Prázdniny 7.

Z pohledu na dvířka, kterými jsem přišla, tedy spíše spadla, se vydám do leva. Vpřed postupuji opatrně. Nemám baterku, povrch je dost kluzký a nerada bych spadla do těch splašek. Každou chvilku se přesvědčím, zda neztrácím svůj deník. Jeho ztráta nebo znehodnocení by mě šíleně mrzelo. Je v něm zapsáno vše co se mi kdy líbilo od té doby, co jsem začala psát. Tedy spíše v nich. Je to už třetí vydání formátu A4 s osmdesáti stránkami.
Po krátké době, která se mi zdá věčností, dojdu na první rozcestí.
„Jeda. Kudy teď?“ Šeptám si. „Ach, jo. Tady jsem sama. Tady to není takový jako ve Foglarovi kde Rychlých Šípů je pět.“
Povzdechnu si, opřu se zády ke stěně a začnu přemýšlet. Občas se kouknu na obě chodby. Představuji si, že na konci každé chodby je něco co by mi mohlo pomoci se rozhodnout. Nic pořád nevím. „Podzemní obyvatelé (jak taky nazvu myši, krysy a potkany co žijí v kanálech).“ Napadne mě.
„No jo! Podzemní obyvatelé!“ Skoro zakřičím. Kouknu na břehy toho toku splašek. Nikde nic, žádná myš, žádná krysa, žádný potkan. Nic.
„Co se s nimi asi stalo? A kolik asi je hodin? Jak dlouho vlastně jsem tady pod zemí?“ Ptám se sama sebe a zároveň přemýšlím proč tu žádná kanální příšera není. Asi těžko je někdo mohl otrávit, asi těžko se mohli utopit, i když tu a tam jedna chcíplá a pořádně tlustá krysa plavala po proudu, přesto tu nikde ani jedna potvora.
„Třeba je v těch chodbách něco s čím si moc nerozumí.“ Napadne mě.
„Pan – čáp – ztra - til če – pičku – a – ta – mě – la – bar – vič - ku ze – le - nou.“ Použiji nakonec rozpočítadlo. Začnu rozpočítávat u pravé chodby, u níž také skončím a vydám se na další pochod. Chodba je dost ponurá, víc než ta, kterou jsem došla ke křižovatce.
„Co kdybych šla tou druhou? Nebo ne. Kouknu se, kam mě tahle dovede.“ Napadne mě a jdu dál. A jako by byla ponuřejší než ta, kterou jsem šla. Co kdybych se vydala tou druhou? Ale už se nevracím, jdu dál.

Mezitím se Simona vrátila zpět k paní Marii, když mě tam nenašla, její obavy zesílily. Svěřila se jí. O té bandě, jak se rychle stačila schovat do jedné uličky za kostel, o tom jak jsem to já nestihla a pustili se za mnou.
„Chudinka.“ Povzdechne paní Marie.
„Mám o ní strach.“ Postěžuje si Simona s pláčem na krajíčku.
„Já se nedivit. Banda je moc špatná.“ Sdělí a podá ji čaj. „ Tady ty mít hrnek čaje.“
„A jak ji od nich dostaneme. Co poprosit někoho o pomoc?“ Teď už ji slzy po tvářích stékají.
„Myslím, že ne třeba. My něco vymyslet v klidu.“ Rozhodne. Nastane napjaté ticho. Paní Marie si obrazově přemítá všechno co jí Simka o chvíli na náměstí řekla a snaží se něco vymyslet. Simi se snaží uklidnit aby také mohla přemýšlet.