Gothic I

1.Kapitola
Jsem prostě jiná

Zamyšleně, za stálého poklepávání tužkou o lavici, koukám z okna.
Pokud se mi v životě někdo pokusí vymluvit, že hodiny německého jazyka nejsou nejnudnějšími hodinami na naší škole, tak se budu klidně do krve hádat. Proč vlastně? Jsem nejspíš jediná, komu nepřítomnost naší vyučující vadí, zbytek se vesele baví.
Znuděně vytáhnu z kapsy mobil, do uší píchnu sluchátka a nechám se unášet pohodou Epici. Celá blbá škola i třída a učitelé mi můžou být ukradení, zvysoka na ně dlabu! Zesílím Epicu ještě víc, položím hlavu na lavici a tužkou začnu na okraj pracovního sešitu malovat čmáranice podobné květinám.
Vidět mě moje učitelka z výtvarky! Ušklíbnu se. Řekla by, že plýtvám svým obrovským talentem a nechala by mě nakreslit nějaké extrémně těžké zátiší.
Mávnu rukou. Vědět tak Nina, na co myslím, poklepala by si na hlavu! Jsem vážně vadná!
Kdosi do mě šťouchne. Ačkoliv je mi to proti srsti, zvednu hlavu a nasadím kyselý obličej. Sabina, co sedí přede mnou, němě otevírá pusu, sundám tedy sluchátka.
„Konec hodiny!“ oznámí mi suše a dost nakvašeně odejde. No hurá, jen aby tě neubylo, pomyslím si a sotva se ke mně otočí zády, vypláznu na ni jazyk. Jak malá holka! Hodím učebnici, pracovní sešit a penál do tašky a hurá pryč. Rozhodně se nechci setkat s Michalou, Denisou a spol. Ze třídy vyrazím jak raketa a za rychlé chůze sundávám sluchátka z uší. Samozřejmě nekoukám na cestu a pak se to stane. Vysokou rychlostí narazím do Petra. Nebo on do mě? Tedy prvních pár sekund nevím, kvůli komu ležím na studené školní dlažbě. S námahou se pokusím sesbírat své ostatky a mobil, co mi vypadl z kapsy, ale to už mě někdo postaví pevně na nohy, opře o zeď a podá mi moji Nokii 53:00. Teprve tehdy zjistím původ osoby, tedy Petra.
„Ehm,“ trochu se začervená. „…už jsem to vážně nestihl ubrzdit, hnala ses jak velká voda, někam pospícháš?“
Pokrčím rameny, mobil dám zpět do kapsy černé sukně a mám se k odchodu. Už už se otáčím, když tu mě Petr chytí zezadu za ruku. Obrátím se tedy a čekám, co z něj vypadne.
Upře na mě své hnědé oči a já stále vyčkávám. K ničemu se nemá. Začnu tedy první.
„Potřebuješ něco?“ zeptám se, možná trochu naštvaně. Nemá zdržovat.
„No, Magdo, víš, nechtěla bys jít dnes ven?“ vyklopí konečně obsah svého mozku.
Obrátím oči v sloup.
„Jo klidně, jaký chceš cd tentokrát? Evanescence?“ zeptám se už klidněji a zapisuji si dnešní schůzku do mobilu.
„Dík, v pět u Pomněnky,“ oznámí mi a má se k odchodu. Zády ke mně ještě křikne: „Žádný cd neber!“
Zůstanu stát zaražená uprostřed chodby a koukám jak z jara. Vždycky tvrdím, že mě nic nedokáže překvapit.
Tentokrát mě ale vážně dostal!

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Prááásk! Ozve se rána. Po zvyku zamířím do předsíně našeho panelákového bytu přivítat emačku bláznivou, čili moji sestru Ingrid.
O malou pozornost svého okolí se rozhodně bát nemusíme, naše jména zvednou ze židle každého s účinností na 99,9%. Rodiče se nám pomstili. My jim ostatně taky. Pokud si nás někdo představí jako obyčejná děvčátka školou povinná, tak ho velmi zklameme. Jak já, tak Ingrid jsme typické rebelky společnosti. Kdysi to bylo vše jinak, ale to už je opravdu hodně dávno.
Sestru zastihnu právě ve chvíli, kdy si zouvá své černobíle tenisky s lebkou.
„Hoj In, jaký byl den?“optám se neutrálně.
Otráveně hodí svou tenisku vedle mých vysokých černých bot.
„Úděs, Maggi. Představ si, Navrátilová měla kecy na moje nehty, není ta ženská divná? Tobě na ně nic neřekne a mně...!“ Uraženě odejde do našeho pokoje, kde se podle žďuchnutí svalí do postele.
Nechám ji být, znám, jaký dokáže mít nálady.
Chvíli chodím od ničeho k ničemu a pak mě napadne, jak vylepšit mou zmatenou náladu i sestřinu nabubřelou.
Přestěhuji své tělo do kuchyně. Do konvice naliji vodu. Postavím ji na plynový sporák a zapálím pod ní plamen. Ze skříňky vylovím dva hrníčky, černý s rudou růží (můj) a růžový s černým propíchnutým srdíčkem (Ingrid).
Hrnky položím na linku. Z krabiček na ledničce mezitím vylovím šest pytlíčků s čajem. Do každého hrnku hodím tři. Voda dovaří, zaliji čaj a s hrnky a cukřenkou v rukách dorazím k pokoji. Prudce kopnu do dveří, jen zavržou. Čaje položím na stolek. Hupsnu do postele a pozoruji ségru.
„Co to zas je?“ optá se, ale už ze svého šuplíku vytáhne brčko, čaj osladí třemi kostkami a hrne se na ochutnávku.
„Zelený, černý a punčový,“ napočítám na prstech a čekám, jak jí zaskočí. Nic se však nestane. Místo toho pozoruji její blažený výraz.
„Jsi vážně dobrá,“ prohlásí a znovu nasaje brčkem čaj
„Jinak jsi zdravá?“ Otáži se. Nikdy moje čaje nemusela a vždy kritizovala směsi různých chutí.
Sestra moji poznámku ignoruje. Místo toho začne cosi lovit ve svém školním batohu.
„Tak a teď zavři oči!“ poručí mi zničehonic. Jí vážně hráblo!
Uposlechnu, jen protože mě zajímá, jaké se mnou má úmysly.
„A nastav ruce,“ dodá ještě.
Hm, tak jo, počkám, pak jdu volat Dobřany nebo Bohnice. Do rukou mi spadne cosi měkkého, hebkého.
Otevřu oči a překvapeně hledím na nové šaty.