Žebydrámo 1

Byla žila jednou holčička jedna, které ale nikdo nedokázal vymyslet žádné jméno. Inu, nechali ji tak, napospas společnosti s všude možně (hlavně ve výlohách květinářství) napsaným „dnes má svátek...“. Asi aby se netrápila, tedy jako projev dobré vůle, když vyrostla a naučila se číst, opatřili jí byteček nejvýše ze všech. Představte si, děti, dům vysoký přesně jako je... támhle ten mráček. Promiň, Karliku, já vždycky zapomenu, že jsi slepý. Tak máš smůlu, no. Prostě vysoký dům, ještě s přistavěnou věžičkou na boku. Právě tady holčička bydlela. Jejím nejlepším přítelem byl vlastní stín a Slunce, na které ovšem viděla, s výjimkami, jen pět hodin denně (měla totiž okénko na sever).
A jednoho krásného, slunného dne...
Tak přece dost!
Přesně takhle bych totiž začal, kdybych vyprávěl pohádku. Ale žádný takový, jsme v realitě!

*Musíš opravit všude smrdící omítku. Musíš zatěsnit okénko. Musíš jít nakoupit. Musíš opravit všude smrdící omítku...*
Až si přestane pořád dokola opakovat pro nikoho nic neznamenající, přesto naprosto důležité a nejnutnější povinnosti, které však stejně nemají budoucnost v hmotném světě, půjde si zase lehnout.

*Zaspala jsem slunce!*
A tak je to pokaždé. Kdyby se jí někdo zeptal, jestli ji to baví, začala by naplňovat cukr a drtit pepř. A to jí už brzy bude-...
*To snad né!*
No jo, už přišla na prázdno v kuchyni, co se týče surovin, a plno ve dřezu, co se týče nevyhnutelného.

Už dlouho jsme se odtud nedostali. To, čemu se tu říká obchod, máme skoro za rohem. (Ono se to však těžko popisuje, když se bydlí v kulatém věžičkáči. Beru to ale jako „směrem ke stromu“, co ho vidíme z okénka, a „směr pryč“. Mohl bych to rozvést, ale prý mají lidé fantazii.) Takřečený park je hned vedle a jakési staré kino poblíž. Všechno směrem ke stromu, takže se na to provokativně můžeme, s výjimkami, dívat pět hodin denně.
Stejně tam ale nechodíme. Ani vyvenčit květinu, co ji máme v rohu komory kulaté.
Jak dlouho chce takhle ještě žít? Chtělo by to nějaký způsob, jak ji dostat z bytu ven. Jenže ona je líná. Jako plíseň, co nám roste ve špajzu. Tedy, ne že by mi vadila, ta plíseň. Když tam nemáme schované na „horší časy“ (jakože ještě horší, než tyhle strašné) žádné jídlo – žádné brambory, žádné plechovky (nebo co že se normálně dává do špajzu). Já ji mám docela i rád, tu plíseň. Ale je líná. O to tu jde. A v tom si jsou podobné, proto nikdy nevytáhnu ani rožky z bytu.

Právě procházíme regály s těstovinami.
Tak chtěla jít znovu zalehnout, protože měla přílišný hlad. Ale zakopla (za to můžu já, heč!), což brala jako znamení, a vydala se do onoho obchodu směrem ke stromu.
Tyhle jsou ještě levnější... Vezmu dvoje. Nebo třeba vůbec ne. Chci kypřící prášek.
Nikdy nedbá na mé chuťové buňky. Koupí jen, co potřebuje a chutná jí. Už jsem si na to ale za ty roky zvykl.

Říká, že se nebojí. Ale proč asi nemáme oken víc?
*Narušilo by to statiku. *
Nepovídej... Hloupost.
*Vadilo by to sousedům.*
Vždyť jsme tu sami!
*Byla by tu zima.*
Topení funguje.
*Někdo by mi sem viděl!*
To těžko! Když už by si šmíráci vyrobili společnými silami toliko vysoký žebřík, skopli bychom je.
Ani tím, že je jako plíseň líná, to není. Jen se bojí. A víc se ještě bojí si přiznat, že se bojí. To je to pak těžké...

