Hra 4. díl

Ze šálku s čajem stoupal slabý proužek kouře a po celé místnosti se rozléhala jemná vůně vanilky. Zvenku, za zatemněnými okny, sem zazníval tichý zvuk, jak kapky slabého večerního deště dopadaly jedna po druhé na parapet. V bytě panovala příjemná atmosféra, což však Sára nevnímala. Seděla pohodlně stočená v křesle, na klíně jí ležel notebook a ona dlouhými štíhlými prsty obsluhovala klávesnici. Když zadala do internetového vyhledávače příslušný výraz, objevilo se několik odkazů. Lehce se zamračila a pustila se do čtení.

…. Runa ka, známá též pod názvem Konig nebo Kunst, už od středověku věští symbol příčiny nebo následku. Vykonává spravedlnost …. V osmnáctém století se její význam používal při soudech a potrestání kacířů, kteří si tím většinou vysloužili smrt …

Ano, tohle všechno se shodovalo s tím, co jim řekla ta věštkyně… Pokračovala dál…

…. Runa ge, nebo-li také takzvaný Gibor. Vyznačuje přítomnost Boha, jehož pravomoc je nezměrná. Může se jednat buďto o odpuštění nebo o kázání, či vykonání spravedlivého rozsudku. Málokterý hříšník se však v té době něčeho takového dočkal …

Když Sára skončila, nebyla o nic moudřejší než dnes dopoledne. Navíc jí zmáhala celková vyčerpanost, což nebylo v její práci nic neobvyklého. Aniž se o cokoliv pokoušela, oči se jí samovolně zavřely a hlava s povděkem klesla.
Spánek netrval dlouho. Poměrně brzy jí cosi probudilo. Nejistě se rozhlédla kolem sebe, načež pro jistotu vytáhla z kapsy u bundy služební zbraň. Instinkt jí napovídal, že něco není v pořádku, tudíž vstala a vydala se na obhlídku. V kuchyni bylo vše na svém místě, ani obývací pokoj nepůsobil jiným dojmem než obvykle. Ložnice tonula v mírumilovném šeru a tichu, skrz stáhnuté žaluzie sem lehce prosvítalo světlo pouliční lampy. Opřela se o zeď a zhluboka si povzdechla.
Bože, Sáro, asi začínáš mít nemoc z povolání, pomyslela si hořce, zabouchla za sebou dveře a vrátila se zpátky. Nejlepší bude, když půjde spát, aby alespoň trochu ulevila přepracovaným smyslům. Jenže pak náhle … Nedokázala to popsat. Ucítila zvláštní vůni, snad lehká pánská kolínská. To jednoznačně ukazovalo na přítomnost cizího člověka. Ale … Na další úvahy neměla čas. V tu chvíli ucítila, jak jí zezadu kdosi chytil za ruce. Vykřikla …

Amy Johnesová si ten večer šla lehnout poměrně brzy. Na noční stolek si postavila zapálenou svíčku, která podle pověry měla odhánět zlé duchy a přivábit jen ty dobré sny. Cynici však tvrdili, že je to jeden z jednodušších případů, jak se nechat zabít, protože stačí nepatrný poryv a od plamínku může cokoliv chytnout. Také si to uvědomovala, nicméně tenhle zvyk převzala od své matky. Mimoděk zavřela oči a vybavila si nevelký dětský pokoj s oprýskanými zdmi, rozpadající se skříní, rozvrzanou postelí a čalouněným křeslem, jehož lesk už dávno vymizel. Oknem dovnitř svítil vždycky měsíc a malá holčička ležela v peřinách. Ležela a čekala, než se mezi dveřmi objeví vysoká rusovlasá žena, usměje se a postaví vedle lůžka zapálenou svíčku.
,, Spi krásně, moje malá Am,“ S těmito slovy ji večer co večer lehce políbila na dobrou noc, přičemž lehce zavanula vůně matčina nezaměnitelného parfému. Pak se dveře zavřely a kroky zamířili po schodech dolů.
Amy se zhluboka nadechla a potlačila dotěrné vzpomínky a úvahy. Beztak tohle rozjímání k ničemu nevedlo, přivedlo by jí to jen další chmury a trápení.

Prvotní úlek vystřídalo odhodlání. Vyškubla se, připravená bránit se.
,, Sáro, počkej,“ Zarazila se v půlce pohybu a oči jí překvapeně zamžikaly. Ten hlas byl povědomý. Až příliš povědomý …
,, Panebože,“ hlesla a otočila se. Jelikož byla v chodbě tma, neviděla přítomnému do tváře, zahlédla však tmavé planoucí oči. ,, Musíš mě takhle děsit?“ Hleděla na něj a hlavou jí přitom probíhaly myšlenky, jedna za druhou jako splašené. Tohohle setkání se celé ty měsíce tak děsila. Bála se. Nevěděla, jaké to bude …
,, Vážně se omlouvám… Vážně … ,“ Následoval krátký povzdech.
,, Jinak to nešlo. Děje se tu něco…,“ Nedomluvil.
,, Předpokládám, že sem jedeš kvůli tomu … Kvůli těm zvláštním věcem…,“ Nepokládala to jako otázku, pouze konstatovala. Náhle si totiž uvědomila to, co předtím neviděla. Vlastně to celé bylo takové divné. Mohla být půlnoc, stáli tu v chodbě, spoutáni tmou a stěží ze sebe dokázali vypravit pár srozumitelných slov.
,, Taky mě to napadlo …,“ přiznal. ,, Po pravdě si to myslím od samého začátku, co to všechno začalo!“ Nevěděla, co říct. Jen tak stála a občas přešlápla z nohy na nohu. Pocit, který z ničeho nic vyvstal v jejím nitru, byl impulzivní, až se ho sama zalekla.
,, Třeba bychom mohli ……,“ Návrh odezněl do ztracena. Než mohla domluvit, ucítila jeho rty na svých. A pak už jen vnímala, jak se stále propadá hlouběji a hlouběji …

