V obležení

Po obloze pluly rychle černé mraky a jejich temné stíny se výhružně pohybovaly po krajině.
Asim si utřel z čela pot a přehlédl mohutné hradby, na nichž a také pod nimi se pohybovalo velké množství mužů. Ti tahali do jejich blízkosti katapulty rozličných velikostí a také to, co budou tyto zbraně odpalovat. Chvíli pozoroval lopotící se muže a pak se zahleděl ve směru, kde se nacházelo královské město. Na jinak rozlehlém volném prostranství, které bylo mezi hradbami a městem, se teď nacházelo desetitisíce velkých stanů. Ty patřily vojákům i dobrovolníkům, jenž hodlali město bránit.
Na cestě mezi stany se objevila skupinka rychle jedoucích jezdců. Asim se na ně zadíval a po chvíli pozornost soustředil na muže jedoucího v čele skupiny. Poznal vněm Imara, s nímž se naposledy viděl v průsmyku na hranicích, když Navarové vpadli do jejich království.
„Asime! Jsem rád, že tě vidím!“ zvolal Imar poté, co k němu dojel a hned seskočil z koně.
„Já tebe taky. Jak jsem říkal, sejdeme se na hradbách. Jak víš, že jsem tady?“
„Na to mám svý lidi. Já věděl, že tebe nebude zajímat nic jinýho než hradby.“
„Jen jsem se zapojil do práce. Určitě bych se za tebou rozjel.“
„Jo. A ještě by si předtím stihnul zúčastnit se vobrany hradeb. Mám ti vyřídit pozdrav od našeho krále. Jsi zván k němu na návštěvu.“
„Ke králi?“
„Ano. Dověděl se vo tvých střetnutích s Navary.“
„To nebyla jen moje zásluha.“
„Tak nasedej a jedeme. Král na tebe čeká.“
Bílý královský palác vyhlížel velkolepě. Asim s Imarem do něho vstoupili zlatou bránou. Oba pak dlouhou chodbou došli k velkému osvětlenému sálu uprostřed něhož stál král Ikir.
„Králi, přišel jsem na vaše pozvaní,“ řekl Asim a uklonil se.
„Já se skláním před vámi. Představuji vám nejstatečnějšího muže našeho království,“ zvolal nahlas král k těm, co stáli v sále. A tím se rozlehlo překvapené zašumění.
„Bez přízně bohů a statečnosti těch, co se mnou bojovali, bych tady teď nebyl. Nechť bohové ochraňují krále a naše království!“ pronesl nahlas Asim a sálem to zabouřilo.
„Ne jenom mě, ale všechny, co čelí Navarům!“ zvolal král a hluk opět zesílil. Poté král přistoupil k Asimovi.
„Chtěl bych vám svěřit velení nad úsekem hradeb, kde je hlavní brána,“ sdělil mu král.
„Bude mi ctí,“ odpověděl Asim.
„Děkuji.“
Vzápětí vstoupil do sálu muž, který smekl klobouk a přistoupil ke králi, jemuž sdělil: „Králi, naši zvědové hlásí početný jezdecký skupiny Navarů v okolí města. Taky se už přibližují jejich vojska. Jsou jich hordy a jejich koně táhnou nespočet obrovských katapultů.“
Králi Ikirovi ztuhl výraz obličeje a v sále zavládlo hrobové ticho. To po chvíli narušily jeho kroky, když došel před vyvýšený prostor, na němž byl trůn. Postavil se před něho, vytáhl z pouzdra meč, jenž pozvedl nad hlavu a hned potom vykřikl: „Budeme se bít na hradbách, za hradbama i ve městě! Smrt Navarům!“
A sálem se poté rozlehl bojový pokřik, který se roznesl celým palácem, dostal se až ven do města a zanedlouho zněl celým městem a nesl se všemi směry za hradby.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI