Tenká linka

Tenká linka

Kapitola I.

„Adresát nenalezen“. Další dopis ukládám do nočního stolku a zírám z okna na potemnělý park. „To už není možný. Nejsou schopni doručit aspoň jeden dopis mojí Anně? K čemu tam jsou? Blbci.“ Nic nedokáže vystihnout moji zlost a rozhořčení. Proč? Stalo se něco?
Ani Petr nedokáže pochopit proč. Petr, můj nejlepší kamarád, který mi vždycky pomůže v situaci, kdy to nejvíc potřebuju. Ach jo… Nechápu teď nic… Až večer u piva mě vždycky uklidní. Nikdo nedokáže poslouchat o Anně s takovým zaujetím a pochopením jako on.

Ještě tu jsou Boby a Roby, ani nevím jestli je mám považovat za přátele. Vždycky stáli trochu stranou a u piva měli akorát kecy. Zdálo se, že mi jen závidí Annu. Sami neměli nikdy žádný vztah. Viděl jsem je jen a jen spolu, nikdy s nikým jiným, nikdy samotné.
Jsou to dobrý kluci, i když mi někdy lezou na nervy s jejich kanadskejma žertíkama, jednou mě tím dostanou do cvokárny. I když jsou to blbci, dokážou občas pomoct a je na ně spoleh.
To Petr je jiný, vždycky sdílí moje názory, strasti a bolesti. Můžu se mu svěřit, dokáže mi pomoct v opravdu těžkých chvílích.

Teď by se mi to hodilo. Pohled do šuplíku nacpaného nedoručenými dopisy mě naplňoval pocitem nejistoty a strachu. Co bude dál? Ani dovolat se jí nejde. Nechápu už vůbec nic. Celé dny trávím nic neděláním a pořád na ni myslím. Dnešní den nebyl vyjímkou. Ráno se probudím a zachvíli už je večer a jdu zase spát. Aspoň s Petrem občas zajdu na pivo a pokecám.
Pustil jsem si nahlas hudbu abych se uklidnil, a začal si připravovat pelech. Byl jsem připravenej,že půjdu spát. Pořád mi v hlavě ležela Anna, dopisy, samota… Nedařilo se mi usnout, ale nakonec jsem zabral...

Kapitola II. – Sen

Kráčel jsem nocí
cestou mi neznámou,
Za tou hvězdou
krásnou a vzdálenou.

Cesta dlouhá
stojí teď přede mnou,
Nesmím se bát,
projít lesní tmou.

Únava mne táhne k zemi,
Náhle však cosi zjeví se mi,
Postava něčí ke mně přistoupí,
Šátkem černým hbitě mě oslepí.

Šli jsme lesem dál,
Však měl jsem pocit,
Že jsem ještě stál,
Stál a všeho okolo jen se bál.

Chtěl jsem se otočit,
Na postavu promluvit,
Nebo jen se podívat,
To nesmí mi přec zazlívat.

Přál jsem si se probudit,
A tento sen s tím zahubit.
Však postava mě táhla dál,
Jako bych snad o to stál.

Zničehonic zastavila,
Šátek z hlavy shodila,
Na mě se jen podívala,
A ďábelsky usmívala.

Dovedla mne k útesům,
Tam bledá žena ležela,
ve světle bílé košili
co zlatou nití prošila.

Postava k ní se plížila,
Na kolena svá snížila,
A do ucha jí kvílela.
Requiem šeptem zpívala.

Najednou vše mizí,
Zvláštní pocit hrdlo svírá,
Postava se v dáli ztrácí,
Noční temno uhasíná…

Kapitola III.

Ležel jsem zpocený na kraji postele a prudce otevřel oči, bylo půl páté ráno.
„Co to bylo??“, civěl jsem do tmy, do míst kde stojí noční stolek. Nedojedenou večeři nevětraný vzduch zcela vysušil.
Sedl jsem si na postel a snažil si uvědomit, že jsem už zpátky v realitě a že to byl jen sen. Mezi snem a realitou je tenká linka. Po chvíli jsem zkoušel znovu usnout, ale nešlo to, tak jsem se jen převaloval v posteli.
Nakonec jsem si sedl na kraj postele a vidličkou začal dojídat večeři. Nebyla dobrá, ale hlad stejně zvítězil.

Čtvrt na šest... Začal jsem luštit 2 týdny rozluštěnou křížovku snad ještě starších novin.
Vyluštěná slova společně s kolečky obtisknutých hrnků od kafe dávaly v tajence vzniknout neuvěřitelným nesmyslům a tvarům, asi stejným jaké jsem měl v ten moment v hlavě. Vzteky jsem noviny zahodil i s propiskou na zem. „Ne! Prostě to nejde vyluštit“.
Ze zoufalství jsem se pokoušel dálkovým ovladačem bez baterek zapnout starou Teslu naproti posteli.
Ovladač našel brzy své místo někde u novin a já vyčerpaně pokračoval v koukání do stropu a počítání oveček.
„Raz, dva, tři, čtyři, pět……..padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět…….sedm set dvacet tři, sedm set dvacet čtyři, sedm set dvacet pět, sehmsetdvsetmmmmsestCHRRRR……..fffffff…….chrrrr….fffffffffff…….. “
V podstatě za chvíli mě zasáhl pocit těžkých víček, na který jsem čekal už od půl páté. Tvrdě jsem usnul... konečně.

Kapitola IV. – Sen

Co je to ťukání na dveře?
„Kdo se to sem sakra leze? Dyť je osm ráno, jsem akorát v půlce spaní!“
„Jsi tam?“ ozval se jemný hlásek zpoza dveří. „S kým se to bavíš? Ty tam někoho máš?“
Anna? Ona mě chtěla překvapit a přišla dneska ráno! To přece není možný!
„Zlatooo? Už běžím!“
Sotva jsem vstal chystal se vyrazit ke dveřím ,tak ona už stála v pokoji... Zůstal jsem stát a nevěděl co mám dělat...
„Zlato... Ahoj... já... já.. měla jsi říct, že dneska přijdeš. Já už tě tak dlouho neviděl.“
Byla krásná... Byla tak dokonale krásná a jak tam stála, připadal jsem si jako by mi všechno štěstí spadlo rovnou do klína.
„Miláčku, přijď dneska na oběd... Tak dlouho jsem tě už neviděla...“
„Zlato já... já...“
Pořád jsem nemohl uvěřit...
Rozběhl jsem se k ní a chtěl ji políbit,dotknout se jí... Všechno mi ale začalo mizet... Všechny věci okolo se najednou vznášely...odletěly,propadly,vypařily a mizely mimo svět do nicoty... až nakonec zbyla jen tma.

Kapitola V.

Jako na pružinách mi vystřelily víčka a já se doslova vznesl pár metrů nad postel, když jsem se probudil... Musí být nejmíň poledne. „Do prdele!!! Slíbil jsem Anně že dnes přijedu na oběd!“ Vyběhl jsem sprintem směrem ke koupelně. Na kluzkých parketách mě ale hbitě uzemnily ležící noviny s křížovkou. „Kterej vůl...“ zaklel jsem. Znovu jsem spatřil unavující bílou barvu stropu. Měl bych tu vymalovat, jako Anna, když jsem u ní naposledy byl. Jsem zvědavej jak to tam vypadá. Už jsem u ní dlouho nebyl. Pamatuju si, jak měsíc sháněla oranžový montérky, protože chtěla chodbu touto barvou vymalovat. Když už je sehnala, rozhodla se, že jí vymaluje světle modrou.
Její neschopnost cokoliv rozhodnout byla asi jedna z věcí, proč jí tak miluju…

Byla krásná, hodná, milá a trdlo… kombinace kterou neodmítnu. Příští týden už to budou 4 roky a pořád spolu ještě nežijeme, přitom její byt je velký a pohodlný. Posledních pár měsíců mě láká, abych se k ní přestěhoval. Ale já si nejsem jistej, nemyslím, že je to dobrý nápad… Něco mi prostě říká abych zůstal zalezlej doma. Kolikrát mám pocit, že mě tu něco drží. Zakazuje mi odejít… Někdy si přijdu jak blázen.

Pořád ležím na zemi a pomalu si uvědomuji, že nikam vlastně nespěchám.
“Co blbnu? Na žádnej oběd přece nejdu.“ Mezi snem a realitou je tenká linka. Až pád na zem mě skutečně probudil a já si uvědomil, že to byl vlastně sen. Mrzí mě to, rád bych jí viděl, za pár dnů už budeme mít výročí. Měl bych jí měl koupit kytku, gerberu, ty má ráda… A šampaňský… A jahody… To mi připomíná naše krásný noci… já prase... Koukání na filmy do sedmé hodiny, společná koupel do osmé hodiny a mazlení či jiné sexuální hrátky do půl třetí… Samozřejmě že bychom nevydrželi takhle dlouho akční, tak jsme si dali každých třicet minut „společnou konverzační minutku.“

Konečně jsem vstal z podlahy a šel si vzít oběd. Standardní blivajz s chlebem, ani nepamatuju, kdy jsem jedl něco jinýho. Možná včera. To jsem vlastně měl jinej standardní blivajz s rohlíkem. Nemohl jsem se zbavit toho snu. Pořád jsem slyšel Annin hlas. Ach jo… Sakra o co ti jde? Dal jsem si lok něčeho na uklidnění a hned se mi ulevilo. Špatná nálada zmizela a já byl připravenej na mojí poslední dobou asi jedinou činost.
Začal jsem psát Anně další dopis. To moje myšlenky ihned zorientovalo na ní a na naše společný chvíle a… Spadl jsem do toho znovu. Se slzami v očích jsem na ni vzpomínal. Všechno co jsem cítil jsem prodal papíru. Co jsem já bez ní?

Zrovna když jsem dopisoval, někdo vstoupil do místnosti. „Petře...“
Spokojeně jsem odložil tužku... už tu nejsem sám. Petr donesl naše věrné kamarády pivínka. Dlouho jsme seděli, kecali a hlavně chlastali. Debatovali jsme se zaujetím o všem možným. O fotbale, ženskejch, autech, politicích, prasatech, hospodách, chlapech a jestli Roby je teplejší než Boby. Prostě debata hodna správným mužům a to až do večera. Petr se pak zvedl a řekl, že už musí.

Oba jsme byli lehce přiopilí,a tak jsem myslel, že chce jít třeba ztrestat mísu. Když jsem viděl, že si oblíká dvě mikiny a bundu, bylo mi blbý neříct mu, že topení mám i na záchodě a že hřeje:
„Funje voe“ řvu.
„Co voe že?“
„Žše funje voe!“
„Do je funje voeeee??“
„Fungujeeee!“
„Dožéééé?!“
„Chlasteeeeej“
„Debileeeeee“
„Voeeeeee“

Tím jsem naznal, že ještě na jedno zůstane.

Když později odešel a já se doplazil do postele, začal jsem zase přemýšlet o Anně. Je pro mě vším a já si nedokážu představit život bez ní. Čím víc na ní myslím, tím víc se mi stýská. Asi se k ní opravdu přestěhuju. Nevím, na co vlastně čekám. Často mi ukazovala, jak vyklidila druhý pokoj pro moje „harampádí“.
Já vím že mě tam hrozně chce. Chce, ale nechce na mě tlačit.

Jo! Rozhod jsem se... snad tím pivem...Zítra si sbalím nejdůležitější věci a překvapím jí! Snad jí to nebude vadit. Takhle najednou tam vpadnu s věcma. Po měsících přemlouvání. Proč by jí to vadilo?! Čeká na to. Já to vím.

Zabalil jsem se do peřiny a s úsměvem na tváři usnul.
Nemohl jsem se rána dočkat. Nemohl jsem se dočkat Anny, jak se bude tvářit až přijedu.

Kapitola VI. – Sen

Mraky na obloze plují dál a dál,
a já pomalu a jistě usínám.
Tvůj obraz stále v hlavě mám,
toho anděla, jak ho navždy znám.

Boží úsměv tvůj, který říká mi:
„Neodcházej a při mně stůj.“
Krásné oči tvé, které žádají:
„Neodcházej a buď stále můj.“

Listy padají mi do tváře,
víčka klesají mi níž a níž.
Už uniká mi slunce záře,
však k tobě já jsem stále blíž.

Noc co noc,
procházím se ulicemi,
na našich místech,
posetých vzpomínkami.

Však jednoho večera,
nebesa tehdy plakala.
A v jejich slzách,
krása tvá tam zářila.

Na útesu jsi stála,
A jak anděl se vznášela,
Ve své bílé košili,
Oblohou jsi létala.

Toho chladnýho večera,
Na tom zatraceným útesu.
Když o kámen jsi zakopla,
a přes kraj světa přepadla.

Já chytil tě a nepustil,
křičela si, prosila.
A ten výraz tvůj.
Ještě teď pláču.

Vyděšený pohled tvůj, který říká mi:
„Neodcházej a při mně stůj.“
Zoufalé oči tvé, které žádají:
„Neodcházej a buď stále můj.“

Nedokázal jsem to,
odpusť mi.
Padala jsi dolů,
vedle božích slz.

Viděl jsem tě dole ležet,
Nemohl jsem tomu uvěřit,
Chtěl jsem za tebou ihned vzletět,
Dveře života sobě uzavřít.

Dvě cizí postavy,
Se však z lesa vynořily.
Zahalené temným pláštěm,
Lehce k tobě přikročily.

