Proti Navarům-3

Bojový pokřik jedoucích Navarů se mísil s dusotem koní, přičemž ve slunečním svitu se meče blýskaly a zem se otřásala pod kopyty koní.
Asim, stojící na jednom z povozů, přehlédl muže, kteří v rukách svírali luky, načež upřel zrak na blížící se navarské bojovníky.
„Připravte se! Pal!“ vykřikl a vzduchem se mihlo velké množství zapálených šípů, jenž vzápětí dopadly těsně před první jedoucí koně.
„Připravit a pal!“ zavelel opět po chvilce a desítky hořících šípů obloukem letěly do řad jedoucích jezdců. Některé z nich šípy zasáhly a zároveň se spousta koní vzepjala před vzplanutou vysokou travou. Silně vanoucí vítr od obránců hořící trávu ještě více rozfoukal a další přilétávající šípy opětovně zasahovaly Navary, mezi nimiž zavládla panika..
„Zpátky! Rychle zpátky!“ křičel navarský velitel, jenž se sotva udržel na spínajícím se koni. Vítr stále jako naschvál zesiloval a plameny zachvacovaly další části planiny. Brzy začalo prchat před ohněm velké množství koní a mnozí i bez jezdců.
Asim, který svíral v ruce meč, pozoroval ženoucí se oheň a před ním prchající nepřátelské bojovníky a jako ostatní radostně vykřikl.
„Bohové jsou nám nakloněni!“ vykřikl Artiel, jenž stál vedle něho.
„Ten vítr začal vát v pravou chvíli. Vyhráno však ještě nemáme. Podívej se, jedou do stran mimo oheň. Určitě nás vobklíčí a pak se na nás znova vrhnou,“ mínil Asim.
„Určitě jsme je pěkně naštvali.“
„Stáhneme se mezi ty skály.“
K obloze stoupal dým ze spálené planiny, zatímco kolem skalnatého kopce vytvořili Navarové velký kruh, který se pomalu zmenšoval, jak se k němu přibližovali.
„Většina sesedá,“ řekl Artiel, který jako Asim pozorně útočníky sledoval.
„Zaútočí pěšky. Ostatní na těch koní budou chytat ty, co by se snažili utéct,“ mínil Asim.
„Máme už jen málo šípů.“
„Asi žádný nevyčarujeme. Ať jsou všichni připraveni. Bude to poslední boj.“
Navarové se ke kopci rychle přibližovali. Bojovník vedle bojovníka chráněný štítem tvořili blížící se řetěz. Z něho pojednou náhle vylétlo velké množství šípů, jenž zasypaly kopec. Po krátké době se Navarští bojovníci za mohutného bojového křiku rozeběhli. Současně proti nim vylétly šípy obránců, ale brzo poté už nebyl žádný šíp vystřelen.
„Radši smrt než otroctví!“ vykřikl Asim a ze dvou stran proti Navarům vyběhly skupiny obránců též za bojového pokřiku.
Ve stejný okamžik se vysoko na modré obloze náhle rozzářilo slunce doruda a sluneční paprsky dopadly na skály.
Asim v běhu hleděl přes horní okraj štítu na rychle se přibližující nepřátelské bojovníky a již zvedal meč, když tu se náhle útočníci zastavili. Vzápětí se jejich bojový křik změnil ve výkřiky, načež se dali na bezhlavý útěk. Asim se v běhu jako ostatní zastavil a překvapeně se na prchající nepřátele díval. Pak uslyšel výkřiky od ostatních spolubojovníků. Otočil se a užasl. Skály se proměnily v mohutné obry svírající meče, kterými výhružně mávali. Všemi směry od kopce prchali v panické hrůze Navarové a brzo zmizeli v dálce za obzorem.
„Bohům vděčíme za naše životy!“ vyhrkl Artiel.
Asim i všichni ostatní poklekli. Slunce poté zase mělo svou barvu a na místech obrů opět stály skály.
„Už jsem se loučil ze životem,“ mínil Artiel.
„Tak to nás bylo víc,“ řekl Asim.
Zanedlouho se kolona povozů dala do pohybu a nerušeně pokračovala v cestě do královského města.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