Proti Navarům-2

Navar jedoucí před ním, na něhož vypálil šíp, se pokusil chránit štítem. Byl však zasažen do krku, načež rozhodil rukama a pozadu se sesul na zem. Asim pohotově nasadil druhý šíp a napnul tětivu. Zalícil na dalšího navarského bojovníka, který se k němu natočil bokem a také se chránil štítem. Vzápětí ho však šíp zasáhl přímo do pravého oka a on se za bolestného výkřiku zhroutil z koně.
Ve zvířeném prachu se do dusotu koní ozvalo řinčení zbraní a další jezdci padali na zem. Asim vytáhl meč a přes horní okraj štítu viděl, jak k němu jede Navar svírající v ruce kopí. Štít dal do vodorovné polohy a pevně sevřel rukověť meče. O chvíli později následoval prudký náraz konce kopí do štítu. Byl jím vržen dozadu a sotva se udržel v sedle. Hned poté strhl koně do strany a vzápětí se ocitl za oním navarským bojovníkem. Ten se na něho otočil a chystal se ho kopím bodnout. On však čepelí meče prudce udeřil ze strany do kopí a jeho ostří ho zcela minulo. Oba se vzápětí ocitli vedle sebe, načež Asim pohotovým pohybem ruky bodl svého protivníka do boku. Ten bolestně vykřikl a upustil kopí, přičemž ho ještě sekl ze strany do hrudi. Navar se v sedle prudce naklonil a zhroutil se na zem.
O chvíli později postřehl dvojici nepřátelských bojovníků jedoucích k němu na koních. Levou rukou vytáhl nůž z pouzdra, rozpřáhl se a mrštil jej na jednoho ze dvojice. Nůž zasáhl bojovníka přímo do čela a on sebou za výkřiku cuknul, aby poté dopadl zády na hřbet koně, z něhož spadl. Druhý jezdec se k němu okamžitě přiřítil a Asim postřehl, jak se zableskla jeho čepel meče. Vystihl směr úderu a čepele dvou mečů se okamžitě střetly. A v následujících okamžicích se ozvalo řinčení. Asim vykryl všechny výpady protivníka a vzápětí sekl navarského bojovníka do krku a jemu vystříkla krev, která obarvila část čepele meče. Navar upustil meč a hned poté klesl k zemi, ale jedna noha mu uvázla ve třmeni a běžící kůň s jeho tělem smýkal po zemi.
Zbývající Navarové zanedlouho tryskem ujížděli pryč od místa střetu a brzo po nich zbyl na pláni jen rozplývající se prach.
„Tak takhle určitě ještě nebrali nikdy do zaječích!“ jásal Artiel.
„Moc bych se neradoval. Můžou tu být v okolí další,“ mínil Asim a přehlédl mírně zvlněnou pláň, po níž poté jeli společně s vesničany.
Neuplynula ani hodina a tryskem k nim přijížděl na koni voják, jenž se vracel ze vzdálené hlídky.
„Po našich stopách vyrazila velká horda Navarů na koních!“ hlásil hned.
„Rychle musíme dojet k támhle tomu kopci!“ rozkázal Asim, když se zadíval na nedaleký kopec, na němž bylo velké množství skal, které se tyčily do výše.
„Na votevřený pláni nemáme žádnou šanci,“ zkonstatoval poté.
„Stejně se jim neubráníme,“ mínil Artiel.
„Chceš se snad vzdát?“
„To nikdy! To se radši sám probodnu!“
„Tak to jsme na tom stejně. Ale myslím si, že se ani sami nebudeme muset probodávat. A než k tomu dojde, tak určitě pár těch Navarů stačíme taky bodnout.“
„To určitě!“
Za krátkou dobu povozy a jezdci na koních dojeli ke kopci.
Brzo se v dálce objevil zvířený oblak prachu, který se zvětšoval a zanedlouho bylo vidět jedoucí postavy na koních. Jezdci o chvíli později zpomalili a jejich zrak se upřel ke kopci, kde viděli u jeho úpatí do řady postavené povozy.
„Ze zoufalství udělali hradbu. Ta je však neuchrání! Kupředu! A nikoho nešetřete!“ vykřikl velitel Navarů a tasil meč, jímž okamžitě zamával. Stovky bojovníků za ním bojovně vykřikli a potom se rozjeli kupředu. Země se pod kopyty koní otřásala a tráva, kterou vítr ohýbal proti nim, byla hned zdupána.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI