Kam chodí rádkyně

A nastala neděle. Po snídani jsme se převlékly do krojů a vyrazily do Spálova na mši, kde jsme se setkaly s Oderčačkami, s Vaškem z mojí milované Medvědí družiny a s otcem Heřmanem.
Když jsem tak uvažovala, jakou etapovku si pro nás rangers přichystaly, došla jsem k názoru, že žádná bojovka to asi nebude...Ale co tedy?
„Je krásný slavnostní den“, začala Kety nedělní etapovku, „pojďme tedy s králem Artušem a krásnou Guinevrou slavit jejich svatební den. A jací bychom to byli svatebčané, kdybychom přišli bez svatebních darů...“.
A bylo jasno. Každá z nás měla za úkol vyrobit svatební dar, ať už z květin, hlíny, dřeva, mechu, prostě jak je libo. Já zamířila k řece, tam mě určitě něco napadne, pomyslela jsem si. A taky že napadlo. Z kousku hlíny, kterou jsem našla u vody, jsem vytvořila malou kuličku a z ní pak vytvarovala kluzkého hádka. Z hádka jsem vytvořila svatební prsten pro královnu, zasadila do něj načervenalý kamínek a celé umělecké dílo jsem dala sušit na slunce.
Po svatebním obřadu, kdy novomanželé dostali opravdu překrásné dary, mezi nimiž nechyběly ani umně svázané květiny, čelenky z perel a živá voda (malinová šťáva, ve které byly nasekány kousky máty), jsme zasedli ke svatební hostině. Bašta to byla vskutku královská. Pečená kuřata pěti vůní s brambory, zeleninovou polévku a jahody se šlehačkou si nenechal ujít opravdu nikdo.
Následoval vydatný odpočinek, většina z nás se vyvalila na sluníčko, někdo dopisoval skautský deník. Pak jsme se převlékli do plavek, do batůžků si nabalili svačinu a všichni, kromě Zdeňka, který hlídal tábor, jsme vyrazili k Dinosauří stopě. Dinosauří stopa je rozšířená část řeky, řeka se v těch místech prohlubuje, nad tím se tyčí skála, řeka se stáčí kolem ní. Navíc je v zde nějakými kempy vybudovaná kamenná přehrada, takže vody jsme měly místy až po pás.
„Ne, abyste hned skákali do vody“, varovala nás Sigi, neboť jsme po hodinové chůzi k zdejšímu skvělému koupání byli značně přehřátí.
My s Drbnami jsme se rozložily pod starý strom se širokou korunou, polehaly si na ručníku a vybalily sušenky.
„Vau!“ vykřikla Elen.
„Super!“ přidal se Ondra.
Sigi konečně svolila, abychom mohli do vody, takže jsme se s radostnými výkřiky hrnuli k řece.
„Na Cvrka!“ zvolal Králíček, „Za to, že mi dneska snědl kuře“.
„Nééé, to není pravda“, bránila jsem se, „Tys už nemohla, a tak jsi mi ho dala“.
„Ty, Králíčku, jak to vlastně bylo?“ smála se Kety.
„Já vám to vysvětlím. Králíček mi nabídl půlku svého kuřete, prý že je moc veliké, tak jsem si ho teda vzala“.
„Vymýšlí si obě!“ usoudil Ondra, „Půjdou do vody obě“.
„Ne! Stejně mě neunesete...“.
Unesli. Sprosťáci jedni mě do vody hodili bez milosti, stejně tak i Králíčka. Ale ten to vlastně všechno začal, tak ho litovat nebudu.
„Lidi, pojďte sem!“ volala na nás Elen.
„Co tam máš?“ zajímala jsem se.
V jednom místě byla část přehrady protržená, takže tamtudy protékal hodně silný proud, čehož jsme samozřejmě museli využít. Volně jsme se položili na hladinu, nechali se unášet až k protrhnutému místu, tam nás strhl proud a zanesl až za ohbí řeky. Před místem startu se okamžitě vytvořila dlouhá řada, protože každý chtěl nový tobogán vyzkoušet.
Zatímco jsme si takhle užívali, bídák Ondra každou chvíli některou z nás potopil a měl z toho hroznou srandu. Kluci jsou vážně sto let za opicemi.
„Teď si zahrajeme hru, kterou ovšem výjimečně nebudeme bodovat“, začal Koblížek, „Hra se jmenuje Vodní rytíři. První dva odvážlivci...ááá, Elen s Krtkem už se hlásí, si vezmou lehátko, vzdálí se od sebe asi pět metrů a vylezou si na lehátko. Na daný povel k sobě dolehátkujou a začnou bojovat. Jejich cílem bude shodit protivníka s lehátka. Prosím vás, jen se nám neutopte“.
„Ondřeji, ty se utopit můžeš“, reagovala Včelka na chování svého bratra.
„Kdo má ta lehátka?“ sháněl se Krtek.
„Nějaký lenoch na nich leží“, řekla Oskarka.
„No dovol!“ vstávala jsem, „Co proti mně pořád máte?“
„Ale nic, klídek“, smála se Jandulka, „Jen si hezky polež“.
„Hele, holky, nemohly bychom s Jandulkou bojovat jako první? Mám chuť ji utopit“.
„Jasně“, souhlasily holky, „Jen to s tím topením nepřežeň. Vždyť víš, že Sigi je už takhle jednou nohou v kriminále“.
„Nasedni na koně!“ vykřikla jsem, „A chop se zbraně!“
„Ty se mě nebojíš?“ podivila se Jandulka (myslela to naprosto vážně), „Jen počkej, jak se ti budou klepat kolena“.
S Jandulkou jsem se příliš nepárala. Sotva jsme k sobě dopluly, pořádně jsem ji postříkala vodou, čímž jsem ji na chvilku odstranila ze hry. Měla jsem na ni vymyšlený taktický plán. Chytnu ji za nohy a převrátím z lehátka. Jenže Jandulka zas tak hloupá nebyla a můj opravdu geniální plán prokoukla. Abych ji porazila, musela jsem vymyslet něco jiného. Najednou mě osvítil Duch svatý a já zvolala:
„Lidi, to je věc!“
Jandulka se otočila směrem, kterým jsem ukazovala, a já se dala do boje. Celou svou muší vahou žuchl Jandulec do vody. Měla, co chtěla. Na usmířenou jsem jí podala ruku, zároveň i proto, abych ji z vody vytáhla. Ale ta Laňka jedna nepěkná! Mou ruku sice přijala, ale stáhla mě k sobě, abych jí ve vodě dělala společnost.
Do tábora jsme dorazili až při západu slunce. Zdeněk seděl v kuchyni a cosi soustředěně sepisoval, takže nás uvítal pouhým nazdar. Přesto na něm bylo vidět, že je rád, že vidí tolik hezkých skautek. A taky jednoho přemoudřelého Ondru.
Neděle se povedla. Ještě při večeři jsme rozebírali nebezpečné vodní boje, svoje taktiky a těšili se na fotky. Ovšem na nástupu jsme se dozvěděli něco, co nám teda naprosto zkazilo náladu a vzalo chuť hrát ještě nějakou etapovku.
Sigi nám oznámila, že rádcové, které přirovnala ke kapitánům na potápějící se lodi, budou na rytíře pasováni až jako poslední. A to jsem se dneska měla stát rytířem! Rádcové úplně oněměli. Na všech bylo vidět, že s tím nesouhlasí. Vždyť je to přece strašně nespravedlivé.
„Cvrku, neber to tak“, dloubla do mě Jandulka, ale bylo na ní vidět, že ji to taky mrzí, neboť stejně jako já zastávala funkci rádkyně.
„Hm“.
A toho večera jsem se rozhodla, že v oddíle, kde je taková nespravedlnost, už nezůstanu.