Ve stínu Falconu, kptl IV

Rona vzbudilo bušení na dveře.
Na vstávání v jakoukoliv noční dobu byl zvyklý. Jen zkontroloval na budíku aktuální čas - nechutných 3:27, hodil na sebe pracovní oblečení a spěchal ven.
,,Tak co se děje?"
,,Problem s jednou holštýnkou - tele se nějak šprajclo"
...
Risy v posteli se nespokojeně zavrtěla. To je tenhle týden po třetí, co Rona a samozřejmě i jí takhle vzbudili"

Usnout se jí nepodařilo. Po čtyřech hodinách převalování dostala chuť na teplé kakao. V kuchyni potkala Rona - hltal dřevorubecký krajíc chleba s máslem a zapíjel ho studeným mlékem. Měl plnou pusu a nemohl mluvit a tak manželce alespoň pokývl na pozdrav. Ta mu ve špatné náladě odpověděla pouze mávnutím ruky. Přestal ukusovat, odložil krajíc i sklenici a pozoroval ji.
Tiše vyčkával...
,,Proč si se nevrátil? Přece si nerodil tele čtyři hodiny?!"
,,Bylo ti snad v postýlce smutno?"
Risy si ho chladně změřila: Ne, to nebylo. Nemohla jsem usnout - zase si mě vzbudil."
Ron si povzdechl:,,Promiň, to jsem samozřejmě nechtěl. A i proto jsem pak nepřišel - nechtěl jsem tě vzbudit znovu. Spal jsem v kanceláři."
Risy pohodila hlavou a něco zabručela. A tak přešel k ní a něžně ji objal...

Zdejší listonoš - pan Lešný, vyšel naprosto přesně. Celý svůj rajon obejde nejpozději na hodinu - v devět už se pak bude věnovat své zahrádce a dopleje zbylé dva záhony.
Šel a bezmyšlenkovitě strkal poštu do schránek. Stejně toho moc nebylo - lidi mají jiný věci na práci, než si s někým psát a úřady daly projednou pokoj.
Zarazil se u čísla 39. U Ledenských ve schránce už jeden dopis byl.

Manželé Grayovi a listonoš Lešný nebyli jediní, kdo tak brzo vstával. V osm hodin už to leckde žilo. A proti všem zvykům i na Dračici.
Ale zrovna tam se to projevovalo nejmíň. Čtyři kluci a hromádka výstroje se krčili v mělké prohlubni obklopení sutí a křovinami. Vrchol obávaného skaliska se tyčil 10 m nad nimi.
Hádali se. Nemohli se rozhodnout, kdy akci rozjet - až to za ně vyřešilo nemilosrdné slunce. Nejpozději v půl deváté bude osvětlena větší část jihovýchodní stěny a ze strážní věže se v tu chvíli na ni otevře nádherný výhled. A sledování vycházejícího slunce nad Dračicí byla oblíbená činnost. Nejpozději do půl se tedy musí rozhoupat k činu.
Problémy dělal Ricky - dostal strach, když se podíval shora na ta skaliska a modré jezero hluboko pod sebou. Fin sice tvrdil, že se nemůže nic stát, ale to říkal i tehdy, když nacvičovali jízdu na koni bez sedla. Ricky si to dobře pamatoval - vykloubené rameno, natlučenou hlavu a chrastící žebra léčil jak dlouho.
Ani Janek nic neříkal, byl pobledlý a zaražený. Dohadování se neúčastnil. Takže se vlastně nemohl shodnout jen Fin s Chicem.
,,Měli bysme jít všichni. Všichni jsme to naplánovali, všichni pudem!" - to nebyla zas tak pravda, ale Fin by se cítil jistější s pár pokusnejma králíkama, který by posílal před sebou.
Narozdíl od Chica - ten se nějakého šplhání, výšek nebo tmy v jeskyni nijak nebál a nestál o nějaké fňukaly, kteří by je zdržovali.
,,Tak je necháme tady - stejně někdo musí hlídat. A podívej se na ně - Rickoun se klepe strachy - ten by letěl rovnou po hlavě. No, skrček se možná, možná nebojí, ale stejně pochybuju o tom, že by to zvlád."
,,Chico má pravdu - my tu zůstaneme a kdyby něco, zataháme za provaz - jako znamení."
Fin se posměšně šklebil, ale když viděl Janka, jak souhlasně pokyvuje...
,,Prej zataháme za provaz!!! No dobře, tak si tu zůstaňte, poseroutkové, my s Chicem si vystačíme sami. A ty dělej - za chvíli bude půl."
Všichni vylezli na vršek. Lano obtočili okolo skalního výstupku a Chico ho odborně zauzloval.
,,Lez první, musim si v baterce vyměnit tužkovky."
Chico se na Fina úkosem podíval, ale nic neříkal. Jemu to taky může být jedno - věří lanu i svým schopnostem.
Ještě naposled pohlédl k Falconu (nikde nikdo), přehoupl se přes okraj a začal šplhat. Nejdřív to šlo v pohodě - vrchol Dračice není prudký, pak přišla 40 cm široká římsa a pod ní už je jen kolmá stěna.
Chico lezl opatrně - neměl žádné jištění, ale věřil, že dolů se musí lézt samo. Nějak špatně to vyměřili - na úroveň jeskyně se horko těžko dostal, ale asi o 2,5 m vedle. A to byl problém. Přešplhat se jen tak nedalo - lano se zaháklo na špatném místě a posunout taky nešlo. Pustit se jednou rukou a dotáhnout se tam neodvažoval.
Snažil se rozhoupat. Půl metříku doprava, půl doleva a zase zpátky. Už už se dotýkal výstupku skály těsně nad jeskyní. Teď se pustil - jednu ruku na výstupku, druhou na laně. Přenesl celou svou váhu na skálu a natahoval nohu k jeskyni.
V tu chvíli vápenec křupl.
Chico zašátral rukama po laně, pak jen máchl do prázdna a letěl po zádech dolů.

Ralfovi se nechtělo vstávat, slastně se protahoval ve vyhřátých peřinách a ne a ne se odhodlat. Až když se mu vlastní lenost začala hnusit, odkopal peřinu a vyskočil jako křepelka. Jen tak - z radosti nad krásným dnem udělal několik rychlých dřepů a stojku a šel si postavit na čaj.
Voda v konvici bublala a on vyšel před dům pro noviny. Dokonalá kombinace - ranní čaj a čerstvé zprávy z domova i ze světa. Hodil denní tisk na stůl - vypadly z něj dva dopisy a on si je prohlížel z dálky od sporáku. Pak se posadil a odhodlaně otevřel první. Zase něco jako výpis z účtu. Znechuceně ho odhodil. Druhá obálka úřední nebyla. Otočil ji přední stranou k sobě a ráze ho přešla nálada.
Zůstal zamyšleně zírat na strojově nadepsanou obálku se svým jménem.

Nebyl to tak tvrdý dopad - stačil se sbalit do jakéhosi klubíčka, takže sice dopadl na hlavu a ramena, ale moc se neplácl. Spíš jen lekl.
Kluci nahoře strnule zírali na kola roztahující se po vodní hladině. Sedm dlouhých vteřin se nic nedělo, až pak z vody jako šipka vyletěl Chico a začal okolo sebe tlouct rukama. Naštěstí se rychle uklidnil, zmírnil své pohyby a začal se rozhlížet, kudy z té šlamastyky.
Lano k hladině nedosahovalo a vylézt k němu v kluzkých promáčených šatech a botech nepřipadalo v úvahu. Plavat vpravo by nemělo smysl - skály a příkrý břeh se táhnou ještě dobrých 150 m. Tak tedy vlevo - do zátoky mezi Dračicí a Zubem. Také jsou tam skály, ale ne tak příkré.
Kousek vedle něj dopadla na hladinu borová šiška. Podíval se vzhůru - Janek s Rickym vytahovali lano a Fin na něj zběsile mával, ať se rychle schová. Přitiskl se tedy do temného skalního výklenku, ani nedutal a pátral po nepříteli.

Ron a jeho oblíbený hřebec Cortéz objížděli Dračici. Naplno vdechovali čerstvý voňavý vzduch a obdivovali svěží ranní přírodu. Vraník si projížďku vysloveně užíval - bujně pohazoval hlavou, natahoval uši a Ronovi dalo hodně práce udržet ho v lehkém klusu.
Kapky rosy se leskly na červenohnědých a zlatých lístcích bříz akřovin a zkapávali z jehlic pokroucených zakrslých borovic rostoucích v kamenné suti pod Dračicí. Kapičky vykreslovaly složité práce drobných pavoučků - sametové pavučiny mistrně napjaté mezi stébly trav a větévkami křovin.
Pozorný Cortéz to uslyšel první. Po klikaté cestičce postupovali pomalu a kůň teď zastavil, nastražil uši a poslouchal. Ron mu dobře rozumněl, nicméně nechápal, co mohlo jeho přítele tak zaujmout. Vztyčil se v sedle a snažil se někam dohlédnout. Moc se mu to nedařilo - houští kolem bylo příliš vysoké. Ale v nastálém tichu i on uslyšel ten zvuk - kamínky poskakující po skále a žbluňkající do vody. K jezeru se dalo dostat nejblíž mezi Zubem a Dračicí - pobídl koně a vydal se tam.
Byl ještě na 200m od zátoky, když se od jezera ozvalo hlasité plácnutí. Tady na širší cestě pobídl koně do cvalu a spěchal na místo. Dojel až tam, kde k jezeru padá skalnatý břeh. Seskočil z Cortéze a šplhal dolů.
O špička bot mu naráželi vlny, rozhlížel se kolem dokola - hlavně k Dračici, odkud si myslel, že to plácnutí přišlo. Nikde nic neviděl - žádná kola na hladině, žádný pohyb. Zamyšleně zakroutil hlavou a vrátil se ke koni.

Slyšel dusot kopyt, přitiskl se ke skále ještě víc a ani se nehnul. Dlouho se nic nedělo, pak se slabší dusot ozval znovu a pak vše ztichlo. Z horečného naslouchání ho vytrhlo Finovo pískání.
Zamával nahoru, odrazil se a jen silou vůle plaval k Zubu. Za těch pár minut pořádně promrzl. Pracně se vydrápal na břeh - vypadal jak zmoklá slepice. Přiběhli k němu udýchaní kluci a mlčky ho pozorovali.
Podezřívavě se zeptal Ricky: ,,Si v pohodě?"
,,Ale. Ale jo. To lano - špatně jsme ho přivázali, musíme to udělat jinak."
,,Musíme, ale dneska už to nebude." Fin se podíval na hodinky a na slunce. Odbíjelo třičtvrtě na devět a Dračice se koupala v záplavě zlatých ranních paprsků. Kluci se po sobě nerozhodně dívali.
,,Dem na sluníčko, musim uschnout. Jestli přijdu mokrej domů, tak mě do konce tejdne nezahlídnete. Dem."
Sbalili saky paky a mazali pryč.

,,No tak to ste měli o fous, pánové. Zkusíte to zase příště."
West si s úlevným povzdechem protáhl nohy, seskočil z borovice a schoval dalekohled. Také mu nebylo horko. Stejně jako kluci i on chtěl dneska zůstat schovaný ve stínu. Pro své pozorování si vybral místečko v koruně vysoké Falcaské borovice.
Teď naskočil do malé loďky a vracel se k přístavu.

,,Iane, poraď. Já už nevim, co dál. Tenhle je čtvrtý. Já se jich nebojim, ale přesto... Víš co, mám rodinu." dodal Ralf tiše.
,,Aha nebojíš se. Tak proč si to neotevřel?"
,,Nemá to cenu. Zase to bude to samý."
Ian si ho lehce pohrdavě změřil, pak vzal nůž a rozřízl obálku ležící na stole mezi nimi. Vyndal z ní složený list papíru a četl. Ralf čekal. Dlouho ani jeden z mužů nepromluvil.
,,Říkáš, že tohle je čtvrtý, tak kde jsou ty první tři?"
Ralf sáhl do kapsy a hodil před něj ušmudlané obálky. A začal se tvářit lehce pohrdavě, aby si dodal odvahy a zdůraznil, že tu sedí jen na Lauřino výslovné přání.
,,Jedna ti chybí, ne?" Ian si jeho výrazu nevšímal.
,,Chybí. Ve vzteku jsem jí zahodil, z Falconu..."
,,Zahodil. A z Falconu. To se ti teda povedlo."
Ian si před sebe rozložil všechny tři listy a prohlížel si je. Obsah všech tří byl víceméně stejný - výhružky, zmínka o čase... Spisovatel to nasvědomí nemá. Naneštěstí Sherlockem Holmesem se necítil být, takže papír ani obálky mu nic zvláštního neřekly. Pouze absence známek a poštovních razítek ho zaujala.
,,Jak se to k tobě vlastně dostalo? To asi nešlo přes poštu."
,,Nevím, ale Lešný adresu určitě nepotřeboval. Jestli mu to psaní dali do ruky, tak ho prostě doručil a ani se moc nevyptával. Adresa neadresa, razítko nerazítko."
,,Tak to si ujasníme jako první. Trošku se po tom mrknu, jo?"
,,Dík. Laura bude klidnější."
,,Jo, ta určitě..."

Chico mluvil pravdu. Na týden se nikam nehne. Sice nedostal vejprask ani zaracha, ale horečku a ukrutnou rýmu.

Iana to začalo zajímat. Ještě měl před sebou polovinu odpoledne a tak se vydal za listonošem.
Věděl, že první místo, kam byste se měli podívat, když scháníte pošťáka Lešného, je jeho zahrádka. A tam mířil. Nešel přes ves, ale přes louku, kde teď na podzim byla jen nízká zažloutlá tráva. Došel až k plotu, opřel se a chvíli zahradníka pozoroval. Ten si ho všiml záhy.
,,Pozdrav pánbu, sousede!"(sousede nazýval každého ze vsi)
,,Dobré odpoledne. Už se chystáte na zimu?" Ian netušil, jak začít rozhovor. O zahradnictví nevěděl ani zbla a Lešný zas o ničem jiném nemluvil.
,,Chystám, chystám. A co že ste e tady zastavil? Jen neříkejte, že jen tak. Znám vás - nejhezčí květinou je pro vás křen a růži nerozeznáte od tulipánu, tak co vlastně chcete, jestli něco chcete?" listonoš se usmíval.
,,Máte pravdu, něco potřebuji - zeptat se na jedno psaní."
,,To nevím, jestli vám budu moct pomoc, znáte listovní tajemství. Ale to nevadí, pojďte sem, pojďte."
Ian prošel brankou, vyhnul se kupce listí a posadil se vedle staříka na lavičku pod jabloní.
,,Chci se vás vlastně zeptat na čtyři dopisy, ale všechny vypadají takhle," vytáhl nejnovější - zachovalou obálku a podal jí zahradníkovi, ,,pamatujete se na ně?"
Starý pán si dopis prohlédl jen zběžně, znal ho dobře."
,,Ale ano, máte pravdu, roznášel sem je, ale byly tři, ne čtyři. A proč to zajímá vás? Na obálce není vaše přijímení..."
,,To není. Radek je ale zaměstnaný člověk a já se zrovna nudim, požádal mě, abych mu o nich něco zjistil. Říkáte, že byly jen tři? To je zvláštní, protože došli čtyři. Neměl někdo službu za vás?"
,,Měl ve čtvrtek, asi před šesti lety..." listonoš se trpce usmál. ,,Opravdu jen tři, ne čtyři. Před měsícem, čtrnácti dny a před tejdnem."
Ian se na něj zamyšleně díval. ,,Poslední před týdnem... Hmm, ale tenhle je z dneška" významně poklepal na obálku.
,,Vždyť já neřikam, že by nemohl bejt z dneška, ale já ho nedoručoval. A jestli chcete něco vědět, tenhle dopis byl ve schránce, už když jsem přišel."
,,Tak to vám pěkně děkuju. To se to spíš zamotalo, než vyřešilo." opřel se o stom a zavřel oči. Zahradník se rozchechtal. ,,A co ste čekal Janku? Bejt váma, pozeptal bych se na ouřadě. Já poštu jenom roznášim - připravuje mi jí ta Porkovic slečinka. A těžko bude odesílatel z daleka - musel to přinést osobně, jinak by se ten dopis bez adresy nedostal."
,,Pozeptám se, jak to bylo. A děkuji vám. Mimochodem támhleto sice nekvete, ale určitě jsou to růže... Naschledanou!"
S úsměvem odešel. Na poštu zajde až zitra, dřív tam nikdo nebude.