Stály klidně nad tebou,
Zahalené noční tmou,
První plášť svůj shodila,
Na druhou se dívala.

Srdce začlo tlouct,
když hábit druhá shodila.
Jak plášť padal dolů k zemi,
Můj obličej zjevil se mi.

To já stál nad tvým tělem,
Bledým, bezvládným,
To já stál nad tvým tělem,
Do věčných temnot padajícím.

Stál a nic nedělal,
jen přihlížel,
Přihlížel jak postava se k tobě naklání.
Až sem nahoru její zpěv vyzvání

Stále jsem nedokázal uvěřit,
Jak lehce vzletět.
To všechno ukončit.
Není to pravda, není.

Všechno kolem zhasíná.
Vítr tiše ustává,
Ďábel navždy usíná,
A brány světa zavírá.

Kapitola VII.

Bílý strop se bortí! A já pod ním v posteli! V třesoucí se, rozpadající se posteli. Skříň se židlí tančí. Okna sedí ve zdech! Kde to sakra jsem?! Pot mi teče po čele a já slyším svůj dech! Dech, dech.... celej život mě pronásleduje a teď je mi v patách! Dech a tlukot srdce! Už ne!

Seru na všechno!
Žádný výčitky!
Udeřím světla!
Potřebuju tmu!
Chci slyšet hlasy!
Hlasy co mě vezmou za svobodou!

Nedostaneš mě! Já zas uteču! Na svobodu! Anno? Kde jsi?
Petr?! Ty ne... co tu děláš?! Nech mě! Mě už nezastavíš! Nezastavíš od cesty na svobodu! Cesty za Annou! Pust mě!

Seru na všechno!
Tvůj medailon slouží jako oprátka!
Seru na všechno!
Svatý ďábel utahuje mou smrt!

Cítím jak se mi třese celý svět,
Nemůžu se dívat kolem sebe,
Jsem to já?
Nebo můj strach?

Kapitola VIII.

„Takhle jsme ho tu našli dneska ráno... Ani se tomu nedá divit... u člověka s jeho nemocí.“
Policista s lékařem přistoupili k bezvládně visícímu tělu uprostřed vypolstrovaného bílého pokoje. „Těžká depresivní schizofrenie . Víte, měli jsme ho tu šest let... Měl minimální naději, že se z toho dostane.“
„Mezi snem a realitou je tenká linka.“ zamumlal doktor.
„Jak to myslíte?“
Policista i doktor se zadívali do vytřeštěných očí u stropu.
Policistova pozornost se ale po cvhíli upnula na dvě plyšové hračky. Opětovali očím nahoře stejně chladný a nepřítomný pohled. „A co je tohle?“
Bílý plášť se škrobeně pousmál : „To je Bobby a Roby, a támhle to je Petr“ ukazujíc na třetí plyšovou hračku. Ještě se jí nepodařilo uniknout poslednímu sevření ruky.
„Byli to jeho kamarádi. Petra měl asi nejradši, povídal si s ním ze všech nejvíc.“ Policista se nechápavě díval na doktora s již opět nehybně kamennou tváří.
„Co to drží v té druhé ruce?“ zeptal se.
„Jo, to bude asi jedna z jeho čmáranic, tuhle měl v rámečku u postele, mělo to vypadat jako něčí obličej. Erm... Vlastně ano, to jste mi připomněl ještě jednu věc.“ Doktor otevřel šuplík od nočního stolku vytáhl z něj štos rukou popsaných papírů. „Psal dopisy svojí bývalé přítelkyni.“
Policista si znovu doktora prohlížel nechápavým pohledem.
„A proč jsou všechny tady? Vy jste ji je neposlali?“
Doktor zahmuřeně koukal na zamřížované okno.
„Víte... Jeho přítelkyně je už šest let mrtvá… Proto jsme ho tady měli…“

Policista vzal první papír z hromádky a četl :

Bolí mě žít ve vzpomínkách,
Tak už přestávám psát.
Jednou rukou sáhnu po fotkách
a naposled pohladím tvou tvář.

Mraky na obloze plují dál a dál,
a já pomalu a jistě umírám.
Tvou fotku stále v dlani mám,
fotku anděla, mého anděla.

Epilog

Jsi teď šťastnej se všemi rozhodnutími, která jsi udělal?
Jsou v životě časy, do kterých by ses chtěl vrátit?
Přemýšlel jsi a uvědomil sis, že život je dost k zaplacení?
Jsou tu svatí a hříšníci, co z toho budu já žít dnes?