Když zazvonil zazvonil telefon, slunce již pomalu vycházelo nad obzor a jeho paprsky tiše klouzaly po plovoucí podlaze. Anthony, který se probudil téměř okamžitě, co nejopatrněji vstal a aniž by probudil Sarah, tiše za sebou zavřel dveře a doběhl do kuchyně.
,, Ano?“
,, To jsem rád, pane, že jsem vás zastihl!“ Zatímco poslouchal, pokoušel se si nemotorně jednou rukou obléct košili. Jeho pohled přitom mimoděk sklouzl na židli u stolu, kde ležela nevelká cestovní taška, kterou tu Sarah měla nachystanou už několik dní.
Nejspíš to vážně prošvihnu, napadlo ho a natáhl se po hrnku, aby si ještě udělal rychlou kávu.
,, Co se děje, konstáble?“
,, Před chvílí volal sem k nám na stanici nějaký muž, že prý se nemůže dozvonit na kolegyni, kterou každý den ráno bere do práce. Zrovna jsme kousek odtamtud měli hlídku. Když se pak dostali do bytu klíči od domovníka, našli tam tělo!“ Takže nebude ani rychlá káva. Seržant s povzdechem vylil horký nápoj do odpadu a natáhl se po bundě.
,, Dobře, jedu tam. Slečnu Bennetovou jste už informoval?“ Moc dobře totiž věděl, že mladí policisté, co zrovna sedí u vysílačky, stokrát raději nejprve dají vědět Sáře a teprve potom jemu. Vlastně jim to ani neměl za zlé, kdyby si měl vybrat mezi přímým nadřízeným a nejmladší ženou na okrsku, bylo mu jasné, koho by volil.
,, Ano.. ,“ Jak typické, ,, Ale nezvedá mi telefon. Zkoušel jsem i pager, ale bezvýsledně!“
,, Tak se o to pokoušejte dál, jedu tam!“ Poněkud prudčeji, než měl v úmyslu, položil sluchátko, rychle naškrábal na kus papíru omluvný vzkaz a pak už sbíhal ze schodů, div dole nevrazil do překvapené listonošky.
Když dorazil na místo, hemžilo se to kolem nevelkého nájemního domu policisty v uniformách a techniky. Zamračeně zaparkoval auto a zatímco se vydal po vydlážděné cestičce k vchodu, rozhlížel se kolem sebe. I přestože mohlo být stěží šest hodin, zahlédl v jednom okně za záclonou pohyb a napůl se ušklíbl.
Byt zavražděné se nacházel v podkroví. Sestával ze dvou nevelkých místností s kuchyní a koupelnou a už při příchodu si Anthony všiml, že tu opět panuje ,, ženská ruka“. Nábytek byl světlý a všechny kusy k sobě navzájem ladily, doplňky byly vkusné a na listech obrovského fíkusy, stojícího v koutě, neleželo jediné zrnko prachu. Pod střešním oknem stál malířský stojan s rozkresleným výkresem a u televize ležela hromada DVD s různými filmy.
Druhý pokoj sloužil zjevně jako ložnice. Napovídala tomu alespoň nevelká proutěná postel s bílým přehozem, dvě velké šatní skříně, tlumená barva na zdech a zrcadlo, kolem něhož byly rozházené různé šminky, rtěnkami počínaje a řasenkami konče. A uprostřed toho všeho, na koberci před postelí, leželo tělo.
Mladá, na první pohled velmi smyslná a přitažlivá žena, něco kolem třiceti let, oblečena pouze v tenké noční košilce a saténovém županu. Tmavé vlasy, které za jiných okolností jistě padaly v kaskádách až někam po ramena, teď byly slepená zaschlou krví.
,, Marku?“ Seržant sebou trhl a překvapivě pohlédl na patologa, skloněného nad tělem.
,, Ahoj Same,“ Znovu se rozhlédl kolem sebe. ,, Tak co si zjistil?“
,, No,“ Muž tělo otočil a ukázal na malý krvavý šrám někde v oblasti páteře. ,, Tudy šla kulka, která, stejně jako v prvním případě nejprve přeťala aortu, načež se uvrtala kdesi u míchy a tím pádem se ta chudinka nemohla pohnout. Když tu pak takhle ležela pár hodin, zaručeně musela zemřít!“ Anthony kývl. Vzpomněl si na neznámé symboly, jež včera se Sárou objevili na skleněné desce konferenčního stolku, a tak začal pátrat po nejbližším skle. Když však obešel všechno, od zrcadel až po skleničky nebo obrazovku televize, napadlo ho, že to asi tak jednoduché nebude.
,, Kde k čertu vězí ta Sára?!“