Záhada v tichomoří

Žil jsem dlouhou dobu poklidným životem se svou ženou a pár dobrými přáteli v českém městě Pardubice.sice jsme hodně cestovali,protože nás to bavilo a já jsem poznávání cizích krajů měl na prvním místě mezi svými koníčky.A i právě proto jsem se jednoho léta rozhodl přemluvit ženu k cestě daleko od domova, dál než byla Aljaška, kterou jsme navštívili a mnohem dál než blízké Švýcarsko.Již dlouho mi v hlavě ležela myšlenka podívat se na Velikonoční ostrov, avšak nikdy jsem se neodvážil zmínit se o něm před Katkou.Vaškovi,dobrému kamarádovi, jsem možná někdy něco užbleptl, ale nic to neznamenalo.Když jsem se před necelým rokem odhodlal přijít z práce domů a vybalit větu: „Tak, už jsem vybral dovolenou“ nečekal jsem, jaké by to mohlo mít následky.Tedy nebylo to v tom, že bych se neporadil o výběru se ženou, to jsem každý rok vybíral buď já nebo ona.Ale ty následky byly až mnohem dál.Až po celé naší dovolené.
„Podívej, tady se nachází takový maličký ostrov...“a ukázal jsem v atlase, kam zamýšlím jet. „Mno, mě je to celkem jedno, mohlo by to být docela zajímavé,ten ostrov vypadá osamoceně.Hlavně aby se tam dalo koupat.“ „To víš, se tam dá koupat.“ ukonejšil jsem manželku, jen abych dosáhl svého cíle, i když jsem o zdejším prapodivném klimatu moc nevěděl.Spíš mne do těch míst táhla starobylá kultura, která takřka zmizela už před příjezdem Španělů, což nikdo neví proč.Ale hlavní bylo to, co po sobě zanechala.Spousty podivně vyhlížejících soch, roztroušených po celém ostrově.
Sice jsme věděl, že Vašek by na ostrov taky asi rád jel, protože ho zajímají taková místa, která jsou hodně daleko, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu řeknu, že jsme jeli Mallorku.Chtěl jsem být na tropickém ostrově jen se svou ženou a tuto velkou cestu jsem bral jako druhou svatební cestu.Avšak nenechte se zmást romantickým začátkem, nic nakonec nebylo tak, jak se to zprvu zdálo.
Jednoho zataženého dne, myslím, že dokonce pršelo jsme autem odjeli do Prahy, abychom nasedli na letadlo do peruánské Limy, odkud už jsme mohli doletět přímo k našemu cíli.Celou cestou jsem si pročítal obsáhlé informace stažené z internetu a vytisknuté na bělostném kancelářském papíru, který jsem nějak zabavil v práci.Podle mapy bylo na ostrovu pouze jedno město.Hanga Roa a žilo v něm pouze něco málo přes 3000 obyvatel.To bude ráj, pomyslel jsem si a zadíval se na nejvyšší bod.Cerro Terevaka byla dnes již vyhaslá, ale nejmladší ze sopek na ostrově. Zdálo se že její strmá část by mohla absolutně odříznout pohled na město a tím vykouzlit nádhernou přírodní scenérii.V tom mne přerušilo oznámení o brzkém přistání. „ Hanga Roa in ten minutes.Otside temperature is 28°C,sunny.Have a good day.“připoutali jsme se a v zápětí jsme spatřili v dáli malou tečku nad všudypřítomným oceánem. „Hele.“ užasle jsem ukázal přímo na bod na obzoru.Letadlo se stočilo, tak že už jsme onen ostrov neviděli a nezbývalo než čekat při pohledu do nekončící modré.
Když už se ostrov opět vynořil, letěli jsme hodně nízko a schylovalo se k dosednutí.Spatřil jsem poprvé Hanga Rou, město krčící se nad tmavými sopečnými útesy, padajícími strmě do moře.Sakra, tak to nevím s tím koupáním.Pomyslel jsem si, ale pak jsem se přidal k ostatním s potleskem za bravurní přistání.Vylezli jsme ven z letadla a zavanul na nás příjemný teplý vzduch. „Ahhh“ protáhl jsem se a pokračoval k terminálu.Ještě jsem si stačil povšimnout, že jsme zastavili na samotném konci přistávací dráhy, která protínala celý ostrov.Venku na nás už čekal autobus.Byla to malá stará rachotina, ale vešli jsme se do ní všichni, co jsme právě přiletěli.sem už letělo jen malé letadlo.Zastavili jsme až před malým hotýlkem Hanga Roa Pallace.Spíš než jako hotel to vypadalo jako obyčejné stavení.Ale uvnitř to bylo útulné.Že je to zase jako romantická báchorka nějaké podivné spisovatelky?Ne, každý příběh má nějaký úvod a toto byl úvod právě k tomuto příběhu:
Po vybalení všech možných věcí už nezbylo moc času na procházku ostrovem a tak jsem navrhl, že tedy najdeme nějaké to místo na koupání.Katka přitakala a vzala si na sebe žluté plavky.Došli jsme tedy asi kilometr severně od města do míst, kde by to bylo celkem vhodné.Stála tu i jedna z těch podivných soch.Nejprve jsem se zastavil a začal si unikátní dílo prohlížet.Žádné končetiny, kousek těla v zemi, kousek nad a pak ta obrovská hlava.Už jen chyběl děsivý výraz otevřených úst svisle a ne podélně a dokonala by se zdejší aktuální atmosféra.Nad obzorem se objevili tmavé bouřkové mraky, šli od moře, ze západu.A ta socha tu jen tak stála, zády k tomu všemu a vzhlížela k sopce uprostřed ostrova.Pak jsem ale spatřil Katku už v moři a tak jsem se rozeběhl za ní.Co povídat, odpoledne jsme strávili na pláži, jako na každé jiné dovolené u moře.S tím rozdílem že jsme po dlouhé cestě na pláži usnuli.
Vzbudil mne pocit chladu, projíždějící mi celým tělem.Leželi jsme na mokré trávě, která rostla hned od pobřeží.Dopadali na mne stovky kapek a nebe bylo černé, v dáli se zahřmělo.Nikde nikdo.Vrchol 550 metrů vysoké sopky byl zahalen v mracích.Zatřásl jsem Katkou. „vzbuď se.Asi půjdeme do hotelu.“ pronesl jsem ještě s jistou dávkou ironie.Došli jsme sem v plavkách a nic jiného jsme mimo tenisek neměli.Obuli jsme mokré boty a kolem té podivné sochy jsme se dali na cestu k městu.tedy spíš jsme běželi, přeci jen tu byla dost zima.mezi kalužemi v trávě jsme se naštěstí dostali do města ještě na večeři.Zrovna byla ta nejlepší, slavnost na uvítanou hostů.Ale bouře to trochu pokazila.Ryby a mušle mi však stačily spravit náladu.Když jsme se dost vynadívali na zdejší umělce předvádějící podivné tance, odešli jsem na pokoj.Byli jsme znaveni jak ještě po dlouhé cestě sem, tak po kilometrovém běhu od pobřeží, proto jsme dnes ulehli okamžitě.Avšak bylo to zvláštní.nemohl jsem usnout.byl jsem přeci silně unaven. „Spíš?“ zašeptal jsem. „Ne.“ „Divný,co?!“ „To je tou bouřkou, ta nás ruší.“ „Asi máš pravdu.“ „Ale i tak...“zvedl jsem se a zavřel okenice.
Ráno jsme se probudili.Nevěděl jsem co se děje.Myslel jsem že jsem neusnul, ale asi semi to nakonec povedlo.Byla tu tma.Pak jsem si uvědomil, že jsem v noci zatáhl okenice.Vydal jsem se k oknu a rozespalou rukou, která ještě nevěděla kde je vpravo a kde vlevo jsem otevřel okenice.Svítivá záře mi vplynula do oka.Celý pokoj byl rázem jedno velké nasvětlené prostranství.bylo absolutně jasno.Ani mráček.Bylo to opravdu velmi podivné.Nemohlo být méně než 4 hodiny ráno, když jsme usnuli a bouře pořád běsnila.Bylo to asi zdejším podivným klimatem.
Před snídaní ještě Katka někam odběhla.Já už hladově vyhlížel co si dám.Při pití džusu přišla s nějakým velkým přičmoudlým chlapem. „Tak jsem nám najala průvodce.podíváme se po ostrově.“ „To je supr.“ radoval jsem se navenek, ale uvnitř mne tlačilo, že bych snad taky podle mapy věděl kam jít.Ale aspoň to bylo s odborným výkladem.Prošli jsem celý ostrov.Tedy skoro celý, šli jsme celou dobu po pobřeží a do vnitrozemí jsem se zatím nepodívali.Naše cesta začala ve směru oné pláže, kde jsme včera strávili odpoledne. „Akapu!“zavolal náš průvodce, přičemž ukázal na tu sochu, která tu stála včera a asi i mnohem déle.Podívali jsme se na ní.Vyrozuměl jsem, že se ta socha tak jmenuje.Přičmoudlý průvodce se ještě usmál při pohledu na nás, turisty, kteří o tom nic nevědí a dívají se jak kdyby to bylo kdo ví co.Pak pokračoval dál.Za moment jsem došli k další soše.Průvodce ukázal na tu předchozí a řekl „Akapu.“, pak ukázal na tuhle a zakroutil rameny.Mne ještě napadlo, že i přes to, že je mezi námi jazyková bariéra,mohli bychom se dozvědět jak se ony sochy souhrnně nazývají.Ukázal jsem na Akapu a pak na bezejmennou stojící vedle, zakroutil rukama jako na důkaz „souhrnně“ a pak jsem ukázal na průvodce,aby nám to řekl.On se chytil za hlavu a řekl „Moai.“pak se ale rychle otočil,jako by mu něco vadilo.Vzpomněl jsem si, že výraz moai jsem už někde slyšel a že to bude asi opravdu název těch soch.Postupně jsem za celý den prošli celý ostrov a viděli mnoho Moai.Mnoho, nikdy jsem netušil, že jich může být tolik.zejména na opačném pobřeží, na východním, tam kde vedla velká silnice jich bylo hodně.Dokonce jsme viděli kolem projíždět turisty, kteří s námi byli v letadle.Ale my jsme to měli hezčí.Nezastavovali jsem jen u soch, ale mohli jsem kdekoli, prostě pěšky to bylo lepší.ušli jsme asi 30 km, ale ve zdejším prostředí, kde byl den hodně dlouhý se to dalo zvládnout.Večer jsme však opět unaveni ulehli brzy.Opět se objevil problém s nespavostí, ale dnes přeci žádná bouře nebyla.Sice jsme usnuli mnohem dříve, ale bylo to nějaké podivné.Podobně proběhli všechny ostatní dny tohoto zájezdu nebo spíše našeho drahého výletu.Uteklo to hodně rychle.Koupání, dobré jídlo a úchvatná krajina.Takový byl Velikonoční ostrov.nadešla sobota, den našeho odletu domů.Malé letadlo už přistálo a zbývalo vyčkat na kontrolu paliva.Ale tušil jsem, že udělám něco nepředvídatelného.Z dovolené jsem si totiž odnesl jen pár útržkovitých poznatků od průvodce a fotky z digitálního fotoaparátu.Na ostrově se však skrývalo něco,o čem jsem ještě nevěděl.Tedy já věděl, že nevím vše.A proto jsem Katce na letišti oznámil zvláštní zprávu. „hele,já nevím co to je, ale něco mne tu drží, já tu prostě musím zůstat.nevím co to je,ale ... Prostě, i kdybych měl spát pod širákem, tak ještě neodjedu, volno mám, tak nevím.“ „...“ Katka se na chvíli odmlčela.Asi usilovně přemýšlela jak se rozhodnout.Ona volno neměla. „Dobře, ale musíš mi vysvětlit, co se tu teda děje.“odpověděla za chvíli a to znamenalo, že to letadlo zmeškáme.V duchu jsem cítil, že udělala dobře, že sám bych to tu těžko zvlád ale v zápětí převládla myšlenka, kde necháme hlavy na noc.v hotelu měli momentálně plno, přeci přijeli noví turisté.Když jsme zjistili, že je to tu jediný hotel, nevěděl jsem co dělat.Ale Katka byla šikovná.Došli jsem za průvodcem a poprosili jsem ho, jestli by si nás tam v domě nenechal na pár dní, jistě že bychom mu zaplatili.A on nás překvapivě přijal.Tak jsme dostali sice malý, ale útulný pokoj, kde jsem trávili pouze noci.Jídlo jsme si platili v tom hotelu, ve kterém jsem předtím bydleli.A dny ty jsme trávili někde venku.Buďto jsme jen tak nenápadně chodili po ostrově nebo se koupali, ale ten první den jsem celý věnoval studiu zdejší civilizace a historii ostrova.Taky jsem studoval mapu.Pak mi něco došlo.V zápiscích, které byly psány anglicky jsem objevil něco co mne upoutalo.Ty sochy se tesali z kamene v místě zvaném Rana Kao.tedy byl to kráter další vyhaslé sopky.Avšak při našich toulkách s průvodcem jsme na nic takového nenarazili.Navíc v mapě jsem toto místo objevil celkem jednoduše.Bylo to dokonce jedno z nejnavštěvovanějších míst ostrova, tak jsem nevěděl, proč jsme o něm neměli vědět.I to mne utvrdilo v myšlence, že se tu děje něco podivného. „Mám to!“ vykřikl jsem náhle.
„Díky sochám Moai je ostrov světoznámý. Víme jen kde sochy vznikly. V lomu na úpatí kráteru Rano Raraku dokonce ještě jedna nedokončená a od skály úplně neodtesaná moai leží. Celkem jich Rapanujci vztyčili asi 300. Daleko víc jich zůstalo v lomu nebo na cestě na své kamenné plošiny ahu, z nichž měly zhlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století.Kromě neobvyklého tvaru – nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava – na některých moai zaujme klobouk pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na Rapa Nui nosil v dobách vzniku posledních soch.Moai, obří kamenné sochy na Velikonočním ostrově patří mezi jedny z největších světových záhad. Nikdo zatím neví, k jakému účelu vlastně sloužily. Většina z nich je asi 3,5 m vysoká, najdou se však i takové, co měří až 12 m a váží až 90 t....
...Tak a máme to.“ „A co teď myslíš?!“ „Podívej, dodnes se neví proč ty sochy postavili.A navíc se mi nelíbí, že jsme neviděli ten lom.A tady jsem objevil něco dalšího.Mohlo by to s tim souviset....

...Podle legend, zaznamenaných misionáři roku 1860, měl ostrov původně přesně definovaný třídní systém v čele s ariki, králem, který měl na ostrově absolutní moc. Kromě královské rodiny se obyvatelstvo skládalo z kněží, vojáků a prostého lidu. Není jasné, zda kult Ptačího muže existoval už za dob stavění soch; zanikl kolem roku 1867. Snad skupina militantních vůdců nazývaných matatoa přinesla nový kult, který nahradil původní kult boha Make-make. Tangata manu, kult Ptačího muže, vyvrcholil každoroční soutěží o získání prvního vejce ptáka manutara, rybáka černohřbetého (Sterna fuscata), z ostrůvků Motu Nui, nalézajících se v blízkosti jihozápadního mysu Velikonočnho ostrova. Soutěžící museli překonat průliv plný žraloků, oddělující ostrůvky, nalézt ptačí vejce, vrátit se zpět a na ostrově na závěr vyšplhat útesy před vesnicí Orongo. Vítěz získal titul „Ptačí muž roku“. Tento muž a jeho rodina pak měli po dobu jednoho roku kontrolu nad obchodní distribucí na ostrově. Kult Ptačího muže je doložen i archeologickými nálezy. Na útesech v okolí Oronga byly nalezeny petroglyfy Ptačího muže. Někteří odborníci si myslí, že kult Ptačího muže byl částí snahy zbylých ostrovanů o kulturní obnovu...

...Tak a to Orongo je na mapě taky dost významný.Je to celý divný.Tihle lidi by nám mohli pomocí své historie najít odpovědi na naše otázky.Víme že zde byl tenhle Kult ptačího muže a pak ostatní obyvatelé.Hele ale stejně mi nejde do hlavy, proč jsem se rozhod, že tu zůstanu. NENÍ to šílený?“ „Ne, teď cítím že tu opravdu něco nesedí a chci na to taky přijít.Zítra se vydáme do Oronga.“
Za brzkého rána jsme se vydali na cestu.Vedla opačným směrem než jsem kdy šli.Museli jsme obejít letiště, abychom se na onen cíp ostrova dostali.Po dalších šesti kilometrech chůze jsme se dostali ke kráteru Rana Kao.Podivná krajina.Malá jezírka na dně byla sand jedinou zdrojnicí pitné vody pro ostrov, dokud nepostavili továrnu na odsolování mořské vody.Vpravo se už kráter důsledkem eroze propadl do moře.A kousek před oním osudným místem zhroucení stálo několik kamenných vyvýšenin. „Orongo!“ „Tak jdem,nebudem se zdržovat výhledem.“Měli jsme v nohách další dva kiláky, když jsem došli na travnaté prostranství zleva obklopené těmi podivnými domy a zprava prudce padající rovnou do moře.Ty baráky byly z půlky zapuštěné v zemi, celé z lávového kamene, tentokrát ne jednoho kusu,ale z mnoha,tak jakoby poskládané z cihel.Střecha byla také z kamenů a porostlá trávou. „tak to nevím, co tady najdeme.Je to opuštěné a nic tu mimo těch domů není.“ „No právě,ty domy jsou naší stopou.“Zrovna jsme něco z dálky uslyšeli.Znělo to z míst, kterými jsme přišly.Skrčili jsme se mezi domy a vyčkávali.Do toho nás ještě rušil příboj,takže jsme se co chvíli otáčeli.Pak jsme na cestě k Orongu spatřili našeho průvodce s turisty. „Co to má znamenat?My jsme sem přeci nešli.“ „sakra a co teď,nemůže nás tu vidět.Musíme se schovat.“ „Rychle, ten barák!“zvaolal jsem, když jsem spatřil polorozpadlý dům kousek od nás. „Tam nepůjdou.“ „Jasně,skoč!“ Vyběhli jsem ze svého úkrytu,chvíli nekryti.Navíc já měl na sobě červené triko, takže jsem byl dost nápadnej.Snad jsem ale do domu doběhl dost rychle, že mne nespatřili.Malý otvor-vchod, byl tak malý a tak blízko u země, že jsme se úplně dovnitř museli veplazit.Pohyboval jsem se co nejrychleji, ale jakmile jsem hlavou zaplul dovnitř, pohltila mne tma a já zpomalil.Ještě jsem slyšel Katku jak říká: „Kruci.“, ale v pohybu mne to nezastavilo.Plazil jsem se dál a rukama jsem se pokusil dotknout země, která byla v obydlí mnohem níže než ta, ze které jsme lezli.Navíc střecha domu byla poničená.Jak jsem se dotkl země v obydlí, pochopil jsem, proč se Katka tak rozzlobila.Jelikož se voda odsud nestihla dostat, bylo zde místo pevného podloží pouze bahno a to značně hluboké.Avšak průvodce z Hanga Roy nás nesměl vidět a tak jsem se sesunul dolů. „Sakra,s tím jsme nepočítali.“zašeptal jsem.Z půlky jsem ležel v bahně.Museli jsme se přisunout z mírně osvětleného místa (světlo sem pronikalo vchodem) do absolutní tmy pod vchodem, čímž jsme se ještě více zanořili. „To je humus.“ „Pššt, už je slyším.“a tak jsme tam leželi a čekali.Někdo prošel kolem.Netušili jsme kdo a ani jsme to nechtěli tušit.Pak dokonce někdo nakoukl do obydlí, ve kterém jsme se skrývali.Zhrozil jsem se.Snad to byl průvodce, který spatřil mé červené triko a hledal nás, snad to byl nějaký dychtivý turista, který chtěl nahlédnout do rozbořeného obydlí.bál jsem se aby nás něco neprozradilo.V takovém případě by se buď nic nestalo nebo by jsme se museli schovat ještě lépe, aby nás ten průvodce nenašel.Jedno ale bylo jasné.Bydlení u průvodce už by mohlo být riskantní.On totiž neměl ani nějak pozitivní vzhled a při jeho výšce jsem nevěděl, co vše by se mohlo stát.Ale to že bychom odjeli z jeho domu by nás činilo dále podezřelými v případě, že by nás pak někde viděl.
Když ti turisté odešli, zůstali jsme tam v tom baráku ležet ještě chvíli, abychom se ujistili, že už jsou dost daleko a nespatří nás, ani když se ohlédnou.Pak jsem se odvážil vystrčit ven ze vstupu hlavu.Nikdo nikde, už byl slyšet pouze příboj ozývající se zleva, z velké hloubky. „Pojď.“ vyzval jsem Katku, aby také vylezla.Teď jsem se cítil vážně děsně.Skoro celý jsem byl mokrý a pokryt tím hnědým svinstvem.Katka stejně tak.Musela se cítit strašně při pomyšlení, že takhle půjdeme Hanga Roou. „Ježiši,takovýho bahna,ještě to teče.“opravdu tohle jsme zažili poprvé.Ale Katce to aspoň slušelo :D.Pak jsem dostal nápad. „Hele,dyk my pořád v baťohu nosíme plavky!“ „No jasně!“ a tak jsme se do nich převlékli a i když nebylo dnes zrovna vedro, vydali jsme tak na cestu dál. „u letiště je to plochý,tam skočíme do moře.“a tak jsme udělali.Měli jsme ještě tedy i koupání.To ostatní oblečení jsme dali do batohu.Když jsme šli Hanga Roou, nevzbuzovali jsme žádné podezření, jelikož spousta lidí tu byla v plavkách.pak jsem ale zahlédl toho průvodce.Díval se na nás,ale pak, jakmile jsem se na něj otočil, podíval se někam jinam.Snad uvěřil, že jsme se koupali a nemohl tomu uvěřit.Pak jsme došli domů, tedy do jeho domu.Tam jsme se zamkli. „Tak, nafotil jsem cestou nějaké fotky.Prozkoumáme to.“ „A já mrknu i na ty ostatní.“Přehráli jsme je do notebooku, který jsme měli s sebou na dovolenou.Na fotkách Oronga se nezdálo být nic zvláštním, ale pak jsme narazili na něco, co jsme do teď ani netušili.Když jsme prohlíželi fotky všech moai, které jsme zatím viděli, nepřišlo nám zprvu nic divného.Ale pak se objevila jedna fotka.Pozdrželi jsme se u ní, protože byla pěkně vyfocená.7 soch moai a za nimi nejvyšší hora ostrova Terevaka.A pak nás to napadlo.Vždycky jsme fotili sochy zepředu nebo zboku a vždy bylo v pozadí moře.Avšak zde ne.Tyto sochy jako jediné koukali směrem k moři. „A kde to přesně je?“ „Vím,pamatuješ, jak jsme tehdy šli s tím průvodcem kousek pod Terevakou?Tak tam bylo tohle.A teď mne napadá, že jediné tyhle moai jsou ve vnitrozemí, ostatní jsou přeci na plážích.“ „No už vím kde to je.Ale jak sis to uvědomila?Mě by to nenapadlo, že jsou takhle otočené.“ „Průvodce nám u nich přeci nic neřekl.A nějak spěchal.“ „Jasně, to bude klíč k...“v tom okamžiku někdo zaklepal na dveře. „Psss,to musí bejt náš průvodce.“zašeptali jsme tak nějak navzájem.V mžiku jsme vše včetně notebooku sklidili. „Jdu otevřít.“byl to opravdu náš bývalý průvodce.A kupodivu začal mluvit anglicky.Skoro jsem se až lekl jeho velké postavy jak tam tak stála za těma dveřma.Ale ukázalo se něco co by mne snad nikdy nenapadlo. „Kazíte mé plány!“vykřikl na mne anglicky.Přiběhla Katka. „A co přesně máte na mysli?“ „Už můj děd věnoval sochám moai svůj život a já byl na dobré cestě objevit příčinu jejich vzniku.“ „To je důvod, proč jste nám některá zdejší místa zatajil?“a on se dal do smíchu. „Ne,samozřejmě.jen jsem ve vás poznal osobnosti, které by ty sochy mohli zajímat natolik, že byste byli schopni pátrat po jejich původu...“ „A?...“ „A můj dlouhodobý, tedy nejen můj, výzkum by pak mohl být bezcenný.A to já nechtěl.Vy jste mohli vše objevit přede mnou a zbavit mne cti za nález.“ „Dobrá, pak tedy pracujme společně.Naše poznatky za vaše.“ „Ale,myslíte si, že to co víte nevím?“ „...“odmlčeli jsme se. „Já už jsem mnohem dál.Vy jste ještě ani nebyli v lomu.“ No jo lom!uvědomil jsem si. „A můžete nás tam zavést?“ „Chmmcht“...Evidentně se mu nechtělo. „Tak nám aspoň řekněte, kde je ten lom, na mapě jsme ho nenašli.“ „A jak se vlastně jmenujete?“ prostřídali jsme se v žádostech. „Pedro“a zabouchl dveře. „Tohle bude noc.“ řekl jsem s povzdychem.
A byla.Opět se přihnala bouře, ani si neumím představit, co teď leží v Orongských obydlích.Ráno nás vzbudilo opět hluboké tlumené klepání.Pedro něco chtěl.A tak jsem šel otevřít.Ještě rozespalý jsem rozeznal Pedrův obličej, velkou tmavou kouli.Byl v pláštěnce a řekl: „Tak kde jste, zavedu vás do lomu.“zprvu mne to mile překvapilo, ale pak jsem v tom začal hledat skrytý smysl.Proč tak brzo ráno a navíc v lijáku?Žádní turisté venku nebudou.A co když toho využije, svrhne nás z útesu a pak se vrátí do vesnice s povykem, že jsme uklouzli? „Dobře, počkejte chvíli.“ „Vem si budndu, jdeme do lomu.“ oznámil jsem.A tak z Hanga Royi vyšli severním směrem tři postavy.
„Pojďte, tudy vpravo.“zavelel Pedro.On nebyl původní obyvatel, nikdo z jeho rodiny.Byli to Ecuadorci.A na ostrov přišli jako boháči hledat příčinu soch moai.A postupně schudli.V poledne jsme byli na místě.Byla mlha.A místo bylo naplněno zvláštní atmosférou.Stoupali jsme vzhůru ke skalám.Všude kolem leželi sochy moai, stojící, ležící či zarostlé, takové, kterým koukalo jen čelo.Ty sochy na člověka promlouvají.Zvláště za mlhy a tady.Došli jsme až k těm skalám.Teprve teď bylo možné dole spatřit jednu obří moai.vypadalo to jako obří výklenek ve skále, někdo ho vydlabal.Ale uprostřed stále ležela ta moai.Hodně velká, primitivními prostředky nepostavitelná.Začali jsme zkoumat okolí. „Tak to je ono.Tady se to vše tesalo.“ „Všechny?Z celého ostrova?“ Pedro pokrčil rameny.Na místě ještě ležely nástroje, kterými byly sochy tesány.Nikdo je nerozkradl.Avšak nic víc jsme na místě neshledali. „Proč je pro vás toto místo tak důležité?“ zeptal jsem se. „Koukejte.“a Pedro rozhrnul křoví rostoucí z velkého kamene směrem dolů.V tom kameni byl vchod někam hluboko. „Ouu.“byl jsem ohromen. „Kam to vede?“ zeptala se Katka. „je to slepé.Mám fotky, můžu vám je ukázat.Sice je tam malá štěrbina, ale je to zavalené.Řekl bych, že se tam nikdo nedostane.“Pokýval jsem hlavou. „Ano, to nám ukážete.A můžu ještě vědět, proč jste se tak najednou rozhodl nám pomoci?“ Pedro se nechápavě podíval. „Přeci, sám bych u hádanku nerozluštil.“a odebral se směrem k městu. „Zvláštní místo.“prohlásil jsem, když už byl vidět jen jako malá tečka pohybující se po cestě. „Ale bez baterky nic nezvládnem.“ „Jasně, do jeskyně nemůžem, ale můžeme se ještě mrknout na ty sochy, koukající k moři.“Opět jsem přikývl a rozplývající se mlhou jsme se dali na cestu.Tentokrát mi ta cesta přišla dlouhá, i přes to, že jsme tudy ještě nešli.Naštěstí se mlha rozplynula a už jen pršelo.Došli jsme k těm sochám.Opravdu koukali k moři.Ze středu ostrova.Bylo to divné.To jsme nechápali, proč jen ta jedna je tak nasměrována. „No tak víme, jak to je.Ale nic víc tu nevymyslíme.“Stáli jsme u té Akivi a pak mne něco napadlo. „Hele, pamatuješ na cestu kolem ostrova?“ „Tak,jasně...“ „Dyk my vždycky ukazovali na další sochy!“ „Počkej...“rozhlídli jsme se po krajině.Akivi, sousoší, u kterého jsme stáli bylo jediné, které jsme viděli. „Hmmm,dobrý, tam máme další záhadu.“Najednou toho bylo nějak moc.Proč tu jsou ty sochy?Jaký byl vztah mezi Kultem ptačího muže a ostatními obyvateli?Proč stavěli nepostavitelné sochy?Proč všechny až na jednu koukají do středu ostrova?Proč nám Pedro najednou pomohl?Na nic jsme zatím neznali odpověď.uchýlili jsme se k Pedrovi, déšť už byl protivný.Sledoval jsem zdejší krajinu.Už byla opět porostlá i stromy, které byly v dřívějších dobách vykáceny.A jak jsme tak šli, upoutala mne v dáli díra do skály.Ana te Pahu stálo na ceduli kousek před objektem.Byla to další jeskyně.Ale tahle byla u stezky.A dokonce popsaná.Je největší na ostrově.A dole na té ceduli stálo, že je uvnitř vysoce nebezpečno. „jde to nějak moc rychle.Za týden mi končí volno.To nemůžeme stihnout.“ „Mně už skončilo...“podotkla jen tak na okraj Katka.Tahle jeskyně byl další objekt našeho dlašího zájmu.Zeptali jsme se na ni Pedra. „Joo, největší na ostrově.Jasně.Ta cedule s varováním tam je jen proto, aby tam turisti nelezli a nevykonávali potřebu.Ono to ty ochránce přírody štvalo.“ „Dobrá, tak nám ukažte ty fotky z té jeskyně.“a Pedro přitakal.Vytáhl je ze zásuvky a povídla: „Pokud se tam vydáte, nesmíte se ztratit.Nesmíte!Jinak se nedostanete ven.Tam zemřel i můj otec.Byl jsem s ním.Ale já se naštěstí dostal ven, nebyl jsem tak hluboko jako on...Ale prostě, tady jsou dvě cesty, vy musíte jít vlevo.“ a ukázal nám fotku. „A vy s námi nepůjdete?“ „Ne, nechci se tam vracet.nepřemlouvejte mne.A pak půjdete také vlevo a dál už jen rovně.Nakonec se to dělí na dva tunely,ale ten druhý končí po jednom metru, není zasypaný, ale nedohloubený.A tak pořád dojdete až k tomu zasypanému místu.“ „A ty ostatní chodby?“ „Ty jsou slepé,zkoumal je můj děd.Četl jsem jeho zápisky.“ „A ukážete nám je?“ „Ano, tady jsou.“ a tak jsme opět měli co studovat.Zbytek propršeného dne jsme tím strávili.
„Zdá se, že ta jeskyně Ana te Pahu bude opravdu obrovská, ale že už je opravdu prozkoumána.“ Nedávali jsme jí proto velkou váhu.
Ráno jsme si sehnali svítilny a vydali jsme se k jeskyni u lomu. „Takže Pedro říkal, že se nesmíme ztratit.Ale aspoň nám půjčil fotky.“ „Snad tu nebudou netopýři.“ a tak jsme šli dvakrát vlevo a pak rovně.Opravdu to sedělo.Byl tu jeden slepý tunel a jeden zavalený. „Tak, musíme se tam dostat.“ „Jak to chceš udělat?“ „No, C4 s sebou nemám, ale s baterkou jsem koupil i majzlík a kladivo.“ „Super.“ dal jsem se do kutání.Šlo to pomalu, avšak z balvanu se uštipovaly stále větší a větší kusy.Nahromadilo se tam toho hodně, což znepříjemňovalo práci, ale pak se mi podařilo balvan zatlačit na druhou stranu otvoru, která strmě padala dolů, podobně jako tomu bylo u obydlí v Orongu.Zasvítili jsme do místnosti, odkud se vyvalilo mračno prachu. „Wow!“ zajásal jsem, když se prach usadil.Místnost nebyla malá a už vůbec to nebyla chodba.Přikrčeni jsme vešli dovnitř.Tunel odsud už nepokračoval.Ale bylo to podivné.Všude ve stěnách byly vyhloubeny otvory.Tak 30 centimetrů na výšku a 50 na šířku.Byly všude a vytesány jeden vedle druhého.NAsvítil jsem do jednoho.Rozbušilo se mi srdce a zalil mne pot.Objevili jsme dávné pohřebiště.Ze zadní části otvoru na nás hleděla polorozpadlá lebka, němý svědek hrůzné události, která předcházela uložení těla sem. „Páni.Takových hrobů.Ale proč by ti obyvatelé pohřbívali mrtvé do jeskyní pod povrchem, když bydleli na povrchu?“ „Nevím, ale podívala se i do těch vedlejších tunelů.“ „Víš co říkal Pedro?!“ „Ale Pedro.Už jednou nás napálil, nevidím důvod, proč by to neudělal znova...“ „Já nevím, je to tu divný.“ ne že bych byl strašpitel ,ale to místo působilo hodně temně. „No jak myslíš.Můžeme udělat to, že se budeme držet té stěny úplně vpravo.“ „Tak.“a tak jsme se jakoby začali vracet.Pak jsme se otočili a pokračovali pravým tunelem.Jak jsme se vzdalovali vchodu, ke kterému jsme se přiblížili pohlcovla nás tma rušená pouze svitem baterky.Drželi jsme se tedy vpravo.Minuli jsme opravdu několik odboček, vypadalo to, že je to tu opravdu velké.Když jsme ale došli na konec chodby, čekalo nás něco možná překvapivého, možná ne.Před námi byla další místnost plná ostatků lidských těl.Ale tady jsme si povšimli ještě zcela nerozpadlého dřevěného štítu. „Sakra, zase hrobka.“ „No právě, asi jsme narazili na něco moc důležitého.“ „Co přesně myslíš?“ „Vždyť jsme hroby viděli i na povrchu.Přeci kousek od Oronga.“ „No jo,to je fakt.Myslím že teď už nemůžeme čekat.Vrátíme se do Hanga Royi, mám nový plán.“naštěstí jsme cestu z jeskyně našli.Pomohlo nám to, že jsme se drželi té stěny.Došli jsme do Hanga Roi v brzkém odpoledni.Zase jsem nechápal, co tu vlastně děláme.Proč si tu hrajeme na dobrodruhy, když jsme zatím nic neobjevili.A proč tu ztrácíme pracovní čas.Mě už totiž taky začal běžet.Ale pro teď jsem aspoň měl plán.Dřív jsem sem Vaška tahat nechtěl, ale když jsme ho tu potřebovali, nebylo nazbyt.Vyučoval antropologii na univerzitě v Praze a mohl by nám pomoci alespoň odhalit vztahy zdejších civilizací.Doufal jsme tedy, že zrovna bude online.Zapnuli jsme notebook a já chtěl strčit konektor na připojení do sítě.Avšak internet nefungoval.Prostě nenaběhl.Znova a znova jsme se to pokoušeli rozběhnout, ale nepomohli jsme tomu.Slyšeli jsme zaklapnou vchodové dveře. „Tak jsem koupil ryby na dnešní večeři.“ prohlásil Pedro, když spatřil naše boty před pokojem.Okamžitě jsem se zvedl a šel mu nahlásit, že nejde internet. „Hmm, potřebujete to nutně?“ „No určitě, máme zajímavý nápad.“ „To bude trvat, anténa už ten signál nepřijímá dva roky.A bohužel jsem tu jediný se satelitním příjmem.No jiný tu ani není.“pak mne ale něco napadlo. „A co letiště?Ti přeci musejí mít internet.“ „No, tak to samozřejmě, ale pochybuji že vám ho pujčí.“ „No, to bude asi trochu problém...“ ale věděl jsem co uděláme.Zašli jsme do letištní haly a jako na toaletu. „tak tudy se dostanem na dráhu.“.Vylezli jsme ven malým oknem a dostali se až ke kontrolní věži.Tam už nebylo těžké připojení najít.Bylo i v panelu rozvodu elektřiny, takže jsme ani ty lidi nahoře nevyrušili. „Bezva, připojíme to, jen aby byl Vašek online.“, ale naštěstí byl.Prý u nás totiž byli na návštěvě a nikdo jim neotvíral.To už jsme měli být doma a ani auto tam nebylo.Proto na nás teď čekali, až se ozvem.

Rawe píše: 18:48:21
Čus ,hele my jsme tu zůstali, protože máme pocit, že tu něco objevíme.

Václav píše: 18:48:58
To jste se pominuli?

Rawe píše: 18:49:10
Ne, ale ty sochy moai, nikdo zatím neví, co jsou zač.A my jsme na stopě objevení toho.Ale proč ti píšem, potřebujem tvou pomoc.Vyznáš se přeci v kulturách?!

Václav píše: 18:49:51
jasně a co přesně po mně chcete?

Rawe píše: 18:50:02
Našli jsme dosud neobjevený hrob.A pak uvidíme co dál.Určitě tu toho bude víc.

Václav píše: 18:50:30
hrob?kdy mi leti prvni letadlo?


A tak jsme získali na svou stranu i Vaška.On nám mohl výborně pomoci.Měl štěstí.Nejbližší letadlo letělo hned další den.Tedy vlastně časový posun zapříčinil, že vzlétalo v tento den a přiletělo až ten další.
„Tak a padáme.Nemusí nás tu nikdo vidět.“pak jsem ale neopatrně vytáhl kabel a zkratoval obvody celé věže. „Do prdele.Padáme, dělej!“ „Tam!“ dali jsme se na zběsilý úprk kolem vysokého plotu. „Dobrý, už jsme vedle dráhy...“ utíkali jsme k místu, kde byl plot snížený a umožňoval zdatnějším přelézt. „Hmm, tohle nzvládnem.Hodím tě nahoru a ty přelezeš!“ prohlásil jsem. „A ty?Jak se odsud dostaneš?“ „Neřeš, hlavně běž!“ a tak jsem tam zůstal stát a nevěděl jsem co dělat.Z šedočervené letištní haly na níž stál velký bílý nápis MATAVERA vyběhli dva lidé.Skrčil jsem se k zemi a ještě naposled se ohlédl za Katkou, jestli běží do bezpečí.Utíkala už kousek od konce runwaye.Najednou ti muži rozsvítili cosi, co předtím táhli za sebou a začali tím mávat ve vzduchu.Podíval jsem se vzhůru do dáli.Blížilo se nějakké velké letadlo. „Kurňa...“ ale pak jsem spatřil poslední šanci na úprk před hlukem toho kolosu.Pod letištní dráhou byla betonová roura odvádějící vodu.Vlezl jsem do ní a dokonce se nasměroval k plotu.Avšak tam byla železná mříž.Zacloumal jsem s ní,ale nepohnula se.Pak jsem se opřel o stěny a pořádně do ní kopl.Zase nic. „Tak kruci“napřáhl jsme se ještě.To už jsem slyšel letadlo a tak jsem získal novou dávku energie v podobě strachu z hluku a síly turbín používaných na nových letadlech.Rázem jsem tu mříž prokopl, vyskočil ven a po chvíli už utíkal k městu Hanga Roa.Letadlo pak zdánlivě klidně dosedlo a spatřil jsem, že ve věži už se opět místo nouzového červeného světla rozsvítilo normální.
U Pedra doma jsme se sešli. „Tak jsem tu.“ „A jak,jak jsi se dostal ven?“ „No přeci jsem to přelezl.“ a pousmál jsem se. „Tak zítra tu bude Vašek.Ukážeme mu ty jeskyně.A my se zatím začneme zabývat tím Kultem ptačího muže.“ „Hele, tehdy v tý knize bylo, že jsou tu nějaké petroglyfy u vesnice Orongo.Jakto, že jsme je neviděli?“ „Tehdy nás vyrušil Pedro a na tohle nezbyl čas.Ale měli bychom je omrknout.“ „Tak jo, zejtra ráno tam dojdem.“
Vydali jsme se na cestu, abychom stihli přílet Vaška.Spěchali jsme, krajinu tady už jsme znali.Byla to už dlouhá cesta.Pořád chodit po jednom malém ostrově.Ale když jsme došli do Oronga, začalo to opět být nové.Byla tu cedule s nějakými kecy.Myslel jsem, že je to dost podobné těm v těch zápiskách, které jsme už četli.Našli jsme i ornamenty a přišlo nám to podivné.Jediné, co zde bylo absolutně rozeznatelné byl pták, ostatní vypadalo jako obrázkové písmo, avšak ty obrázky...to byly spíše ornamenty, něco jako čínské znaky.NEurčité čáry. „Tak to nevím.Co tohle je?S tím nám taky pomůže Vašek.Snad s sebou vezme nějaký slovníky, když už zkoumá historii lidí. „Podívej, tam!“ povídala Katka.Podíval jsem se k moři.Byly tam celkem tři ostrůvky, ale dva vypadaly jako jeden. „Tak tam se odehrávala ta soutěž.“ „No, tak tohle vidíme, ale bez Vaška jsme teď na slepém bodě.“ „Hele, pročteme ještě jednou co o těch lidech víme.JO?“ „Hmm,zas bezvýsledné pátrání?“ „Co naděláme.Máš snad nějaký lepší nápad?“ Katka pokrčila rameny.Dali jsme se tedy zase bez ničeho domů.Pročetli jsme opět ony texty o té kultuře. „...Soutěžící museli překonat průliv plný žraloků, oddělující ostrůvky, nalézt ptačí vejce, vrátit se zpět a na ostrově na závěr vyšplhat útesy před vesnicí Orongo... Nepřijde ti to divný?Vždyť by jich tam půlka zemřela.3 kiláky plavání mezi žralokama, pak ještě najít vejce nějakýho agresivního ptáka a nakonec vyšplhat ty útesy...“ „Pravda, je to nějaký divný.“ „Ale vůbec ne.Je to jen báchorka pro turisty!Někdo to vymyslel, i když to bylo úplně jinak.Na plážích není zákaz koupání.Žádní žraloci tu nejsou.Tady si někdo nedal pozor.“ „To je pravda.Myslím, že ty petroglyfy jsou špatně přeložené.Ba dokonce možná absolutně nepřeložené, ale vymyšlené.Hele, Vašek by tu měl být za chvíli.Půjdeme na letiště.“ „Jo,jo.“
Naštěstí letadlo nemělo spoždění.Setkali jsme se s Vaškem a kupodivu i jeho přítelkyní Terezou. „Co ty tady?“ zeptal jsem se. „Já v Praze učím geografii, zabývám se horninama, tak třeba budu nápomocná.“ „Díky, to je supr, že takhle všichni cestujete.A ochotně nám pomáháte.“ a tak jsme cestou k Pedrovi klábosili.Hlavní ale teď bylo, že nás tam Pedro nechal všechny.No chtěl si vydělat. „Tak hele, tohle všechno si pročti.V noťasu máme fotky.Je toho docela dost, takže tě nebudeme rušit a půjdeme do vedlejší místnosti.“ „Ne,ne, jen tu zůstaňte, musíte mi říci vše dopodrobna a hlavně, co jste objevili.“ „Jo,chapu, takže zatím máme ten hrob.Od toho se to bude odvíjet.Ten patří původním Rapanuicům...“ „Kdo jsou rapanuici?“ „Jo, tenhle ostrov se jmenuje taky Rapa Nui, takže původní obyvatelé.“ „Hmm a byl tu snad ještě někdo?“ „No než přijeli Španělé, zdá se, že se tu utvořil ještě Kult ptačího muže.A to je zas na dalším místě.A tam jsme zjistili, že překlad nápisů na kamenech je špatný.Proto nám tam musíš pomoci.“ „Dobře, ale nejdřív chci vidět ty hroby.“ „Který, podotkl jsem trochu neopatrně.“ „Cože?Tady je víc hrobů?“ „Jo, vim jak to myslíš...Jsou tu i další hroby.Jedny patřej asi těm Ptákověrníkům, protože na křížích jsou vytesaní ptáci.A ty další hroby leží na hřbitově tady v Hanga Roa.“ „Zdá se, že tu bylo víc civilizací, než říkáš.Nebo...“ „Nebo co?“ dychtivě jsem přerušil Vaškovu větu. „Nebo se jedná o nějaké kasty.“ „Kasty?tady?Jako, že by je pohřbívali zvlášť?Na to už jsem přečetl moc věcí o ostrově, než abych tomu uvěřil.“ „Nepředbíhej, ještě jsem to neviděl....Nemáte ty hroby náhodou vyfocené?“ „Ne,to bohužel ne.“ „Jasně,zítra tam prostě zajdem.“
Zavedli jsme Vaška a Terezu na určené místo. „Páni, to vypadá na čedič.To musela být dřina vyhloubit ty otvory.“ prohlásila Tereza. „Hmm, v tomhle případě se jedná o muže.Podívejte se na kosti.“ ukázal Vašek ve svitu baterky. „Podíváme se dál.“ „No hele, zdá se, že to jsou samí muži.“ „Myslíš, že pohřbívali zvlášť muže a ženy?“ „U takovýchto kultur bych tomu moc nevěřil.Vždyť ke konci existence se stali kanibaly.“ pak mne napdalo, že jsme tu minule našli jakési dřevo.Mé myšlenky rozdupal Vašek: „Tak, tady něco máme.Vypadá to jako nějaký nástroj.“ posvítil jsem na Vaškovy ruce. „Snad motyka.“řekl jsem. „Ne, to těžko.“oponoval mi, když z hrobu vytáhl ještě kus tyče. „Vypadá to na kopí.“ „A já mám ten štít!“prohlásila Katka z rohu. „Tak, jsem si skoro stoprocentně jist, že se jedná o hroby vojáků.Podle kostí to už nepoznám, ale ty nástroje a pak,jsou to všichni muži.“ „A znamená to pro nás něco?“ „No tak to bych právě moc neřekl.“ „No,jsou to všichni vojáci...to je zatím vše.“
„Tak v tom případě tě zavedem na ten druhý bod, k těm petroglyfům.“ „Jo, jak je to daleko?A pujdeme přes město?“ „Jo,tak 10 km a pujdeme přes město.“ „Musím si vzít slovník.“ a tak jsme opět šli.Už mne napadlo, že si půjčíme auto a budeme jezdit tím, ale přeci, takhle si procvičíme fyzičku.Došli jsme na místo, kde byly do kamenů vytesány ony ornamenty. „Páni, tak tady jednoznačně poznám jediné.Toho ptáka.“ „Ježíši.To jsme zvládli taky.Nám jde o to ostatní.“ „No,tak se do toho dám.“Vašek otevřel slovník a začal listovat. „To bude nadlouho.“prohlásil jsem a sedl si opodál.Sledoval jsem vzdálený ostrov.Jak tam se mohli dostat?Pomyslel jsem si.Pak Vašek řekl, že si s tím absolutně neví rady.Ve slovníku nic takového nebylo.Žádný jazyk z Jižní Ameriky ani Španělština.Prostě nic.Tak jsem si pomalu začínal myslet, že riskovat život tehdy na letišti bylo zbytečné. „Moment“zvedl jsem hlavu a podíval se na Vaška. „Ještě tu je jedna šance.“ Otevřel maličkou knížečku a začal mezi souvislým textem hledat.Byla to kniha o národech Jižní Ameriky.To mne trochu zarazilo.Pak ale ukázal na stránku právě s těmi podivnými ornamenty.Tedy nebyly tam jen přímo ty zdejší, ale i jiné. „Tak a znamená to něco jako: A pták doletěl nad...oblouk?...nebo něco jako vyvýšeninu.No, možná taky..Polokruh.“ „Co to znamená?“ zeptala se Tereza. „Jasně...“pobroukl jsem si. „Ten ostrůvek!“ vykřikl jsem už dost hlasitě.Všichni vstali a podívali se. „Jo, to by celkem sedělo.“ „Dobrý no, takže tam se vydáme kdy?“ „No, dneska už to nestihnem.A je to dost daleko, plavat se mi tam nechce.Půjčíme si člun.Budeme i mobilnější.“ „Dobrá tedy.Dnes si pujčíme člun a zítra tam dojedem.“Mysleli jsme, že ten ostrov bude velmi důležité místo.A taky, proč jsme jej ještě nenavštívili.
„Tak máme člun.Sehnal jsem jeden solidní, motorovej, ostatní byly plachetnice,“řekl Vašek když se vrátil z města.A pak jsme už zůstali jen u Pedra.Tedy mimo večeře, kterou jsme dnes měli v hotelu.Když jsme se probudili, začali jsme se okamžitě chystat. „Hele, nevím,nevím, já si pod hadry vezmu plavky.“ řekla Katka. „A proč?“ „pamatuješ na první setkání s Orongem?“ „No, dobře.Tak si je taky vezmu.“ „Proč si berete plavky?“zeptala se Tereza. „Neptej se a vem si je taky.“ „A vyřiď to i Vaškoj.“ostatně měli jsme je u sebe téměř vždy.Pak jsme absolvovali kilometrovou cestu do malého přístavu. „Tak, to je ona.“ prohlásil vítězně Vašek.Zalekl jsem se, když jsem spatřil prorezlou loďku s jedním motůrkem.Ale nic lepšího tu nebylo. „Tak startujem“a vyrazili jsme.Teprve teď jsme spatřili ostrov z jiného úhlu.Z moře a perfektně jsme viděli na útesy.Jak jsme tak pluli, spatřili jsme dvě skupiny moai.Mataveri a Te Ata Hero.Pak to ale znenadání pod trupem lodi zaskřípalo.Narazili jsme na skalisko. „Dál to nepůjde.Je to tu mělký.“ „Cha, já věděl, proč si vzít ty plavky.“ „Hmm,ale co uděláme s lodí?“ „Já tu počkám.“řekla Tereza. „Dobře, kdyžtak zamáváme, když budem něco potřebovat.“ ale k ostrovu to byl ještě kousek cesty.Moto Kau Kau, což byl ten první, nejšpičatější a nejmenší ze tří jsme obeplavali celkem rychle.Pak následoval další a nakonec ten, na který jsme plavali.Vyšplhali jsme na břeh ostrova, nejvíce podobného onomu slůvku oblouk.Ale nic jsme nenašli.Ani hnízdo onoho údajného ptáka, ani žádné další značky.Holá balvanitá skála čnějící z moře. „Tak to jsme se namočili zbytečně.“ „No jo, ale kde teď budeme pátrat?“ „Tohle nemá smysl.Ani jsem sem neměl jezdit.“prohlásil Vašek a já jen smutně uznal, že má asi pravdu.Skočili jsme do nepříliš teplé vody a plavali zpět k lodi. „Hele, podívejte!“ ukázala Katka směrem k velkému ostrovu Rapa Nui, tedy tomu, kde jsme i bydleli. „To je toho, tak je tam malá jeskyně...Tu jsem viděl už cestou sem.“ řekl jsem. „Ježiš já jsem kripl.“ odpověděl mi Vašek.Zprvu jsem nepochopil oč se snaží.Zastavili jsme se tam v kruhu na moři kousek od ostrova a zamávali směrem k lodi. „Vašku, ty jsi génius!Že nás to nenapadlo dřív!Vždyť ten vchod do té jeskyně je dokonale symetrický.Takovej oblouk...“
Jelikož zde byla blíže k ostrovu jediná možná cesta pro člun, Tereza s ním přijela.Vyšplhali jsme se nahoru, čímž se nám ruce zabarvili do červena, od rzi, která se nám na mokré ruce přilepila. „Podívej, ta jeskyně je taky oblouk!“ „Zajedeme dovnitř.“ „Jo..“při nízkých otáčkách nás motor dovezl až k jeskyni.Azurově modrá barva oceánu až zde získávala ten správný odstín a hladina se blyštila ve slunci. „Co myslíte že tam je?“ zamysleli jsem se na chvíli, než jsme člun navedli dovnitř.Před námi se objevil obrovský jeskynní sál, kam slunce pronikalo pouze jedním světlíkem na vrcholu útesu. „Páni.“ „Je to nádhera...“ pak to s námi cuklo. „Hmmm, tak dál to zase nepůjde.“ loď se zastavila o mělké dno.Vylezli jsme ven a po kolena se zanořili do studené vody.V jeskyni byla zima a voda se moc neohřála.Postupovali jsme dále.Byli jsme všichni, protože člun zde bylo možno přivázat k lávovému výčnělku.Celý to tu bylo z černě zatvrdlé lávy.Naštěstí bylo dost dobře vidět. „Tak jak jsme doufali, tak to bylo na nic, tady taky nic není...“ „Ale je...“ všichni se podívali na strop jeskyně.Jediné co zde bylo, byl opět ten znak, který jsme nalezli i u vesnice Orongo.
„A pták doletěl nad půlkruh.“ „Pořád nevím co by to mohlo znamenat.“ „Podívej, to roztodivné oko...to znázorňuje ten půlkruh, že?“ Vašek přitakal.Velké oko vedle ptáka a ještě jednoho znaku mi ale přišlo podivné. „Že to vypadá, jako by to oko slzelo?“ „Joo, nahoře je naprosto rovné, ale dole takové oškubané.“hleděli jsme tam na strop na místo, kousek od světlíku, který nás z části oslepoval a omezoval ve výhledu. „Tenhle znak je obrovský!Mnohem větší než ten u ORonga.“ „A je taky detailnější.“ „Snad právě proto, že je velký.“ „Hele, já ti nevím.“obešli jsme onen ornament. „Někdo si dal hodně velkou práci.Ta skála je pod tím obrazcem vyhlazena.“ „Ale proč slzí?“ „Hele, teď mě napadá, co když je to úplně jednoduchý a nejsou to slzy.Je to hádanka.Podívej, ta slza vlevo, jak říkáš, tak když se podíváš vzhůru nohama, mohla by společně s ostatními tvořit ostrov.Má přeci zaoblený tvar a podle těchto slz, by to sedělo.Vlevo Terevaka, vpravo pak Rana Kao.“ „Joo,to by ale znamenalo, že to co hledáme a tedy stopy po civilizaci, tady nenajdeme.Je to jen něco jako směrový ukazatel.“ „A proč jsme se teď vlastně na chvíli nezabývali těmi moai?Vždyť ty jsou na ostrově nejdůležitější.“ „Třeba bychom se jimi měli zabývat.“ „To jo.“ „Hele, ale teď vyplujem ven, nic víc tu asi nenajdem.Žádná cesta někam dál.Zeptáme se Pedra, co si o tom myslí.“
A tak jsme také učinili.Pedro tentokrát nebyl moc sdílný.Ale prozradil, že pokud jsme našli tento znak na jiném místě, že to bude znamenat něco důležitého.Schválil tedy naše pátrání na ostrově.Další den už jsme obcházeli jednu sochu za druhou, přesně podle toho, jak byly zakresleny v mapě.Abychom už ostrov nemuseli obcházet, pečlivě jsme každou nafotili a zapsali její souřadnice do gps.Ještě jsme se zaměřili na jejich vzhled.Některé totiž měly na hlavách ten divnej hrnec pukao, údajné historické afro.Nejhorší bylo dostat se k soše u vulkánu Poike, poněvadž k ní nevedla žádná cesta.Ty sochy byly různě velké, někdy až tak rozdílně, že jsme nechápali, proč to tak bylo učiněno.Ty sochy byly tak strašně záhadné.To ale bylo, proč jsme tu začali hledat.Sochy, které byly “dokončené“ stály ve skupinkách na tzv. ahu.To byly plošinky rozestavené po ostrově a jednotlivé sochy na nich seděli jedna vedle druhé.Podobně tomu bylo i u těch, které jako jediné stály čelem k moři.Avšak mně se více líbily ty nedokončené.Ty které zůstaly po cestě někde ležet.Nebyly totiž vůbec jako uměle postavené, nýbrž téměř srostly s přírodou a ze zdejší travnaté oblasti koukaly, jako poslové něčeho tajemného.Některé sochy dokonce měly oči z lávových kamenů.Zkoumali jsme je podrobně.Obcházeli dokola a zjišťovali souvislosti.Bohužel moc jich zatím nebylo.Věděli jsme jen, že onen Kult ptačího muže byl zřejmě ve válce s ostatními obyvateli, že vojákům stavěli podivné podzemní hroby a že ostrov je prošpikován systémem chodeb.
Pak jsme se vrátili do Pedrova domu.Ještě jsme jednou prošli všechny záznamy, ale nebylo na nich nic podivného.Ještě nás napadlo, že pokud v mapě spojíme místa všech soch, že třeba získáme nějaký zvláštní ornament.Třeba ptáka, který by symbolizoval, že sochy vztyčil Kult ptačího muže.Avšak, když jsme sochy pospojovali čárami, nevzniklo nic jiného, než nepovedený obrys ostrova.Trojúhelník se zubatou přeponou a jednou odvěsnou.Navíc několik soch vybočovalo i z tohoto rámce.Ještě nás napadlo, že by nám něco mohl určit směr pohledu soch.Vždy když byly na ahu, stály vždy otočené jedním směrem. „Hele, podíváme se, podle fotek to snad zjistíme, kam ty sochy koukaj.GPS nám pomůže.Uvidíme co vznikne.“ „Obávám se, že nic nezjistíme, poněvadž když sem přišly poslední Evropané z řad objevitelů, nikdo tu nebyl a všechny sochy byly popadané.To teprve oni je znovu vztyčili.A pochybuji, že do jejich původních stanovišť.“ „Ale,tak to aspoň zkusíme.“ „Za zkoušku nic nedáš.“ „Dobře, takže tady máme první sochu.“ zjistili jsme souřadnice a místo stání sochy.Pak jsme ji přibližně zakreslili do mapy. „No tak, měla by tam být takhle nějak.“ „Ano, to by šlo.“ a tak jsme postupně zakreslili několik soch. „Hmm, tak a asi jsme v řiti.Čtyři se protly a dvě koukaj někam úplně jinam.“ „Tohle nikam nevede.“ „A co když jo?“ „Máš snad nějaký nápad?“ „Tyhle sochy se sice protnuly, ale ne v jednom bodě.Myslím že se musíme omezit na ty stojící na ahu.“ „Hele to je dobrý.“ „Pravda, ty plošiny nebylo proč přemístit.A třeba to vysvětlí i proč je ta jedna otočená k moři.“ „Dobrý no, ale ty sochy nějak padaly a pokud se nerozbily, tak spadly buď na záda nebo hlavou dolů.“ „Pravda, pak by to byla hodně velká náhoda.“ „nebo byl někdo tak blbej a postavil je tak.“ „Podívejte!“ užasli jsme pohledem an mapu.Tři čáry se protnuly v jednom bodě. „Takže přeci jen někam koukají...“ „Jo,jo,jo a máme to.“ „Tak teď už stačí jen dojít na to místo.“ „Počkej,... podívejte se, kde se protnuly!“ následovaly asi tři sekundy ticha.Pak začala horlivá debata.Průsečík těch čar ležel přímo na ahu Akivi.Přímo na soše, která jako jediná koukala k moři. „Tak a to jsme se v tom zase zamotali.“ „To je jen o hádanku více.“ „Lidi, nechte mně přemejšlet!“ začal jsem dělat chytrýho. „Joo,jasně a na co chceš přijít?!“ „Mám to!“ vykřikl jsem pak. „Hmm, to jsem zvědavá, na co jsi přišel.“ „Ahu te Pahu!“ „Co Ahu te Pahu?“ „Leží přímo na průsečíku pohledů od Tepeu, Akahanga, Te Pito Te Kura a Nau Nau!“ „No tak to už víme dobrejch deset minut!...Moment, tam přece leží Akivi!“ „A Ahu te Pahu!“ „Ta jeskyně!“ „Ale Pedro říkal, že v ní nic není.“ „Ale taky, že je největší.“ „No, pro mě za mě, mohla by být neprozkoumaná.“ „No právě.“ „Ale je to podezřelý.“...Noc byla klidná a snad právě že až moc.Opět se po dlouhé době dostavila nespavost.Sice se nám pak podařilo usnout, ale domluvili jsme se, že na Pedra musíme opatrně a že se ho zeptáme nejprve na toto.Hned ráno jsme zaťukali na jeho dveře.Přesně tak,jako to jednou udělal on. „Prosím vás, nevíte čím to je, že na tomhle ostrově někdy spíme úplně v pohodě a jindy ne a né usnout?“ Pedro se dal do smíchu. „Nedá mi to spát.“ přirovnal jsem situaci trochu nevhodně. „Dobře, poslouchejte.Ostrov se nachází kousek od centra pacifické tlakové výše.Ta to způsobuje.Ale někteří lidé se naučili usínat.Nebo jim to nevadí už od narození.Teď už mne nerušte, musím jít nakoupit.“už jsme tedy věděli, co se na ostrově děje.Bylo to tak jednoduché.Blbá tlaková výše.No a tohoto dne jsme se rozdělili.To, co se událo v tom předešlém tomu vůbec nenasvědčovalo, ale Vašek s Terezou se vydali znovu prozkoumat jeskyni u malých ostrůvků kousek na jih od ostrova velkého.Mně to přišlo zbytečné a rozhodl jsem se prozkoumat onu jeskyni u ahu Akivi.Katka šla se mnou, přeci jen nechtěla jít s Vaškem a nechápala, proč se tam vrací.Ale byla tu ještě jedna divná věc.Přesto, že v noci se žádná bouře nepřehnala, bylo nevlídno a ve chvíli našeho spánku se zatáhlo.Bez deště, absolutně bez vody.Ale byla zima.Stupnice teploměrů ukazovaly něco málo přes10°C. „Vem si bundu, dneska tam je zima.Nechtěl bych se koupat ani za nic.“ „Ty sis bral na tropickej ostrov bundu?“ „No mám tu tenkou.“ „já jsem tehdy ještě netušila, jaký tu je podnebí.Nemám žádnou.“ „A Tereza má?“ „Jo odešla v ní.“ „A co je tohle?“ prohrabal jsem cizí šatník. „To bude zimní bunda.Ona snad umí předpovídat.Ale dneska zrovna si vezme tu letní...“ „Já to nechápu.Vzít si tenkou bundu je normální, ale zimní?“ „No já si ji vemu, aspoň mi nebude zima.“ „hele, docela ti sluší.“ „není to tím, že jsi mne dlouho v žádné zimní bundě neviděl?“ „To snad ne.“ pousmál jsem se a pomalu jsme opustili Pedrův dům.
„brr, to je vlezlo.taková zima kousek od rovníku.“ „Já vím, předevčírem jsme se ještě normálně koupali.“ „A, támhle je ahu Akivi, už je vidět.“ „To už je jen kousek.“ „Máš doufám dvě baterky?“zeptala se Katka.prohlédl jsem si kapsu.Měl jsem tam sice zapalovač a na rameni lano, ale baterku nikde. „Jejda,no vrátím se pro ni.Hned tu budu.“a tak jsem se odebral k běhu zpět ke vzdálenému městu.Vyzvedl jsem baterku a vrátil se zpět.3 km, byl to dost dlouhý běh, ale Katka na mne počkala. „Tak jdem.“ prošli jsme kolem varovné cedule. „nevím co si o tom mám myslet.Když nám Pedro říkal, že je to jen od toho, aby tam lidi nechodili a nevykonávali... no, moc jsem mu nevěřila.“ „Já taky ne, ale tehdy jsem ho měl za dobráka, který se snažil o to samé, o co my.Teď je tomu možná úplně jinak.“rozsvítili jsem baterky a opatrně vstoupily do zarostlého vstupu do jeskyně.Šířka i výška odpovídaly akorát profilu dvou vedle sebe jdoucích lidí.Vlevo bylo podivné nadzemní jezírko.Čedičová schránka, zvláštně vytvořená, byla celá vyplněna vodou.Pak se objevila další varovná cedule.Chodba se tu nedělila jako u té druhé jeskyně, ale spíše se zužovala.Z levé stěny tryskal malý pramínek vody.Natáhl jsem prst a přičichl k vodě.Byla z ní cítit síra.Ochutnal jsem, vzápětí vyplivl a konstatoval, že je sice sladká, ale podivně načpělá a mírně pálí.To asi dělala ta síra.Tunel se svažoval dolů.Přibyl další pramínek a spojil se s drobným potůčkem, který tekl pod našima nohama.Měl teď tak 10 centimetrů od strany ke straně.Přidávaly se další a další, i zprava.Voda tekla už do výšky20 centimetrů a nateklo nám do bot.Brodili jsme se ale dále.Když už jsem ty boty namočili...Svítili jsme dál, za mírným zákrutem se v cestě objevil po levé straně balvan a cesta se zúžila ještě více.Mírně skrčení jsme teď za sebou brodili 40 cenťáků sirné vody.tedy, z té vody byla cítit síra. „Je to nepříjemný, s tím jsme nepočítali, takový vody a zrovna je zima.“ „Buď ráda že máš tu zimní bundu.Od noh půjde zima.Šusťáky už ti nepomůžou.“cítil jsem to od těch svých, byly po stehna mokré.Pak ale vody začalo ubývat. „Co se děje?“ „Podívej, tady, voda teče někam dolů.A cesta pokračuje za vodou.Je to tak 7 metrů.Dál nemůžeme.Nevíc to vypadá, že je tam moc vody.“ „Ukaž, já se podívám.“řekla Katka a obešla mne.Zapřela se rukama o stěnu před námi.Ta stěna pokračovala až do hloubky těch sedmi metrů.Cesta rovnoběžná s povrchem Země se vlastně otočila v cestu příkře dolů.Tam bychom se dostali maximálně tak po laně nebo skokem.Když se Katka dívala dolů, asi se dostala moc na okraj a nohy jí podklouzly.Spadla z výšky oněch sedmi metrů až se voda zespod rozstříkla.Doufal jsem, že dole nenarazila na ostrou čedičovou skálu.Naštěstí se vynořila. „Jsi v pořádku?“ zavolal jsem dolů.Stěny jeskyně zvuk zněkolikanásobily. „Jo, ale ta voda je děsně studená.“ „Počkej, dostanu tě odtamtud, ještě že máme to lano.“ Hladina vody dole se pomalu ustálila a Katka už jen pomalými tempy udržovala své tělo nad ní. „když už tam jsi, jak to tam vypadá?“ „Musíš teď myslet zrovna na tohle?“ „Ne, ale snad jsi se nenamočila zbytečně?!“ „Je to tu dost hluboký.Jinak dál to nevede.Jetu jen malá průrva, tou se nikam nedostanem.“ „Takže dál to nevede?“ „Nevím, dole možná cesta bude.“ „Jako pod vodou?“ „Jo“ „Hmmm, jak hluboko?“ „Nevím, zdá se že dost.“ „Tak hážu ti lano.“ lano jsem uvázal na špičatou skálu vyčnívající ze stěny jeskyně.Pak jsem ho hodil dolů a zapřel se nohama o zdi. „Tak, budu tě jistit.Pokus se nějak vylézt.“ „Nepůjde to, po té skále teče strašně vody.Bude to klouzat.“ „Zkus to, když tak ti pomůžu.“a tak jsem zabral.Katka několikrát opětovně spadla do vody.Pak se chytla výčnělku, na který předtím nemohla dosáhnout. „Mám to.“ „Dobře, táhnu.Musím dát pozor na lano, snadno se předře!“ i já jsem byl ve vodě, ovšem ta zde nebyla moc hluboká.Byl to ten potok, který tekl celou cestu jeskyní.Tady ovšem spadal dolů a jeho hloubka se snížila.Katka nakonec zachytila výčnělek kousek pod okrajem spádu. „tak a ty šutre, teď koukej něco vydržet!“ přikázal jsem k místu, kde jsem přivázal lano.Klekl jsem si na kolena do vody, abych měl lepší stabilitu a chytil jsem ruku Katky. „Tak polez.“vytáhl jsem jí nahoru. „Tak a teď se musíme rychle vrátit do města.“ „To by člověk nevěřil, jaká je na tropickým ostrově taky zima.“ „Sakra jsi celá mokrá.Venku to docela fouká.“ „Já vím, je to nebezpečný na ledviny.To mi nemusíš říkat.Kruci, zrovna ta zimní bunda.Tereza bude nadávat.“ „Nebude, to ať si zkusí.“ „...Já teda běžím.“ „Jo, zahřejem se.“ a tak jsme se v klusu s baterkou v ruce a s nejistým krokem v nohách vydali vstříc východu ven.
Venku byla ještě větší zima. „Brr,to je strašný.“ „No jo, když jsi celá mokrá.Ale jedno pozitivum to má.“ „A jaký prosim tě?“ „Strašně ti to sluší.“ „Vážně?Tak si počkej až bude větší teplo a možná z toho něco bude, ale teď je mi strašná zima.“ „Jo, doběhnem do města.“.Unaveni jsme nakonec dlouhý běh zvládli.Kousek od Pedrova domu jsme se setkali s Vaškem a s Terezou. „Páni, co se vám stalo?“ zeptal se Vašek. „Hele, v tý jeskyni je voda.Dost hluboko.Možná že cesta vede pod ní.“ „Jo, ty sochy to tam sice ukázaly, ale je možné, že i cesta pod vodou je zatarasená.“ „A proč máš moji bundu?“ „No, já jsem si na tropickej ostrov žádnou nebrala.Snad ti to nevadí.“ „Ne, ani to že jsi ji namočila.To už se mi stalo tolikrát...“ „A co vy, co jste objevili?“ přerušil jsem rozhovor našich žen. „Hele, to je ti zajímavý.My jsme tam objevili další znak!Nechápu, jak jsme ho mohli předtím přehlédnout...“ kolem nás projeli dvě policejní motorky.Měli dost naspěch.Podíval jsem se za nimi. „Kam jedou?...Cože, další znak?“ „Jo a domnívám se, že to má něco společného s posledním obyvatelstvem na ostrově.“ „To je zajímavý.“ řekl jsem, ale nedíval jsem se Vaškovi do očí.Jen jsem zvědavě hleděl do dáli, kde jsem viděl jet ty dvě motorky. „A víš co ten znak znamená?“ „Má to něco společnýho s místem Anakena.Názvy se sice těžko překládaj, ale taky těžko zapisujou obrázkovým písmem.“ „Anakena je ta pláž na severu ostrova?“ „Myslím že ano.A ten znak tomu také nasvědčuje.Vyfotil jsem ho, podívej se, měla by to být poslední fotka.“Nejprve jsem se naposledy otočil za odjíždějícími policisty a pak jsem převzal fotoaparát.Ten znak vypadal, jako by neznázorňoval určité místo.Placka a za ní vlny, což by značilo pláž, ale jelikož jediná větší pláž na ostrově je právě Anakena, muselo to opravdu znamenat něco s tímto místem. „Chápeš né?“ zeptal se Vašek.Přikývl jsem na znamení, že ano. „Chceš se taky podívat?“ zeptal jsem se Katky. „Já bych už ráda byla doma, ale podívám se.“ ukázal jsem jí tedy fotku. „Jo, to by tak mohlo být, ale co ty ostatní znaky?“ „Ty jsem právě ještě nerozluštil.“ odpověděl Vašek. „Už se těším, až si dám sprchu.“ pronesla Katka. „A počkáš na mne?“ zeptal jsem se jí okamžitě s jistou dávkou důvtipu. „Jasně, ale už musíme jít.“Šli jsme tedy rychle k Pedrovi domů.Okamžitě jsme poznali, že něco není v pořádku.Dveře malé chatky s červenou střechou byly vylomené. „Co to má znamenat?“ „Vašku, to nevím, ale nic dobrýho to asi nebude.“ opatrně jsme vešli dovnitř.Dveře od naší místnosti byly také vyražené.V naší místnosti panoval naprostý chaos.Bohužel notebook, ve kterém jsme měli veškeré dosud nastřádané informace ležel na zemi rozbitý. „Vašku, mazal jsi někdy fotky?“ „Ne, máme tam velkou paměťovku, udělal bych to až těsně před koncem paměti.“ „To je dobře.“ ale v podstatě všechny věci byly zničené. „Musíme to říct Pedrovi.“ „A jak to, že není doma?“ „Pravda, touhle dobou vždy býval.“ „Katko, ty si dej tu sprchu, musí ti bejt zima, my to zatím uklidíme.“netušil jsem co bylo tímhle míněno, co tím Vašek naznačil, ale každopádně jsem souhlasil s tím, aby šla. „Tak Vašku, vy to tu pokliďte, já jdu sehnat Pedra...nebo lépe, zajdu za cajtama...hele, kam vůbec jeli ty dva?“ „Těžko říct, tak už běž.“ řekl znechuceně Vašek.Vydal jsem se tedy na cestu půlkou Hanga Royi.U policajtů na ústředně téměř nikdo nebyl.No, na takovej ostrov zas asi nepotřebujou tak velkou hordu.Pomyslel jsem si a došel k jednomu muži.A anglicky jsem mu začal líčit naši situaci.Prý že se na to zajedou podívat. „A proč vás tu je tak málo?“ ještě jsem se zeptal, protože mi vrtalo hlavou, kam jeli ti dva. „Neměl bych vám to říkat, ale může to souviset.Máme tu vraždu!“ teď jsem vážně nepochopil proč to může souviset a tak jsem se na to zeptal. „Proč, dva zločiny v jeden den na tak malým ostrůvku, myslíte že je to náhoda?“ pak mi to tedy došlo.Přemluvil jsem ho, aby se jel podívat k nám.Cestou jsme narazili na Pedra, kterému jsem celou situaci vysvětlil.Měl jsem strach, aby nás nepodezříval, že jsme to udělali sami a chtěli hodit na něj.Ale nestalo se.Spíš byl vylekaný, o té vraždě už také slyšel.Došli jsme domů.Katka akorát vyšla z koupeny, vlasy měla ještě mokré.Zavedli jsme policistu do pokoje. „Proč jste to uklidili?Maříte vyšetřování nebo co?“ pak mi to došlo.A teď bylo ještě mnohem horší pomyšlení na to, co si Pedro asi myslí. „No nic, ta vražda je zdá se zásadnější a zatím vám ji nemůžu přišít.Zatím.Zapíšu si vás do spisu.Dokud nedostanete svolení, nesmíte opustit ostrov.Jste teď v moci chilských zákonů“ a odešel. „Tak to jsme teda v pěkný kaši.Do čeho jsme se to přimotali....“ „Hele, už to douklidíme, zdá se, že mu to moc nevadilo, že jsme to uklidili.“ „Třeba se sem zašel podívat on a vše nám zničil.“ „Pochybuju.Nevím kdo to byl.“ „Pedro, nevíte co se stalo?“ Pedro seděl v křesle, zapřený rukama a neodpovídal.Přemýšlel, kdo mohl zaútočit na jeho dům. „Jedno víme jistě, už zde není bezpečno.“
„Jediný co nám zůstalo je tahle kniha, co jsme měli s sebou.“ řekl Vašek. „No, pár záznamů bude použitelných, ale něco je naprosto zničené.Snad to bylo namířeno proti nám, ne proti Pedrovi.“ „To je hrůza.“odvětila Tereza.Z tohoto dne jsme se nemohli vzpamatovat.celou noc jsme proto nespali.Když jsme ještě jednou přečetli zbylé zápisky, tušili jsme, že s tím moc nezjistíme. „Musíme se řídit už jen podle toho, co víme.Alespoň víme, kde se protnuly pohledy soch.“ „Možná nejen to.“ oznámil Vašek sedící vedle mne na sedačce.Podíval jsem se do knihy, ve které listoval.Byla to ta, kterou měli s sebou na včerejším výletě. „Podívej, tady se píše něco o té Anakeně a ještě o dalším místě.“ „Co to je za místo?“ „Poslouchej, celé ti to přečtu.“ „Hele a jak to, že jsme to do teď nepřečetli?“ „Nevím, já bych v téhle knize asi nehledal.“ odpověděl mi Vašek a ukázal na obálku:Místa v Chile.
Anakena je písčitá pláž a záliv na severním pobřeží Velikonočního ostrova. Je spolu s pláží Ovahe jednou ze sedmi částí Národního parku Rapa Nui. Je to jedno z mála míst ostrova, umožňující dobrý přístup z moře, protože jinak v podstatě celé pobřeží Velikonočního ostrova se vyznačuje strmými, obtížně přístupnými útesy. V okolí pláže se nachází dvě plošiny Ahu. Na první, Ahu Ature Huki, je pouze jedna socha Moai, na druhé Ahu Nau Nau je sedm soch.Pláž Anakena byla, podle ústních legend, místem kde přistáli dvě kánoe prvních polynéských osadníků, vedených Hotu Matu'ou. Později se pláž stala obřadním centrem.
V severovýchodní části areálu sopky Poike se nachází 380 metrů dlouhá jeskyně Ana O Keke (Jeskyně panen) s petroglyfy domorodého obyvatelstva. Jeskyně se nachází v blízkosti mořských útesů. K jejímu dosažení je třeba útesy sestoupit. Jeskyně měla v domorodé kultuře vztah ke kultu Ptačího muže. Vybrané dívky, určené pro vítěze závodu Ptačího muže, žily šest měsíců v jeskyni, aby se rituálně očistily a jejich pokožka vybledla nedostatkem světla.

„To je zvláštní.Tyhle místa jsme vůbec nezkoumali.“ „No právě.A tak máme zase co nového hledat.“ „Nejen to, musíme prozkoumat i tu zatopenou jeskyni.“ „A jak to chceš udělat?Říkal jsi, že je tam strašně hluboká voda a cesta až dole.“ „To nech na mně.Ale dnes tam nepůjdem.Katka má asi dost vody.Dneska bych prozkoumal tu pláž.“ „Tam bude ale taky voda a dokonce by tam mohlo být příjemné koupání.“ „Já můžu podniknout cokoliv!“ ozvalo se z vedlejší místnosti. „To já vím, ale tu jeskyni bych nechal na pozdějc.“odpověděl jsem. „To je jedno.Třeba půjdem na tu pláž.“ „Vidíš.To je divný.Zase je vedro.Včera bylo 10 stupňů a dneska je na padnutí.“ „A to nám říkáš proč?“ „no vemte si plavky!“ „Pravda, nemůžem jen pořád zkoumat a neužít si to, že jsme tu.“ řekl Vašek.A holky souhlasily.
Jelikož pláž byla dosti vzdálena, nechali jsme tam odvést místním zelinářem, který také vykonával funkci taxikáře.Byly jsme tedy na místě téměř hned.Řekli jsme mu, že se jdeme koupat.Nemohli jsme přeci všude říkat, že jsme na cestě k objevení záhady moai.A bylo to stále divnější.Z práce u nás v Čechách už mne a Katku asi vyhodili.Vašek sem přijel v rámci toho co využije, podobně i Tereza.Navíc neměli jsme už moc peněz a věděli jsme, že Pedrovi musíme zaplatit.Znamenalo to, že nám už moc času nezbývá.
Dorazili jsme na nádherné místo.Jedno z nejhezčích na ostrově.Tehdy, při prohlídce ostrova jsme jej spatřili jen z dáli.Ta pláž byla jediné písčité místo na ostrově.Katka a Tereza okmažitě vběhli do dnes osvěžující vody a my jsme se zatím pustili do pátrání po něčem zvláštním.Stálo tu sedm moai a pak jedna na úbočí blízké sopky.Byla na zřetelné ahu, ale ta byla rozbitá.Započali jsem tedy pátrání zde.Úzký obdelník postavený z kamenů zde znázorňoval ahu.Muselo jít o nějakou starší sochu.Pak nás ale holky zavolali, ať s nima jdeme do vody.Taková výzva se neodmítá a tak jsme za nimi skočili.Katka si dnes vzala svoje nejlepší plavky.A když jsme pak vylezli, (dalo nám to docela práci) opět jsme se vrátili k výzkumu.Jenže nás napadlo, že to, že je socha stará, neznamená, že tam musí být to, co hledáme.Vždyť obřady a zvláště ty kanibalistické se odehrávaly až později.Přemístili jsme se k sousoší sedmi soch.Všechny měly modernější tvar a zvláště klobouky pukao, které se u nejstarších moai nevyskytovali.Avšak tato moai byla jako každá jiná.Usedl jsem na příme slunce zády opřen o ahu. „Co teď chceš hledat?“ zeptal jsem se Vaška. „No, tady jsme nic nenašli.Ještě můžem zkusit tu jeskyni, ve který jsme nebyly.“ „A co tam chceš najít?Nahou blednoucí ženu?“ „Třeba...“ „Neblázni, tahle stopa byla zbytečná.“ nabral jsem do hrsti písek a rozhodil ho kolem.Pak jsem se ale zarazil.V místě, ze kterého jsem sebral písek něco bylo.Snad velký kámen.Pomyslel jsem si, ale raději se přesvědčil.Kámen to byl opravdu velký.V závěru se proměnil v obdélníkovou desku s vyrytými ornamenty. „Tak promiň, tys měl pravdu!“ užasle jsem zavolal na Vaška.Ten přišel.I holky a mokrými koleny usedli do písku.Stíral jsem z desky poslední zrníčka.Objevili se podivné hrůzostrašné rytiny.Měly tvar lebek a nožíků. „Tak přeci.“ „Narazili jsme na kanibalskou základnu.“ Započali jsme s odhrnováním písku, který se za dlouhá staletí nahromadil kolem bedny.Ornamenty byly všude.I na stěnách kamenné truhlice o déle 70 centimetrů, šířce a výšce 50. „Možná je převrácená.“ řekl Vašek, protože spatřil, že víko není na vrchu, ale na straně otočené k němu. „Pravda.“ řekl jsem... „Tak už to otevřete!“ přihlásila se ke slovu Tereza. „Už se na tom pracuje.“ vzali jsme s Vaškem víko vší silou a odtrhli ho od zbytku těžké truhly.Víko dopadlo na odhrabaný písek, který se směrem k truhle svažoval.Zevnitř vypadlo ne zrovna poskrovnu děsivých věcí. „Ach bože!“ Katce se udělalo nevolno a odběhla do moře hodit oběd rybám. „sakra, obětní truhlice.“ „Jakže?“ zeptal jsem se s důrazem Vaška. „No v tom jsou hlavy mrtvých.Tedy to co z nich zbylo.“ „Já to vidím.“ „Bóže, myslíš že se snědli navzájem?“ „Nevím, počkej, musím za Katkou.“ a odběhl jsem za ní.Klečela po pás v příboji a dostala ze sebe vše, co dnes snědla. „Dobrý?“ zeptal jsem se tlumeně.Katka zakývala. „Jen se mi udělalo špaatně při pohledu na ty lebky.“ „Já vím, to bude dobrý, mě teď taky zrovna není nějak veselo.“Katka vstala, ulehla do písku a chytila se za hlavu.Snad přemýšlela.Když už jsem se vracel k truhlici, ještě na mne zavolala: „Níkdy se mi to nestalo a to už jsem pár lebek viděla.“otočil jsem se a jen se koutkem úst pousmál. „Vašku, musíme s tím něco udělat.Zatím to nikdo nesmí najít.“ „Jasně, zahrabem ji.“ a tak jsme opatrně víkem nahrnuli všechny lebky, které se vysypaly ven.Zaklapli jsme truhlici a odhrabaným pískem jsme ji přihrnuli.Kousek odsud jsme měli boty a trika.Došli jsme tam, už tu byla i Katka.Chtěl jsem se jí zeptat, ale přerušila mne. „Ne, je mi dobře, zvládnu to.“ měli jsme totiž před sebou cestu přes celý ostrov.Náš “taxi“ už odjel. „Tak si aspoň vem triko.“kupodivu poslechla a já ho pak sledoval, jak se namočilo od mokrých plavek.Naštěstí jsme v pořádku došli domů.U Pedra už bylo poklizeno.Tak jsme se tam normálně vrátili.
Dnešek jsme věnovali cestě do další, námi nově objevené jeskyně.Ale ta už byla dávno prozkoumána.Měl jsem tehdy sice ještě strach z výšek, ale pocit, že je pode mnou moře, mneuklidnil.Přesně jak bylo popsáno v té knize, slanili jsme se až ke vchodu.Ten kupodivu nezasahovalo moře.Znamenalo to, že dnes jsme zůstali suší.Jeskyně byla opravdu přibližně 400 m dlouhá.Končila oblým sálem, který byl zaplněn nástěnnými malbami.Naštěstí tady to nebyly lebky a nože, ale nahé polynéské dívky.My jsme se nemohli vynadívat, zato holky tak nadšené nebyly.Ty malby nebo spíše rytby vypadaly opravdu skutečně a věrohodně.Avšak nic víc jsme nenašli.Nějaké zvířecí kosti se krčily v rohu, ale to bylo vše.
Nadešel den, kdy jsme se chtěli vydat do té velké zatopené jeskyně.Vašek předtím nevěděl, jak se tam chci dostat, když otvor je tak hluboko, ale řekl jsem, ať se o to nestará, že to zařídím.Zašli jsme do přístavu, stál tam malý domek, do kterého jsem měl namířeno.Půjčovali tam neopreny, kyslíkové bomby a vše potřebné k potápění.Jediným problémem bylo dostat se do centra ostrova tak, abychom nevzbudili žádnou pozornost, poněvadž celá výstroj byla celkem těžká.Ale co se dalo dělat.Jediná šance bylo prostě tam dojít.Kdybychom řekli tomu zelináři, co nás odvezl minule, bylo by nápadné, že jedeme do středu ostrova a ne k moři.Vzali jsme si normální oblečení, na záda jsme vzali těžké nádrže naplněné stlačeným kyslíkem, na ně jsme položili složené neoprény a nakonec jsme si dali helmy kolem krku.Ostrov byl prázdný jako obvykle, což nám umožnilo dostat se k jeskyni snad nepozorovaně. „Tak a jsme tu, tady se převlíknem.“ „Ufff, to je tíha.“ „Je, ale až budem ve vodě, tak to bude v pohodě.“ „Ty máš nějaké zkušenosti s potápěním?“ „Jasně, to bych vás sem jinak takhle nebral, pro nezkušené je to zvláště v jeskyních nebezpečné.“ „MY jsme nezkušení!“ „Neboj, já vás povedu.“ „A kde jsi se vlastně potápěl?“ „Ale vyprávěl mi, že byl jednou u Floridy a potápěl se v jeskyních.A protrhl prej půjčenej neoprén.“ řekla Katka. „Musela jsi vypravovat zrovna tuhle část?“ zeptal jsem se. „Musela a kam se připojuje tahle hadička?“ „Ahh, jo jasně.Tady takhle.A udělejte to všichni stejně!“ když jsme byli připraveni, vzali jsme do rukou ještě ploutve. „Tak, zapněte si baterky!“ řekl VAšek a otočil knoflíkem na své helmě.Učinili jsme tak a před námi se objevil pruh světla, osvětlující chodbu.Za chvíli se na zemi začala objevovat první voda.S ploutvemi jsme ještě počkali, spíše by nám cestu ztížili, protože by se s nimi špatně brodilo.Následoval úsek 40 centimetrové hloubky.Vašek a Tereza tu vlastně byli poprvé, tak byli udiveni velikostí jeskyně.Nakonec jsme došli k místu, kde podzemní potok prudce padal dolů a kde Katka tehdy tak nešťastně spadla. „Tak, nasadíme si ploutve.“ zavelel Vašek a já jen mírně přikývl. „Skáču první, pojďte hned za mnou.Musíte se u mne držet co nejblíže, abych na vás viděl.Takže vzduch máme na hodinu a půl.To by mělo stačit.Připravte se, bude to možná nebezpečný.“ oznámil jsem a skočil jsem do míst, odkud jsem Katku zachraňoval.Zanořil jsem se a naposledy vykoukl nad hladinu.Porozhlédl jsem se.Opravdu, jediná cesta vedla spodem, jakmile jsem tam nasvítil, spatřil jsem kruhový průchod. „Takže, až mne nebude skoro vidět, skočí další a tak dál.“ řekl jsem, když jsem ještě nadzvedl svou helmu, ale hned jsem ji pak zase nasadil zpět, otočil se a zanořil do tmavé vody.Přiblížil jsem se kruhovému otvoru, který byl jedinou cestou dál.Pak jsem jen ucítil náraz vody, to poté, co do vody skočil další z nás.Byla to Katka. Společně jsme propluli až dále do otvoru mezi horninami.Ukázal jsem, že počkáme na ostatní.Když byly všichni pod vodou a jejich dýchací přístroje pracovaly správně, mohli jsme pokračovat.Ze svítilny, umístěné nad čelem každého z nás vyzařovalo jasné světlo, díky kterému jsme viděli před sebe.Ten kruhový průchod se náhle změnil ve velkou zatopenou místnost. Avšak nic víc tu nebylo.Vedl odsud jeden hodně velký tunel.spíše to byla velká průrva mezi horninami a tou jsme se vydali dál.Zase jsem se podíval, jestli jsou všichni v pořádku.Když ukázali zvednutý palec, pokračoval jsem.Vpluli jsme někam, kde ani moje baterka nestačila ozářit celý prostor.Počkal jsem tedy na ostatní, abychom se rozprostřeli a zjistili co dál.Nad námi se pohybovala hladina.Bylo možné se vynořit.Nalézali jsme se v jakémsi podzemním jezírku, když jsme se vynořili, sundali jsme masky. „Tak co?“ zeptal jsem se. „Je to supr, je to tu obrovský.Tohle jsem nečekala.“ „Musíme se podívat, jestli to vede dál.“ „Tady nad hladinou nic není.Akorát prostor pro hlavu.“ „Pravda, půjdeme dolů, třeba něco objevíme.“ nasadil jsem si masku a okamžitě se ponořil.Dostal jsem se do části zatopeného sálu, kterou jsem ještě neměl možnost spatřit.Užasl jsem.Celá byla vyzdobena sice vodou poničenými, ale čitelnými nápisy.Tentokrát to nebylo jen slovo nebo krátká věta, byla tím popsána celá obrovská zeď.Otočil jsem se na ostatní, kteří už se též potopili a ukázal směrem ke zdi.Spatřil jsem užaslý výraz Vaškových očí.Sledoval jsem řádek po řádku.Žádné obrázkové písmo, nic s čím jsme se doposud na tomto ostrově setkali.Připomínalo to moderní písmo, něco jako je pro nás arabština.Kroutil jsem hlavou, vždyť tohle vytvořila nějaká stará civilizace.Písmo bylo obrostlé vodním kamenem.Sáhl jsem na začátek textu a očistil ho přejížděním prstem.Teď byl mnohem lépe čitelnější.Vynořil jsem se.Stejně tak i ostatní. „Paráda, viděl jsi to?Hele, co to je za písmo, musíš to přeložit!“ zvolal jsem na Vaška. „Nevím zatím, je to ale nádherné.Zkusím to vyfotit.“ „Jasně, ještě že máme podvodní kryt na foťák.“opět jsme se potopili.Vodou problesklo několik krátkých záblesků z fotoaparátu, pak Vašek ukázal, že to má.Podíval jsem se na hodinky.Zase jsem se vynořil. „Lidi, máme už nejvyšší čas se vrátit, zbývá dvacet minut.“řekl jsem a všichni vědomi si následků z nedostatku kyslíku mne následovali.Stejnou cestou, jakou jsme sem přišli jsme se také vrátili a pak jsme vyšplhali po laně, které bylo tentokrát mnohem lépe zajištěno, než minule.Navíc kvalitní potápěčské boty nám po sundání ploutví umožnili vystoupat po kluzké skále. „Bezva, máme záznam, výbavu máme půjčenou na tři dny, pak ji musím vrátit, prachy nám jinak nezbydou pro Pedra.“ „Já bych moh něco poslat z účtu, když by to nějak hrozilo.“ „Díky, třeba to bude potřeba.“ „Hele, teď chci hlavně vyzkoumat to písmo.“ „Však za chvíli budeme ve městě.Tam zjistíš oč jde;alespoň doufám...“
Ve vesnici Vašek vzal z části potrhaný slovník jihoamerických jazyků.A hlavně těch historických. „Můžeme ti nějak pomoci?“ zeptala se Katka. „Nejlepší bude, když mne necháte v klidu studovat.Porovnám to s těmi fotkami.Blbý je, že je vidím jen ve foťáku, noťas by se hodil.“ „Myslíš že to zvládneš?“zeptal jsem se. „Doufám“ „Hele, tak víš co, my zatím půjdeme pryč, necháme tě tu.“ „Ty Terezo?“ „Já zůstanu, přečtu si starý noviny nebo tak něco....“ a tak jsem získal chvíli, kdy jsem byl s Katkou opět sám.Vyšli jsem před dům. „Půjdeme na pláž?“ „nemám plavky, nechtěla jsem je před Vaškem brát, přišlo mi to trapný, nechat ho tam takhle studovat, zatímco my si jdem užívat.“ „A kdo řekl, že to není nudistická pláž?“ „Hmm...půjdeme na pláž.“ řekla Katka a usmála se.Došli jsme tedy tam, kde jsme se koupali již první den našeho pobytu tady.Když se na obzoru objevilo slunce zapadající v oranžovém závoji za obzor, podíval jsem se na hodinky. „Hmmm, deset hodin.“ „A co?“ „Myslíš, že už to Vašek bude mít?“ „Ale, nemysli pořád na ty záhady, tady jsme v tichomoří, tak si to pořádně užijme.“ „Chceš tu zůstat přes noc?“ „Chmmm“ Katka zakývala velmi důrazně. „Tak tedy dobrá.“ pousmál jsem se, ale v duchu jsem si myslel, jestli to není trochu blbé, co když o nás začnou mít strach?A pak mne dokonce stihla ještě mnohem horší myšlenka.Před pár dny zde přece zabili člověka!Celou noc jsem tedy kvůli tomu nezavřel oči.Ani Katka je nezavřela, ale asi kvůli něčemu jinému.
Vrátili jsme se do Hanga Royi.Ani jsem nečekal tak bezproblémové přivítání. „Tak co, měli jste se hezky?“přikývl jsem. „Sice jsme na to měli víc času, ale stejně jsme s tím nepohnuli.“ Oznámila Tereza a Vašek nic neřekl. „Děláte si srandu?“, zeptal jsem se při pohledu na koutek jejích úst. „Děláme! Asi jsme na to přišli!“ „No ještě že tak, tu výstroj už máme jen na dnes a zítra. „Podívej, jedná se o Rongo-rongo, je to písmo, které tu používali dávní obyvatelé.A máme rozlousknutej i skoro celej text, ale...“ „Ale co?“ „Tu nejdůležitější část nemáme.Chybí nám dvě věty.Je to asi nějaká další hádanka.Začátek máme.Poslouchej:Vyvaruj se této svatyně, vyvaruj se našeho národa, vyvaruj se mírumilovných, vyvaruj se každý z Kultu ptačího muže...A pak následuje nějaká hádanka: Vita la pascua ik rotoi nesenis pita...A my vůbec nevíme co to může znamenat.“ „Dobrá práce, tohle už rozluštíme.“ „Znamená to, že to zatopené místo patřilo odpůrcům Kultu ptačího muže?“ „Podle toho, jak si to přečetl by tomu vše nasvědčovalo.Vita la pascua...něco mi to říká.“ „Jestli to rozluštíš, tak seš dobrej, páč my jsme na tohle nepřišli.“ „Hele, jak to zní celý v originále?“ „Jo, počkej, tady to máme...Vita la nesenis, vita la nancio, vita la rense sidris, vita la Ateo roko koris.“ „Vita la znamená vyvaruj se?“ „Jo, tady ve slovníku se to píše.“ „Takže něčeho se máme vyvarovat.Pascua?Není to něco s tlakem?“ „Ne, to už jsem se myslím díval, počkej, najdu ti to.“Vašek zalistoval ve slovníku. „Ahh, tady to je, vidíš, tohle to není, tlak se říkal...pascus...“ „Há, tak a máme to!“ „Jak jsi na to přišel?Tohle jsem snad přehlídl.“ „Pascalův otec pocházel z jižní Ameriky!“ „Jako otec toho Pascala, po kterým je pojmenována jednotka tlaku?“ „Přesně tak.“ „Ty vole, to je dobrý.“ „Co je tam dál? IK?“ „Joo, v tomhle případě jde os soustavu slov.Ik rotoi to zní celé.“ „Hmmm, další tam je pak nesenis, z textu předchozího to znamená svatyně.“ „Jo, to jediný máme s tím vyvaruj se...Moment, že jsem říkal, že to jsou dvě věty?“přikývl jsem. „Aha, tak pak je to ik něco jako naše spojka.“ „A rotoi?“ „No, tak bude to sloveso.Značí nějaký pohyb.“ „Vyvaruj se tlaku, který roztáčí svatyni?“ prožblebtl jsem. „Něco takovýho.“ a to jsem se udivil. „Ale je tu ještě to pita.“ „Pita, ve slovníku to není, ale objevil jsem slovo, tady, pitée.Znamená to cesta...A píše se tu, že pravděpodobně existovalo další slovo, značící pomyslnou cestu.“ „Hmmm, taky by to mohlo být nějak tak: Vyvaruj se tlaku, jež otevírá cestu ke svatyni.“ „Chybí nám tu to ke.Ale je možné, že se tu dříve takové předložky nepoužívali.“ „Ale co to znamená?“ „Bingo!“ ozvala se Katka. „Kousek na sever od ostrova se přeci nachází střed tlakové výše!Příčina naší nespavosti.A vsadím se, že ti lidé o tom už něco věděli.“ „Myslíš, že byli tak vyspělí?“ „Dokázali postavit ty sochy, vyhloubit skalní hroby a postavit si perfektní obydlí.Myslím, že je to možné.“ „Hmmm, ale ta tlaková výše se přeci někdy zmenšuje a jindy zvětšuje a taky přece nestojí na jednom místě.“ „Hmm, měli bychom se o tom informovat.“
Vyrazili jsme do centra města.Rostly tu palmy a mezi domy se táhla prašná cesta.Asi nejhlavnější na ostrově.Prošli jsme kolem policejní stanice.Ještě jsem se došel zeptat, jestli je něco nového kolem našeho případu.Ten strážník, co u nás tehdy byl, tam seděl a prohlížel si nějaké fotky.Evidentně jsem ho vyrušil, byl do prohlížení zcela zabraný.Pár fotek mu spadlo na zem, a i přes to, že se pro ně okamžitě shýbl, neuniklo mi, že na nich bylo nějaké zohyzděné tělo. „Co to máte?“ zeptal jsem se nejistě. „Dobrá, už jste to viděl, je to ta vražda, co se tu odehrála.Někdo rozřezal mladou turistku.“ úplně jsem se zalkl, vždyť my jsme byli také turisté.Chvíli jsem vyzvídal, abych to později mohl říct a úplně jsem zapomněl na náš problém.Oznámil jsem to a všichni se vyděsili, tak jako já.ale došli jsme až do knihovny.Tam jsme se chtěli podívat po něčem, co by nám napovědělo něco o té tlakové výši.Nakonec jsme našli, pro co jsme si přišli.V jedné meteorologické knize jsme přišli na to, že tlaková výše se k ostrovu přibližuje čtyřikrát do roka.Vždy v jednom ročním období. „Uff, máme štěstí a to pořádný, protože se přiblíží pozítří!“ řekl Vašek. „Proč máme štěstí?“ zeptala se ho jeho žena. „Podle té věty bude ten tlak klíč.“ „Klíč k čemu?“ zeptal jsem se opatrně. „Je možné že ta místnost s nápisem není konec jeskyně.“ „Myslíš?Takže se tam chceš potopit?“ „Ano, ale až pozítří, třeba se něco stane.“ „Čekáš, že ti tlak otevře komoru s pákou, za kterou když zatáhneš, dostaneš se k pokladu?Ha, nebuď dětskej.“ „Neřekl bych přímo k pokladu....“ zakroutil jsem hlavou a zapůjčil knihu na dva dny.
Další den jsme neměli co dělat.Ráno jsme studovali a jelikož nebylo příliš teplo, nemohli jsme jít ani k moři.Spíše jsme diskutovali o tom, co se bude v té jeskyni skrývat.Proč původní rapanuici válčili s Kultem ptačího muže a co to vůbec bylo za kult.Vždyť jediná vesnice na ostrově bylo Orongo a to se asi neřadilo do normální společnosti.Pak tu ještě byla otázka, zda li neměli ptačáci navrch a neutiskovali ostatní obyvatele v centru ostrova.Mohli chtít moc...
Další den byl pro nás klíčový.Oblékli jsme si neoprény a odešli z Pedrova domu.Pedro nám ještě stačil popřát hodně úspěchů, než odešel nakoupit.Opět jsme nechtěli vzbudit pozornost, ale bylo to obtížné projít městem ne k pláži ale ke středu ostrova.Lidé se sice otáčeli, ale bylo to spíš proto, že jsme byly v potápěčském.Došli jsme k jeskyni a tou jsme prošli až k místu, kde už jsme museli nasadit ploutve a masku.Skočili jsme do vody a stejnou cestou jako kdysi jsme doplavali do místnosti, kde bylo možno se vynořit. „Tak co, podíváme se co tam teda je nebo není?“ zeptal se Vašek ale já jen nedůvěřivě zakýval.Ponořili jsme se k nápisu a dívali se.Dnes měla přijít tlaková výše.To znamenalo, že tlak v okolí dosáhne mimořádného stupně.Ale nic zvláštního tu nebylo.Jen Vašek ukázal, ať se vynoříme.Snad se mu něco nestalo, pomyslel jsem si a vynořil se. „Je to tu!“ řekl a já vůbec nechápal, protože jsem nic neviděl. „Ale co, vždyť tam nic není.“oponoval jsem mu a on mi odpověděl, že hledám moc nápadné věci. „Tam dole, je nějaký nový otvor!“ „A jaký, jak velký?Já ho neviděl.“ „Potop se, já ti to ukážu.“tak jsme se ponořili za holkami, které zůstaly dole.Vašek mi ukázal oč jde.A opravdu pod nápisem se objevila škvíra, která zde minule nebyla.Pokusil jsem se do ní strčit ruku a vyndat větší část kamenné zdi, která se ukázala jako tenká.Avšak nic.Přidal se i Vašek a ukázal směr dolů.Zatlačili jsme tedy společně dolů, ale nic se nestalo.Pak ho napadlo, že když je ta škvíra vodorovná, mohlo by jít i o desku, která zpřístupní místnost za ní tím, že se posune vzhůru.Ukázal tedy nahoru a tak jsme zatlačili nahoru.A hle, deska se mírně pohnula.Zvířil se vodní prach usazený na jejím povrchu.na pomoc nám přišly holky a zatlačili jsme společně.Kamenná deska se pohnula vzhůru, setrvala ve své poloze a umožnila nám postup dále.Nechápal jsem, že takové složitosti známé z některých filmů, by mohly opravdu existovat.Avšak když jsem proplul za zeď, užasl jsem.Světlo opět osvětlovalo jen nejbližší úsek zaplněný vodou a zdálo se, že se nacházíme ve velké místnosti, poněvadž když jsem se otočil, cesta zdí se pomalu ztrácela v temnotě.Naštěstí jsme si její polohu zapsali do gps.Plavali jsme obrovskou místností, pak se před námi začal rýsovat obrys jakéhosi sloupu.Za ním už pak nechybělo ani pět metrů do zadní zdi.Zkusili jsme se vynořit.Sál obrovských rozměrů byl zatopen až po strop.Teď jsem ale odsud z vrchní části vody zaregistroval, že onen sloup není spojen se stropem.Ponořil jsem se hloub, abych zjistil jeho účel.Všichni mne následovali v zemi ticha, jako by měli strach, že pokud setrvají na místě, může jim něco uniknout.Pak jsme ale objevili něco velmi nejasného, matoucího a magického.Sloup poblíž zadní zdi jeskynního zatopeného sálu neměl podpěrnou funkci ani nebyl rozbitý, byla to zatím největší objevená stojící moai!Musela mí ta aspoň pětadvacet metrů, takový byl můj první skromný odhad.Ukázal jsem Vaškovi, ať to nafotí.Já se zatím ponořil do maximální možné hloubky.Po stranách byly jakési horninové výčnělky, v každém byl velký otvor.Jediné, co to mohlo být, byla obydlí velmi vyspělých lidí.Tomu, že to musela být dokonalá civilizace nasvědčoval i dokonalý bezpečnostní systém založený na tlaku-jakmile tlak stoupl, pohnul destičkami v duté skále vedoucí až k povrchu země a tím umožnil vyzvednutí dveří.Další možnost byla vyzvednutí vrat zevnitř.U obydlí a kousek od sochy jsme objevili další nápisy.V ohromném množství.Sice nám už moc času na vynoření nezbývalo, ale nafotit jsme to stihli.Podle toho jsme se pak chystali určit význam.Pak ještě následoval nápis, který byl vytesaný do kamene ležícího hned u paty sochy.Nápis byl vepsán po půlkružnici a vypadalo to jako modlitba.Dva okrouhlé řádky nad sebou, opět jsme to vyfotili.Teď nebylo pochyb o tom, kdo stavěl záhadné sochy moai.Museli to být rapanuici, kteří vedli souboje s Kultem ptačího muže.Ale proč?
