Kam chodí rádkyně

Jakmile Koblížek odstartoval „kuřecí etapovku“, rychle jsme ukořistily to největší kuře, které pro nás holky-kuchařky nachystaly, každá si zašla do stanu pro nožík, Krtek vzal z dřevníku sekyrku, já přibalila zápalky a vyrazily jsme. Každá jsme uvažovala, kde bychom mohly založit ohniště, a to tak, aby to bylo dostatečně daleko od lesa a zároveň dostatečně blízko, abychom nemusely pořád běhat pro dřevo.
Zrovna jsme procházely kolem Stříbrného jezírka, když jsem se podívala nahoru na skálu...a hle!
„Holky, koukejte!“ zastavila jsem se.
„Co, kde?“
„Vidíte tam tu malou planinku zhruba uprostřed skály? Tam jak to trošku vystupuje do popředí...no, tam přece“, máchala jsem rukou.
Holky ať koukaly, jak koukaly, planinku stále neviděly.
„Tak pojďte za mnou“, zavelela jsem.
„Vždyť se zabijeme“, zděsil se Pavouček.
„Nic se neboj, zavři oči a pojď“.
A holky dostaly záchvat smíchu. Tedy Krtek s Ponorkou. Pavouček na mě vytřeštil oči, jestli to jako myslím vážně, já nechápala, co nechápe, a Barča s Kytkou koukaly, co se děje.
„Děvčata, vážně, nebojte se a pojďte, zvládneme to“.
Kráčely jsme po ani ne půlmetrové stezce, ona to stezka vlastně ani nebyla, jen jediná možná schůdná cesta k rozsedlině, kde jsem chtěla kuřete připravit k poživatelnosti.
Kromě mírných závratí se nikomu nic nestalo, a tak jsme se mohly dát do vaření. Kytička s Pavoučkem založily ohniště, my v okolí nasbíraly dřevo a po chvíli jsme ho zapálily. Posolené a popaprikované kuře jsme položily na dvě hrubší syrové větvě a začaly opékat. Jenže...Smůla z Klimkovic nás pronásledovala, větve nám prohořely a my nevěděly, co s kuřetem. A tak jsme si ho začaly přehazovat. Stalo se nečekané. Kuře se rozhodlo, že se s námi rozloučí, a spadlo dolů ze skály. A rovnou mezi Laňky, které tam opékaly.
„Kuřátko naše! Holky, nestalo se mu nic?“ volala jsem seshora ustrašeně.
„Snad nám, ne?“ byla Jandulka mírně v šoku.
„Kuřátko, počkej, už k tobě běžíme“, zamířily jsme s Ponorkou dolů.
U jezírka jsme kuře od holek přijaly a šly ke srubu, kde jsme hodlaly kuře opláchnout, neboť na něm díky pádu ulpěla vrstva jehličí a hlíny.
„Dobrý den, my tady jenom....ehm...opláchneme kuře“, koktala jsem.
„Ono totiž spadlo!“ dodala Ponorka a já se rozesmála.
„Říkáte, že vám kuře spadlo?“ ptala se příjemná čtyřicátnice.
„No“, přisvědčila jsem, „víte, my jsme tady z tábora a hrajeme jednu takovou hru...“.
Když jsme tu paní dostatečně poučily o hře, s ochotou nám půjčila grilovací jehlice a popřála pěkné opékání.
Na naší krásné rozsedlince jsme kuře naporcovaly, znovu nasolily, nabodly na jehlice a krvavou stranou jsme obrátily k ohni.
„Jé, kuře má měsíčky“, okomentoval situaci Pavouček, když spatřil odkapávající krev.
„Fuj, to je odporné“, zhnusily jsme se.
Během zdlouhavého opékání jsme ukusovaly chleba, který jsme s sebou dostaly, později i nejvíce propečené kousky z kuřete, neříkám ale, že byly propečené. Postupně jsme se dostaly k tomu syrovému, takže není divu, že nám z té „dobroty“ začalo být špatně.
„Holky, polehejte si a chyťte se za břicha“, aranžovala jsem je, „já si vás vyfotím, ju?“
Krteček se pro jistotu někam schoval, Barča se opřela o skálu, Ponorka vypadala komplet mrtvě, Pavouček dělal, že za chvíli asi bude muset někam odběhnout, a Kytička, která z toho všeho měla strašnou srandu, se jen unaveně culila.
Po „opravdu výborném“ obědě jsme na víčko od ešusu nachystaly trochu kuřete, sbalily si věci a zamířily do tábora, kde na nás v kuchyni čekaly zvědavé rangers a vonící gulášovka, naše záchrana.
„Představte si“, řekla Bohunka, „jakmile jsem do toho kuřete kousla, všude se rozstříkla krev“.
My s Jandulkou jsme se na sebe podívaly a rozřehtaly se na celé kolo. Věděly jsme totiž, jak tahle žába přehání. Ony totiž Laňky celou kuřecí etapovku vyhrály, takže jejich kuře nemohlo být krvavé.
Asi hodinu po téhle hře začalo být mnohým z nás jaksi nedobře. Naštěstí jsem měla příležitost promluvit si se Sigi, a když jsem jí řekla, že bychom potřebovaly místo dalších her volno, svolila a po zbytek dne vyhlásila táborové volno.