvíře, které se z posledních sil snaží zachránit ze spárů smrti. Před očima se jí míhali vzpomínky, celý svět se sní točil nakonec omdlela. John ji vzal do náruče a položil na sedačku v obýváku.
„ Co se proboha nahoře stalo takhle jsem ji ještě neviděl?“
„ Nevím ráno když jsem přišla k ní do pokoje seděla v rohu celá uslzená a ten výraz v očích se nedá ani popsat. Když jsem se jí zeptala co se stalo začala hystericky křičet, že jsme ji lhali a utekla z pokoje zbytek už víš.“
„ Myslíš že si vzpomněla??“
„ Nevím zavolám Polovy a uvidíme co řekne až ji uvidí.“
„ To bude asi nejlepší.“
Pol přijel jak jen to bylo možné. Isabela byla zatím ještě pořád mimo jen občas něco tiše zamumlala a pak zase omdlela. Devn o ní měla strach. Pol po příjezdu Isabelu vyšetřil.
„ Tak co je sní?“
„ Nevím srdce ji bije jako o závod a to omdlévání se mi taky nelíbí radši ji odvezeme na kliniku tam ji vyšetříme a uvidíme.“
Po několika vyšetřeních bylo patrné, že Isabelina mozková činnost je v paměťovém centru nevídale vysoká.
„ Co je sní??“
„ Vypadá to, že mozek nezvládá příval vzpomínek, které se zničehonic najednou vyplavují na povrch, ale to je jen odhad podle testu je zcela v pořádku.“
„ Myslíš, že se ten záchvat bude opakovat??“
„ Nevím, ale asi ano má v hlavě zmatek musíme na ni pomalu.“
„ A co teď??“
„ Teď zůstane tady máme tu skvělý personál ten ji pomůže ten zmatek překonat.“
„ Můžeme za ní chodit?“
„ Ne můžete, ale musíte ať ví kdo tu pro ní je a na koho se může obrátit. Doufám, že vazby které vznikly za dobu kdy si nic nepamatovala ji pomohou.“
„ To já taky ani nevíš jak.“
„Můžeme za ní?“
„ Ano jen se nelekejte dali jsme ji sedativa tak je trošičku mimo.“
Isabela ležela na posteli. Klidně oddychovala. Všechno se jí zdálo jako vesnách moc nevnímala přítomnost Devn ani ostatních. Devn se chtělo plakat a tak odešla na chodbu. John šel za ní. „Devn to bude dobrý ona se z toho dostane už zvládla horší věci.“
„ Já nevím jako psycholožka vím jaký tlak a nápor teď její mozek zažívá i tělo na to reaguje přehnaně mám strach, že už nikdy nebude jako dřív. Může tu být schizofrenie atd. mám z toho strach. Kdybych jen nebyla lékařka a nevěděla co všechno se může stát.“
„ Jak to myslíš schizofrenie??“
„ No Isabela má teď v hlavě zmatek je to taky tím, že si utvořila dva životy.“
„ Jak dva životy??“
„ No před tou nehodou na ostrově se chovala přece jinak.“
„ Ano to jo, ale..“
„ A po nehodě si utvořila nový svět nový obraz sama sebe. Je možné, že je tu ještě jeden odraz její osobnosti a to je to malé dítě, které zažilo tu havárii a všechno si pamatuje. To všechno se jí teď honí hlavou. Zápolí o její vědomí. Je možné, že nerozezná co je skutečnost a co sen a už nikdy nebude jako dřív. Její mozek čelí neuvěřitelnému tlaku náporu věcí a myšlenek, vjemů, dojmů, pocitů a ona neví kam je zařadit co je správné, co je pravda. Kdo skutečně je.“
„Ale ona to zvládne někde uvnitř je tak Isabela kterou jsem znal. A ta je pořádná bojovnice“
„Pojď půjdeme za ní ať tam není tak sama.“
Když vešli zpět do pokoje sedli si k její posteli a oba ji chytili za ruce. Isabela se k nim otočila, ale nikoho neviděla před očima se jí míhal jeden obraz za druhým.