Docházel nám vzduch, rozhodli jsme se tedy vrátit.Zavřeli jsme za sebou ty kamenné dveře, to proto, aby je případně někdo neobjevil.Doplavali jsme až k místu, kde jsme nechali lano, po kterém jsme chtěli jako jindy vyšplhat nahoru.Avšak stal se průšvih.Asi jsem to lano neuvázal příliš pevně a rozvázalo se.Jakmile chtěla Katka vylézt ven, lano se odvázalo a spadlo dolů k nám.Musel jsem čelit ohromnému náporu ostatních, vždyť teď jsem zde byli uvězněni!Pokusil jsem se Katku vyzvednout nahoru, ale sedm metrů vysoko, to bylo dost.Nedokázala bez pomoci lana vylézt.Tady nám ani neklouzavé boty nepomohli.Voda stékala po stěně a činila ji silně kluzkou.Zůstali jsme ve vodě.netušil jsem co dělat.naštěstí neoprény udržovali alespoň trochu teplo ve studené vodě.Naštěstí došlo k momentu, kdy se mi neuvěřitelně ulevilo.V místě, kde bylo uvázáno lano se objevil Pedro! „Pedro, díky bohu.Jak jsi nás našel?“ zeptal jsem se ho směrem nahoru. „Víte, našel jsem vaše zápisky, ty co byl potrhané a našel i ten, kde jste protnuli pohledy soch.A tak jsem si uvědomil, že má rodina celou dobu hledala ve špatné jeskyni...“ „Přivaž nám lano!“ zvolal jsem na něj.Pedro chytil Vaškem hozené lano a uvázal ho ke kameni.Jako první jsme posli holky, aby už se odsud dostaly. „Tak Katko, běž.“ řekl jsem a uvolnil jí místo u lana.Vylezla nahoru, Pedro jí zachytil.Tereza už byla v půli lana, když se Pedro někam otočil.Najednou se lano utrhlo.Pedro se s výsměškem a Katkou v ruce podíval za námi dolů. „Cha,cha, tak si tu zhnijte!“Katka se dala do křiku.Další dva muži se zlatými zuby se podívali dolů a zakřenili.Pak všichni odešli.Ještě jsem dlouho volal na Katku.Avšak zůstali jsme zde dole, s krátkým neuvázaným lanem, téměř bez kyslíku a se slabými baterkami ve svítilnách. „Kurva!“zařval Vašek a rukou rozcákl vodu. „Sakra, musíme se dosud dostat.“ „No to teda musíme.“ naštvaně řekl Vašek.Kdo by v takové situaci nebyl naštvaný. „Hele, začíná to dávat smysl.“ „Ále prosím tě...“zase mi oponoval Václav. „Pedro a ti dva jsou členy Kultu ptačího muže, možná poslední žijící!A to jen ti z Kultu byli kanibalističtí, proto je ostatní vyhranili ze své vyspělé kultury!A ty ženy čekající v Jeskyni Panen nečekali na budoucí muže, ale na záhubu, byly obětovány.“ „Ty myslíš, že...“ „Ano, tu vraždu má na svědomí Pedro a asi si i zničil půl domu, jen aby v té naší záležitosti vypadal čistě!“ „Bože, Katka a Tereza jsou momentálně jediné bělošky na ostrově.“ „To je ten problém, nezavřou Katku na půl roku do jeskyně, obětují jí dnes!“ „A pokud to správně vím, tak každého čtvrt roku byla jedna velká obřadní slavnost, tak to chodilo u všech kanibalů, zdánlivě chaoticky založených.“ „Musíme se odsud dostat!“ „Teď už to není jen o nás a o Katce, ale i o dalších lidech.“ „Sakra, co můžeme dělat?“ „Kyslík na cestu do místnosti se sochou máme.“ „Ale zpátky už ne, že...“ „Přesně tak.“ „Hlavně jednejte rychle, zhasíná mi svítilna!“ ozvala se Tereza. „Zkusíme to?“ zeptal se Vašek. „Jdem an to, tudy se nedostanem!“zavelel jsem a nasadil si masku.Plavali jsme jak nerychleji jsme mohli, Tereza si dobře hlídala, kde jsme.Baterka zhasla i mně.Drželi jsme se u povrchu vody, doufali jsme, že nalezneme východ ven.Avšak nic tu nebylo.Jedinou poslední šancí bylo, že jsme kousek od povrchu a že strop rozbijeme kladivem.Vytáhl jsem z velké kapsy kladivo, ostré, podobné cepínu.Začal jsem sekat, Vašek svítil.Mlátil jsem vší silou, voda mé rány bohužel zpomalovala.Bylo to namáhavé a proto jsme se vystřídali.Kusy sopečné horniny dopadaly do vody a objevovala se vzduchová kapsa.Došel mi vzduch.I Tereza už se začínala dusit.Sundal jsem masku a nadechl se ze vzniklé kapsy v sopečné hornině.Potopil jsem se a Vašek se dal opět do sekání.Naštěstí po chvíli se objevil oslňující paprsek světla.Vašek se zachytil kladivem o povrch a strhl další kus horniny, která po dlouhá staletí držela spodní tlak vody.Byla velmi odolná, ale křehká.Vylezli jsme ven.Unavení a zadýchaní jsme si na moment lehli na trávu. Sundal jsem kyslíkové bomby a masku.Stejně tak i zbylí dva moji kamarádi. „Vašku, někdo musí doběhnout do města a sehnat policajty!“ „Já půjdu.“řekla Tereza a rozeběhla se. „Já ji v téhle situaci nenechám samotnou.Sorry.“omluvil se Vašek a vyběhl za ní. „Já Katku taky ne.“ zašeptal jsem si a zorientoval se.Byly jsme kus od Cerro Terevaka, ale také kus od vstupu do jeskyně.Rozeběhl jsem se k pláži Anakena.
Dnes jsme tam dole zůstali hodně dlouho.Už se stmívalo a objevili se první oranžové mraky.Taky jsme tedy nevyrazili úplně ráno.Doběhl jsem k pláži, měl jsem černý neopren s modrým pruhem na boku, mohl jsem proto být vidět.Vyběhl jsem na úbočí sopečného kuželu, který stál poblíž.Měl jsem výhled přes celé písčité území.Normálně to tu byl ráj na zemi, ale dnes...Byly zde zapáleny ohně, kolem postávali nebo poskakovali podivní chlápci a pak jsem se podíval na sousoší sedmi moai- Nau nau.K prostřední soše byla přivázána Katka.Ležela na písku, ale lano obtočené kolem sochy jí drželo ruce za tělem.Byla úplně nahá.Sakra, co teď udělat, přemýšlel jsem.Bylo tam několik divochů.asi šest.Z těch jsem poznal pouze Pedra a ohromně mne udivilo, že i policistu, který si tehdy prohlížel fotky na stanici a který vyšetřoval Pedrův “napadený“ dům.Netušil jsem co udělat.Dva muži sebrali ze země kopí a Pedro započal proslov v domorodém jazyce.S nabroušeným nožem, ne nepodobným sekáčku máchal ve vzduchu a při tom kecal nějaké nesmysle.Domorodci občas zahučeli: „Hau!“nahmatával jsem věci schované v kapse.Nahmatal jsem švýcarský armádní nůž.Pedro vzal sekáček a naznačil na Katčině těle budoucí sek.Jen přejel, neviděl jsem, že by ji zranil.Ale už toho bylo dost.Z křoví jsem sebral klacek a rozeběhl se k místu, kde divoši tančili okolo umlčené Katky.Vzpírala se, ale lana a roubík jí neumožňovaly pohyb.Běžel jsem a s ohromným řevem jsem klackem srazil prvního domorodce.To bylo snadné.Ale upoutal jsem jejich pozornost.Katka sebou ještě více škubala.Pět chlapů se na mně blížilo.Jeden měl kopí a Pedro si připravil obřadní sekáček.Couval jsem.Nohy se mi ale podsmekly, když jsem narazil na vykopanou bednu.Byla to ta bedna, ve které se schovávaly ostatky obětí.Byla otevřená a čekala na Katčinu lebku.Nebyl čas, abych se zvedl.Vzal jsem klacek a plácnul prvního útočníka po hlavě.Bohužel byla to slabá rána, ale získala mi čas na zvednutí se.Pak se sestava změnila.Čtyři pomocníci se postavili dokola kolem mne a Pedra.Pedro mne anglicky vyzval: „Fight or die!“ a okamžitě se rozmáchl kudlou.Stačil jsem se skrčit, ale další ráně jsem se už zcela nevyhnul.Z levé ruky mi začala téct krav a nůž mi z ní vypadl.Zůstala mi jen ta kláda.Pedro měl značně navrch, proto jedinou mojí šancí bylo přelstít ho.Když se Pedro opět rozmáchl, uskočil jsem přes plápolající oheň dozadu.Klackem, který jsem držel jsem z ohniště vyhodil žhavý klacek přímo na Pedra.Ten zařval, popálil jsem mu kůži.Katka to s hrůzou celé sledovala.Jelikož můj způsob boje zabral, vyhodil jsem další žhavý klacek.Opět Pedra trefil.Chytil se za ruku a zapotácel se.Spadl do dalšího ohně.Vzplanul a zařval.Rozeběhl se potácivým během k moři a uhasil se.Zůstal však nehybně ležet ve vodě.Tou dobou jsem byl vysílený a ostatní kanibalové se na mne hrnuli.v dáli jsem spatřil bílé auto s modrými majáky.Dodalo mi to energii zůstat naživu alespoň do chvíle, než přijelo.Mlátil jsem klackem kolem sebe, všude, pak auto přijelo a vystoupil jeden policista s Vaškem a Terezou.Okamžitě mi pomohli.Policista pak nabral všechny kanibaly do klece v autě.bylo to šťastné shledání.Už jsem málem nedoufal.Pak jsem odvázal Katku a dal jsem jí oblečení, tedy alespoň neoprén, který z ní strhali ti divoši.Policista se pro nás ještě vrátil s jiným autem a odvezl nás do města se slovy, že o tu pláž už se postarají.Nemohli jsem jít k Pedrovi domů.To místo zavánělo kultismem a hnusotou, která zářila z jeho majitele.Naštěstí, ten policista si nás nechal u sebe.Jen jsem doufal, že nebude jako Pedro, ale on sám projevil údiv nad Pedrem a hlavně svým kolegou.
Přemýšleli jsme, co vlastně vedlo Pedra k jeho chování.To už se nikdo nedoví, ale to že se choval divně, bylo jisté.Vždyť chvíli nám dokonce pomáhal.Možné je, že si myslel, že my něco objevíme a on to potom schramstne.Stejně ale nebyla by tři těla potápěčů podezřelá?Dřív nebo později by nás snad někdo objevil, třeba správci zdejšího národního parku, kteří před jeskyni postavili i ceduli zákaz vstupu. Jediné co jsme ale ještě nevěděli bylo, jaký měly sochy moai účel.Proto jsme po tom žačali pátrat hned, jak jsme se vzpamatovali z otřesných událostí.
Vašek našel odpověď mezi nápisy, které byly vyobrazeny ve velké jeskyni v podzemí ostrova.Sochy byly stavěny, protože lidé z Kultu ptačího muže nevěřili, že může něco takového vůbec být a báli se jich.Proto omezili své útoky na původní rapanuice.Ti se údajně někdy v noci vydali a postavili jednu sochu.Ráno pak kultisté nevěděli, jak se tam dostala a věřili, že ji postavily vyšší síly, které jim přikazovali mír.Ale lačnost po obětech je nenechala klidnými a tak postupně sochy nezabírali a rapanuici byli vyvražděni.To vysvětluje i nedokončené sochy v lomu.Dodnes přežili pouze potomci původních ptačích mužů, ale jak se zdálo obnovili své tradice.
Pak ale následovalo ještě jedno tvrdé překvapení.Několik dní jsme ještě relaxovali na ostrově, koupali se a jedli plody moře, pak nám ale oznámili, že jsem byl shledán podezřelým z vraždy Pedra Alvareze.Ten policista co mi to předával byl ten, který mi vlastně zachránil život a sám nad tím kroutil hlavou.Alespoň mi pomohl s převozem do ČR.Takže v letadle panovala opět pasivní nálada, taková jako by člověk očekával konec nebo prostě něco špatného.Ve středu jsem byl převezen do vazby a předveden předveden před soud.Věděl jsem, že jsem byl nevinný, jednalo se o sebeobranu a obranu člověka omezeného na svobodě.
Naštěstí naše soudy nebyly tak zkorumpované, aby neuznaly moji nevinu.
„Obžalovaný se shledává nevinným z důvodu nedostatku důkazů a z důkazů, které dokazují, že se dne 3.8. 2019 jednalo o sebeobranu.“odešel jsem ze soudu unavený, zdecimovaný,ale šťastný a svobodný.Vědci senás pak začali vyptávat na okolnosti z ostrova, co jsme objevili a tak a v práci nám dokonce naši neplánovanou neomluvenou dovolenou omluvili.Vrátil jsem se s Katkou k nám domů, do Pardubic, kde jsme ještě hodně dlouho přemýšleli o ostrově a prohlíželi fotky z jeho návštěvy.Zde jsem také napsal tento soubor o naší cestě, kdy jsme objevili všechny záhady Velikonočního ostrova a soch moai....Nebo nebyly všechny?