Kuchařku pro kouzelníky, paličku pro čarodějnice, hrnec pro trosky. Ale přece s radostí připravuje večeři po náročném dni. Teď dlouho nebudeme muset vyjít na vzduch. Pro ni naštěstí, pro mě jen další úmrtní etapa.
*Když už mi vadí i jak se na mě ten čokoládový mikuláš kouká z poličky, neměla bych ho sníst?*
Jako dezert si dá dutou postavičku svatého dobrodějce, co ji dostala před šesti lety od babičky. Byla s ním za kamaráda, ale co babička nežije, zhmotnil se v něm ten strašně prázdný pocit míšený nezkrotným smutkem. Babička byla totiž poslední...

V tom, co zbylo z postele, se zarochňala a kupodivu hodně rychle usnula, i když má za den naspáno nejméně devatenáct hodin a dvacet tři minut. Už nedokáže ani usnout bez toho, aby jí do zad vrtaly spirály z dávno rozpadnuté postele. Koncentrace její matrace se za ta léta zvýšila snížením vertikálního průměru. Prý jí to vyhovuje. Asi že pak není tak vysoko nad křivou podlahou.

++ Ležíš na šedém, špinavém koberci. Slyšíš jen vlastní dech. Nemáš kolem sebe jinou barvu, než odstíny té nejtmavší. Když vzhlédneš, dveřmi do vedlejšího pokoje na tebe kouká vyrovnaná postava. To nejsvětlejší, co vidíš, jsou její líce. Fialová pusa se snaží něco ti sdělit, ale nedokážeš tomu porozumět.
Najednou zazní z druhého konce pokoje jazz. Hudba je pro tebe ale novinkou! Snažíš se ji lépe vnímat a nenechat ji odeznít, ale vtom... ++
se rychle probudila.
Jako první si uvědomila, jak moc je naštvaná.

*Kdyby se někdo ptal, nečešu se, aby se mi hřeben nezadrhnul v hlavě.*
Řekne pokaždé, když se jí povede dokonale umýt skleněný talíř. Řekla to za život tedy jen dvakrát.
Kdyby si psala deník, dozvěděl bych se toho o ní ještě méně. Neměla by potřebu mluvit sama se sebou. A já zas tak dobře číst neumím.
Řekl bych, že žijeme v symbióze, ale to bych si tím musel být vícero jistý. Jak to ale může být pravda, když si mě ani neuvědomuje? Když netuší, že se plazím za každým jejím krokem?
Jsem s ní odmalička. V těch nejtěžších chvílích jsem jí byl neuvědomělou oporou, v těch nejkrásnějších zase tichým společníkem. Ale kdy konečně procitne a budu jí moci nabídnout přátelství napořád? Kdy si uvědomí, že tu s ní jsem od narození? Že jsme jednou provždy neodlučitelní?
Rád bych ji třeba pochválil za umytí většiny špinavého nádobí, ale nevím, jak. Ještě asi ten čas nepřišel.

*Proč uvadáš?! Copak na tebe nemyslím dostatečně často?*
Jednou za čas zajde k rohu komory. Ale přece, není to až tragické?
*No vidíš, jak to jde, když se chce.*
Myslí, že její svěřenkyně může být jen tahle kytka. Ale tu jednou taky přestane bavit žít v květináčku leda tak pro jedinou pecku. Jenže je-li někdo takto podobný plísni, nedá se očekávat, že sežene větší květináč, ba dokonce že doň přesadí nějakou kytku.

Jen všude spousta hlíny.
Co se jí to stalo, že se najednou tolik mění? Měl bych mít radost, ale... Copak to ji vůbec neznám? Nebo ví, jak ji odsuzuji? Slyší mě?
*Teď už nebudu mít špatný pocit, že ti kořínky vrůstají jeden do druhého!*
Aha.

Asi se půjdu v noci projít. Nemůže mě tady přece držet pořád. Navíc ve tmě nepozná, že s ní nejsem...

Není snadné dostat se z bytečku. Schody nikdo neudržuje celá staletí (dá-li se to tak říct, když se čas už ani nepočítá), tak jsou prošlapané jako pro dobro beznohých. Dlouhá skluzavka řeší mnohé problémy. Ala jak potom nahoru?
Ve tmě to tady vypadá ještě mileji, než za světla. I když se tu nic neděje, pokaždé se nestačím divit, jak se ten pohled mění. Nejde jen o rezivění zrezivělých houpaček, umírání mrtvých stromů, schnutí vyschlých potůčků či křik vykřičených hlasivek zvěři. Pokaždé tu vane jiná vůně světa.
Mám ještě pár hodin.
A zatímco se jí zdá o nepoznaném, chodím si po mrtvé trávě dávno opuštěného parku, který nabízí už jen zkratku ke kinu, co ho zavřeli, když jsme se nastěhovali.