Stíny se prodlužovaly a obloha začínala temnět.
West se přehraboval ve svých knížkách. Neměl jich tolik, ale ne a ne najít tu pravou. Malou obyčejně vázanou knihu tak objevil až úplně vespod bedny.
Protřepal ji - spolu se dvěmi nebo třemi stránkami vypadl i kousek zažloutlého papíru. Rozložil ho a důkladně si na něj posvítil. Byla to mapa, ale nikde žádné domy, kopce nebo lesy.
Pečlivě provedený, starým písmem psaný titulek v levém horním rohu hlásal: Jeskynní systém Faldras
West se pohroužil do jejího studia.

Ron s Risy se zase pohádali. A tentokrát mnohem hůř. Risy se vztekala, protože se jí zdálo, že jí Ron věnuje málo času - buď pracuje nebo pracuje nebo někde lítá na koni. On se samozřejmě bránil, že pracovat musí a někdy taky potřebuje trochu klidu, aby si mohl pročistit hlavu.
Dopadlo to tak, že za sebou prásknul dveřma a šel si čistit hlavu do kanceláře.
Risy se slzami vzteku v očích vyběhla do noci. Běžela přes ohrady, přes louku... Ani nevěděla jak, ale najednou se octla na cestě mezi Falconicem a Oldenem. Pod ní už byla jen pláž a pak tiché černé jezero. Nalevo od ní rostl nízký křovinatý hájek - zamířila k němu a sedla si na travnatý plácek s výhledem na vodní hladinu.
Přitáhla si kolena k bradě, objala je rukama a tiše seděla. Dlouho se přemáhala, ale nakonec se celá schoulila a začala vzlykat.

Ian seděl pod stromem uprostřed těch křovin a sledoval příchozí. Podle kroku poznal, že je to žena, ale ve tmě ji nemohl poznat. Viděl ji, jak si sedá a krčí se v trávě. Už se chystal opatrně opustit své stanoviště, když trochu vysvitl měsíc a on v jeho světle poznal Risy. Potichu se přikrčil a mladou ženu se zájmem pozoroval.
Co jí mohlo přivést sem - do těchto odlehlých míst? Snad pochmurné nebo neuspořádané myšlenky jako jeho? Na takový výlet se věru špatně oblékla. Musí jí být zima v těch tenkých kalhotech a krákém tričku. Ian nějak nevěděl, co si počít. Viděl, jak se žena ještě víc schoulila a chvilku na to začala tiše plakat.
Jeho ochranitelský pud nakonec zvítězil. Tiše vykročil ze stínu, překonal těch dvacet kroků, co ho od ní dělily, opatrně jí přehodil přes záda svůj teplý rolák a sedl si vedle.
Risy neměla o něčí přítomnosti ani tušení a jak teď zvedla hlavu, hleděla přímo do Ianových vnímavých hlubokých očí a úlek se smutkem jako by z ní opadávaly. Plynuly vteřiny naprostého ticha nerušeného ani nočními živočichy ani vlnkami na jezeře, až se Ian nepatrně usmál, zadíval se na špičky svých bot a pak si s naprostou samozřejmostí Risy přitáhl k soběa něžně, ale pevně ji objal a ona se mu vděčně schoulila v náruči.

Domů přišla až po půlnoci. Dlouho se s pocitem viny patlala v koupelně, než se konečně odhodlala jít do ložnice.
Nikdo tam nebyl. Jen malý lísteček na polštáři jí oznamoval, že Ron dnes nocuje v kanceláři...
S úlevou se zamotala do peřin a neklidně usnula.

