Paměti prohnilého domu III

Tempíra parádnice

Takhle se končí naše krása,
denně se hrbím víc a více,
ruce mám bez krve a masa,
boky se třesou viklajíce,
stehna, dřív zlatý poklad můj,
jsou skvrnitá jak jaternice
a moje zahrádka, no fuj!

Francois Villon
Balada o někdejší sličné zbrojmistrové

Do budovy molocha vstupuje tempíra v tesilovém tmavém kostýmu s bezpohlavním výrazem, který na první pohled klame. V kanceláři zasedne za svůj stůl a zrakem svým sjede ženské osazenstvo. Běda té, která vypadá lépe. Následuje poučení o tom, jak nemá vypadat žena a jak dosáhnout správného tempířího vzhledu. Smůlu má ta, které sluší vše, třeba i šaty tempířího vzoru. I tak se stane terčem kritiky a rad, jak hůře vypadat, neboť netempíří vzhled je rušivý v domě prohnilém. Nedej Bože, vzít si na sebe slušivý a moderní kabát z jemné kůže. Okamžitě se dotyčná dozví, že vypadá jako gestapák, a tak uplakaná přemýšlí, kde by sehnala kabát z tempýřího flauše, prožraného moly.
Jednou za čas zarostou tempíří oči obočím ďábla. Jenom nerozumní setrvávají potom v hnízdě tempířím déle, než je třeba.
Jsou chvíle, kdy musím s klientem vejít do domu prohnilého a v tempířím doupěti řešit jeho požadavky. Můj zákazník přišel za mnou v době přítomnosti tempíry, do dusna skoro hmatatelného. Po chvíli nás započaly rušit zvuky tichého skřípění tempířích kňasů. Ta seděla zády k nám a zlými poznámkami nás dohnala k tomu, že jsme urychleně opustili dům prohnilý. Klient byl otřesen a v šoku. Již nikdy nevstoupí do hnízda nevrlého, i když jsem mu později vysvětlil, že kolegyně těsně před naším příchodem vytrhala tempíře jedno obočí a u druhého nestačila dokončit proměnu. Chudák, spěchala na jednání, a tak hrozilo, že svět uvidí tempíru obou tváří.

Hlas, který šeptá do duší

Noc byla k neusnutí a nebe plačící měsíc odmykal klíčem Pána, který pravil nám : „ Jděte a nezastavujte kroky své, neboť já říkám vám, že čas pomalu dotikává světu vašemu a branou nebeskou neprojde nikdy ten, kterého tempír obloudil řečí svou. Ti, kteří mu uvěří, stanou se podtempíry a ani pozdní nářek neumyje vinu z mysli vaší!”
Rozhlédni se kolem každý, kdo chceš být spravedlivý a uvidíš nákazu, která se šíří, dům od domu a zdá se nezadržitelná. Závist , sobectví a lačnost si podali ruce, aby vyjeli na hřbetech parazitů mezi nevinné a dobývají svět snadněji, než láska srdce milenců. A přeci stačí tak málo, aby byli vyvrženi z dosahu našeho. Stačí jen od nich odvrátit tvář a nekrmit je u stolu našeho, neboť oni nejsou schopni sami sobě poctivou prací vytvořit pro sebe chleba vezdejší.
Kdo praví, že se mýlím, je již sám nákazou postižen. Tam, kam každý den leze a kde se pravidelně obrací, tam také zhyne v opovržení a zapomenut navěky.