Gothic II

2.kapitola
Můj život,jednoduchost sama

Páni… 16:45. Přiřítím se do předsíňky, div neslisuju tátu, který právě přišel, na dveře.
„Ahoj dcero,“ pustí se do rozhovoru. „…kam ten spěch?“ Zajímá se okamžitě. No jo no, tomu aby zase něco neuniklo.
„Krásné odpoledne, otčíme,“ kváknu, zatímco si obouvám vysoké boty s klínem. „Jakpak jsme se dneska měli v práci? Mám od pěti schůzku, tak celkem spěchám,“ prohodím.
„Aha, co je dneska? Pátek že, tak nejpozději do půlnoci doma, jasné! A mimochodem, koukám, že můj dárek se ujal,“ ušklíbne se a sjede mou postavu v nových šatech.
Pousměji se, lípnu mu pusu na tvář a poté vyletím z bytu. Výtah je obsazený, musím tedy po schodech. Na podpatkách to sice není nejrychlejší, ale hlavně, že nějak se dolů dostanu. Taky musíme, jako na potvoru, bydlet až v pátým patře! Vrrr!
Sotva vylezu z bytovky, už se tak neřítím, vím, že to nemá cenu, přesně na pátou hodinu to k Pomněnce nestíhám, a proto jdu v klidu. Zvláštní, vždycky tak ráda chodím na čas a teď? Co to se mnou v poslední době je?
„Magdo!“
Zdálo se mi to? Nebo jsem vážně slyšela někoho volat mý extrémně neobvyklý jméno?
„Magdo!“
A teď zas. Rozhlídnu se! Nikde nikdo, asi už vážně nejsem normální.
No, takže u čeho jsem to skončila? Jo, co to se mnou v poslední době je!
„Sedíš si na uších?“ Ozve se těsně za mnou.
Trhnu sebou, divže nevrazím do velkého kontejneru na plasty. Možná by se mi rozsvítilo!
Konečně se otočím, za sebou spatřím Janku. To ona na mě celou dobu volala, nebo spíš řvala?
„Ahoj, Janíku, kde se tu bereš?“ Nemůžu si odpustit otázku.
„No, šla jsem za tebou, ale přijdu k vám, vyjedu výtahem, zazvoním a tvůj táta mi sdělí, že jsi právě odešla. Tak seběhnu schody, který beru po třech a sotva vyjdu ven, zahlídnu tě. Tak volám a ty nic, nakonec jsem tě musela doběhnout.“ Vypoví mi jedním dechem, mám pocit, že se brzy udusí. Mluví hrozně rychle, mám strach, aby jí nedošel kyslík.
„A copak jsi potřebovala?“
„Brácha je v nemocnici, má zlomenou nohu. Mám ti vzkázat, že na tu schůzku nepřijde“
„Aha… tak dík, pozdravuj ho.“
„Vyřídím, Magdi, měj se, já musím ještě do Tesca pro smetanu.“
„Dík, pa.“ jednoduše se rozloučíme. Kde jsou ty časy, kdy jsme byly kamarádky?
To už je vážně dávno, to jsme já a Ingrid byly ještě… ale to je jedno.
Co teď?
Ááá už vím!

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Čajovna, je jako každý den, narvaná přímo k prasknutí.
Chodí sem snad celé město, a to zahřeje u srdíčka, hlavně, když tu pracujete a některé kombinace čajů jste dokonce vymýšleli. Proklouznu kolem malých stolečků s lampičkami, až dozadu k slabě osvětlenému baru.
Čajovna se naše kavárno-restaurace jmenuje především kvůli vynikajícím čajovým nápadům, které jsou, jak tvrdí strýček Tóňa, především mojí zásluhou. Nejsme klasická čajovna s čaji. Zákazník si u nás může objednat klidně oběd, vaří se tu výtečně, kávu, nealkoholické, ale i některé alkoholické nápoje, například víno.
Naše Čajovna je spíše rodinný podnik. S nápadem na menší restauraci přišla před třemi lety moje teta, tátova sestra, Lída. Tehdy byla ještě svobodná. Po půl roce se seznámila se strýcem Tóňou a po dalším půl roce se vzali. Díky strýčkovi jsem se vlastně stala nevlastní sestřenicí Niny, slečny, se kterou jsem se seznámila, když se přistěhovala do našeho honosného městečka. Od prvního okamžiku jsme si padly do noty a dodneška nás nikdo a nic nerozdělí. A to jsem nikdy nevěřila na opravdové přátelství!
Ninuška pilně kmitá za barem. Rozhodnu se ji překvapit. Tiše se připlížím za bar, černou tašku s věcmi zavěsím za poutko věšáku a polehounku, potichounku se připlížím za ní. Počkám, až zalije vroucí vodou čaj a odloží konvici. Poté natáhnu ruce a prudce se jí zezadu pověsím na krk.
Nina nadskočí a já se můžu umlátit smíchy. Chvíli trvá, než se probere z toho šoku. Pak se na mě vrhne, div mě nezaškrtí. Smějeme se jak blázni, až se po nás osazenstvo začne otáčet.
Z kuchyně se vynoří teta Lída. Jako vždy, ve správný čas, na správném místě, nebýt jí, za chvíli bysme udělali z Čajovny kůlničku na dříví.
Tetinka si samozřejmě nemůže nechat ujít přivítání. Obejme mě a poté mi uštědří mlasklou pusu na líc. Jak já ten její zvyk nemám ráda!
„Magdi, kdepak se celý týden couráš? Čekám na tebe, jak na spásu a ty nikde! To víš, si ta nejlepší,“ vyčte mi a už mě popohání do práce. Nina taky nezahálí, je mi jasné, že nechce, abych se zas jen tak vypařila. Hodí po mně mojí pracovní mini s tílkem a neodpustí si mrknutí. Ušklíbnu se, teda dámy, co byste si beze mě počali?
Sotva tetula odběhne do kuchyně a já, už převlečená, doběhnu na pětku pro objednávku, přitočí se ke mně Nina. „Tak jsem si všimla, zlato, těch krásných šatiček, je ti jasné, že budu chtít přehlídku.“
Mrknu na ni. Je jí to jasné. Takovou lákavou nabídku rozhodně neodmítnu.
Pátek je podle mého názoru ten nejnabitější den, co v Čajovně můžete zažít.
Běháme s Ninou sem a tam, nebo jak to říká strýček… „jako splašený kozy“. O sedmé se musíme rozdělit podle metody střídačka. V praxi to vypadá asi takhle:
Objednávku stůl 15 přijímá Magda
Vyřízení objednávky
Objednávku v kuchyni hlásí Nina + připraví pití
Objednávka připravená
Magda roznáší

Blázinec nad blázinec. Aby to nebylo tak jednoduché, ještě občas něco zaměníme, no a já jsem rychlejší, než Nina, a tak se jí čas od času do něčeho připletu.
Po osmé si to do Čajovny nakráčí Ingrid, prý jen tak na pokec. Sedne si na barovou stoličku, ale po chvíli, kdy zjistí, že ani jedna nemáme čas si s ní povídat a především nestíháme, se nám rozhodne pomoci.
Po deváté se situace uklidní a my můžeme pomalu začít uklízet stoly, dávat nádobí do myčky…
V deset strýček vyžene opozdilce a dojde pro zámek, kterým ještě pro jistotu zamkne dveře. Já s Ninou vyřadíme špinavé ubrusy a zvedneme židle. Ingrid s tetou uklízí již umyté skleničky, hrnečky, lžičky. Všichni jsme unavení, ale spokojeně unavení .Děláme to rádi! Né kvůli penězům, ale především kvůli dobrému pocitu.
Strýček mě a Ingrid odveze domů. Nenechá nás prý jít okolo jedenácté nikam samotné, to by mu táta dal. Před bytovkou mě Ingrid vytáhne z auta, sotva pletu nohama a jakým si zázrakem mě dotáhne do výtahu a dokonce i do bytu.
Do postele s trochou štěstí trefím.To byl zase den!