Viděl kolem sebe jen tmavě zelené šmouhy - celé okolí se jakoby se rozmazalo. On seděl na spěněném grošákovi a zoufale se rozhlížel. Stál v sedle, volal a křičel, ale jeho hlas se ztrácel v bouři - ve vichru lámajícím stromy jako třísky a proudech vody bičujících porost. Vyděšený kůň se vzpínal, divoce koulel očima a třásl se.
Oblohu proťal blesk a udeřil do stromu vedle nich. Ozvala se ohlušující rána a praskot lámaného dřeva. Kůň i jezdec strnuli - jako ve zpomaleném filmu se před jejich očima skácel jeden z lesních velikánů. Ian to pozoroval s němou úctou. Smrk dopadl jen pár metrů od nich - ohromující ukázka nespoutanosti přírodních sil!
Ale na psychiku nebohého zvířete toho bylo právě tak akorát. Kůň se vzepjal mohutněji než před tím a nepozorný Ian vyletěl ze sedla. Když se jakž takž probral a sebral ze země, kůň rychle mizel v podrostu.
Ale čert teď vem koně! Iana se znovu zmocnil strach a on se s novou vervou začal prodírat přes polomy a křoviny. Barvy a věci mu stále jaksi splývaly - nevěděl jestli to způsobil déšť nebo slzy, co mu stály v očích a nezajímalo ho to. Prodíral se dál.
Po dlouhém a marném hledání a volání už to se zoufalstvím skoro vzdával, uviděl u kraje lesa seník nebo aspoň to, co z něj zbylo.
Původně to byla jen malá stavbička s krmelcem s kusem vysuté střechy, aby tam nepršelo. Vzadu stála malá místnustka na pytle s krmením a po žebříku se lezlo nahoru na malý seník. Ale teď už to neplatilo. Dřív vedle rostl majestátní dub a pár menších stromů. Ubohý stom rozštípl blesk na půl a jedna polovina strhla pár menších smrků a pak dopadla na krmelec.
Ian se na ten obraz zkázy díval z povzdálí. Tam u kmene jednoho z těch jehličnanů se cosi bělalo. S pocitem mrazení v zádech běžel k té věci. Rozhrnoval větve jednu po druhé jako šílený, s jednou tlustší usilovně zápolil a když se mu konečně podařilo jí úplně urvat, s hrůzou uskočil. Z jehličí na něj zíralo už navždy nehybné koňské oko.
Hermes. Reinin sněhobílý hřebec. Ale jestli je její kůň tady, kde je ona? S novou silou začal hledat pod dalším ze smrků. Rozhrnoval a odlamoval další a další větve, nevšímal si větru ani deště, nevnímal možné nebezpečí. Až se vyčerpaný zhroutil na jeden ze smrkových kmenů. Seděl tam a jen tak zíral před sebe - na místo, kde dub dopadl přímo na střechu toho seníku. On ale nic neviděl. Myslel na Rein, na Hermese i svého koně Remea.
Hermes je mrtvý, nikdy už nepoběží po zelené louce, nebude se těšit ze svěžího jarního rána. Ostatně, co je asi s Remeem? Snad běžel domů, do bezpečí...
Ale tohle všechno byly pouze okrajové myšlenky - hlavní část jeho mysli se upínala k ní - kde jen může být? Začínal si zoufat. Nevěděl si rady - neměl síly pokračovat, ale nemohl ani přestat. Tížila ho taková nejasná obava. Pevně doufal, že vše bude zase v pořádku a oni budou i nadále šťastní...
Začal v něm klíčit bezmocný vztek. Daleko zahodil odštípnutý plát kůry, potom vytrhl smrkovou větev. S nenávistí se rozběhl proti troskám seníku a vší silou do nich kopl. Dvě prkna se odlomila a skácela na zem. Z kupky sena, z pod dubového kmene se uvolnila a vyklouzla bílá ruka...
V tu chvíli se Ian s výkřikem probudil a prudce se posadil. Od hlavy k patě byl zalit potem a zmatenou myslí mu vířil kolotoč myšlenek. Dlouho v té tmě seděl, než si plně uvědomil, že to byl zas jen zlý sen a že to přejde.
Pomalu vstal, nohy měl zdřevěnělé a v krku sucho. Poté, co se pořádně napil, vyšel před domek na terasu a prohlížel si spící osadu. Za dvě tři hodinky vyjde slunce, ale on už rozhodně spát nebude, ne to by nedokázal.
Za chvilku si jeho oči přivykly na tmu a on se pořádně rozhlédl. Ticho rušily jen tlumené zvuky od jezera. Z domku se vyloudala Leslii, sedla si mu k nohám a tiše zakňučela. Usmál se a podrbal ji za ušima.
Kolie slastně mručela a vychutnávala ty laskající doteky. Najednou ale zbystřila - napjala slechy a začenichala do tmy. Ian se rozhlédl. Dlouho nic neviděl, až pak to konečně spatřil - okolo Ralfova domu se plížil jakýsi stín. Promnul si oči a s ještě větší vervou se zadíval do tmy. Stín zmizel. Nebyl si zcela jist, jestli se mu jen něco nezdálo a tak to nechal plavat...