Jednoho co řekla bylo: „ Všechno je špatně všechno je špatné.“
„Isabelo tak to není vzpomeň si na to jak jsme blbli na koních jak sis hrála jako malá. No tak prosím všechno není zlé jsou i dobré věci na ty nezapomínej.“
Dál už je Isabela moc nevnímala. Další dny nebyli o nic lepší. Sice už nemusela dostávat tolik sedativ, ale stále nekomunikovala s nikým jen seděla a dívala se z okna. Polovy to dělalo starosti.
„Marku já už opravdu nevím co sní nereaguje ani na rodinu opravdu nevím,“ řekl Pol svému kolegovy.
Být na tvém místě zkusil bych terapii tvrdé reality prostě bych jí pustil video a fotky z celého jejího života ať ty dobré nebo špatné stránky. Má to všechno v hlavě tohle by jí možná pomohlo je uspořádat je sice pravda že účinek může být i opačný, ale vzhledem k tomu, že nereaguje už týden na nich bych to zkusil.
Pol tedy zaukoloval Johna aby všechno sehnal. Pak přivedli Isabelu do velkého sálu posadili do křesla a pustili jí celý sestřih. Isabela se snažila odejít. Ale pokaždé ji vrátili zpět do křesla.
„Jen se dívej tohle ti pomůže slyšíš Isabela tak něco řekni a mi to vypneme prosím alespoň něco.“
Ale Isabela neřekla nic jen se dívala a co chvíli se snažila schovat do rohu místnosti nebo odejít. Devn z toho bylo do pláče i John byl smutný takhle svoji sestru vidět nechtěl. Radši aby byla protivná než tohle.
Nakonec Isabelu odvedli na pokoj na se schoulila do rohu místnosti. Seděla a dívala se do prázdna. Po tváříš se jí kutáleli slzy. Držela se za kolena a pomalu se pohupovala jako by sama sebe chtěla ukolébat.
Devn se zatím nervově hroutila u Pola v kanceláři. John a Pol se jí snažili uklidnit nakonec ji museli dát slabá sedativa a ona usnula u Pola v kanceláři na gauči.
„Pole já nevím co dělat Devn už to nezvládá, Isabela je mimo a já už taky nemůžu.“
Jejich rozhovor přerušila až sestra která je vyrušila.
„Pane doktore pojďte prosím semnou.“
„Co se stalo?“
„Isabela má další záchvat.“
Pol se rozeběhl k Isabelině pokoji. Mezitím než dorazil do pokoje ji personál nemocnice zklidnil a připoutal k posteli.
„Jak to sní vypadá?“
„Už je klidnější ale bušila na dveře jako by nám chtěla něco říct.“
„A řekla něco?“
„Ne.“
Jenže to už přišel do pokoje také John doběhl k Isabelině posteli.
„Isabelo no tak uklidni se jinak ti budou muset dát zase léky.“
„Já ……………………nechci léky,“ vyblekotala Isabela tiše.
„ Co si to řekla?“
„Prosím Johne už ne prosím.“
„Ona mluví a poznává mě musíme to říct Devn prosím Pole dojdi pro ní a nic ji nedávejte už bude klidná viď.“
Isabela kývla.
„Můžete ji odpoutat prosím.“
Zřízenci ji odpoutali a ona se vrhla Johnovy do náruče tiskla se k němu jako raněné zvíře.
„Prosím ať to skončí. Já chci domů. Vem mě domů,“ prosila ho Isabela.
„Neboj půjdeme domů jen tady něco vyřídím a půjdeme domů.“
„Prosím neodcházej oni přijdou a ublíží ti.“
„Kdo mi ublíží Isabelo kdo??“
„Já nemůžu oni by ti ublížili jako ublížili babičce, mámě a tátovy.“
Isabela opět usedavě plakala. Nedokázala to zastavit její mysl byla stále ještě zmatená a plná emocí které se nyní draly na povrch. John objal a jemně hladil po zádech. Pomalu se uklidňovala. Zvedla hlavu a podívala se mu uslzenýma očima do tváře. Jemně ji pohladil po tváři aby jí otřel slzy.
„Už neplač jsi v bezpečí.“