Proti Navarům-II-4

Dusot koní se odrážel od skal, mezi kterými se zdvihal zvířený prach. Asim se neustále ohlížel přes rameno za sebe a v rozplývajícím se prachu brzo postřehl postavy jezdců na koních, načež ještě více bodl koně do slabin. Ve stejný okamžik kolem něho prolétl šíp a poté další. Levou rukou přesunul štít do polohy, tak aby mu chránil záda. Při zadívání se za sebe postřehl, jak letí na něho další šíp. Ten se vzápětí mihl kolem jeho pravého boku a přitom náhle jeho kůň klopýtl.
O vteřinu později se v sedle prudce předklonil a přes hřívu postřehl blížící se zem. Instinktivně před sebe dal levou ruku, v niž držel štít, načež dopadl na zem a udělal na ní kotrmelec. Poté na ní chvíli ležel ve zvířeném prachu a zároveň slyšel dusot kopyt.
Když se vzpamatoval, tak se vrávoravě postavil na nohy. Přes rozplývající se prach spatřil rychle přibližující se navarské bojovníky. Z pouzdra vytáhl meč, jehož čepel se vzápětí prudce zableskla ve slunečních paprscích.
Bojový pokřik Navarů se zlověstně rozlehl a jezdci sklopili kopí. Asim zatnul zuby a napnul všechny své svaly v očekávání posledního boje, který neměl šanci vyhrát. A pak se to stalo. Na čepel meče dopadl sluneční paprsek a ta se rozzářila oslepující září, přičemž i on byl nucen přivřít oči. Ve stejný okamžik se rozjetí koně postavily na zadní. Jejich jezdci upustili zbraně, rukama si chránili oči a vzápětí popadali na zem ze stále vzpínajících se koní. Překvapený Asim přivřenými oči sledoval, jak koně prchají cestou mezi skalisky pryč. Navarové se za křiku váleli v prachu po zemi a stále si drželi dlaně před očima. Na nic nečekal, naskočil na svého koně, jenž se mezitím postavil na nohy a o chvíli později tryskem uháněl ke skalnímu jezeru.
Artiel sledoval, jak se zapřažení koně snaží vytáhnout obrovské stavidlo u jezera a zároveň očima přehlédl bojovníky stojící na okolních skaliscích.
„Vidím navarský vojsko! Blíží se k tomu lesu, kde je ten most!“ zvolal jeden z mužů stojící na skále, z níž byl široký rozhled. Ve stejný okamžik vjel na prostranství u jezera Asim.
„Bohové nám dali šanci! Musíme jí využít!“ vykřikl a hbitě seskočil.
„Vo čem to mluvíš?“ zeptal se Artiel.
„Později. Není čas! To stavidlo musíme co nejrychleji zvednout!“ vyhrkl a rozeběhl se k několika mužům u zapřažených koní. Artiel ho okamžitě následoval.
Stavidlo se za skřípavého zvuku pomaličku zvedalo nahoru. Z mužů i koní se lil pot a jejich úsilí začínalo mít úspěch. Stavidlo stoupalo výš a výš, přičemž z pod jeho spodku začala proudit voda.
„Jedou sem Navarové!“ ozval se varovně výkřik jednoho muže na skále, když uviděl na cestě, co vedla pod jezerem jezdce na koních.
„Dva muži zůstanou s koňma. Vostatní za mnou!“ vykřikl Asim a v běhu sebral z boku sedla jednoho koně luk i několik šípů. Poté se rozeběhl k místu, kde ústila na prostranství ona cesta, po niž jeli navarští vojáci.
Asim si při proběhnutí kolem svého koně uvědomil, že v kapse sedla má uschovanou dlouhou strunu. Rychle jí vytáhl a pak jeden její konec přivázal kolem kmenu stromu, zatímco její druhý konec ke stromu na opačné strany cesty přivázal Artiel. O chvíli později se v ohybu cesty objevilo velké množství Navarů jedoucích tryskem na koních. Dusot kopyt se mnohonásobně odrážel od skalisek a vzedmutá oblaka prachu zakrývala jezdce v zadní části skupiny. První Navarové se blížili k napnuté struně ve výši jejich hrudi. Asim v pokleku za skalním výstupkem se zadíval přes šíp v luku na jezdce na koních a jeho pravá dlaň napínala tětivu. Bojový pokřik navarských bojovníků zesílil, když spatřili na prostranství zapřažené koně a u nich jen dva muže. To už prvním jezdcům ke struně zbýval jen malý kousek
KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI