V obležení-6

Hustý a prudký déšť padal z oblohy a smáčel nespočet ležících těl na hradbách i před nimi. Asim strnule hleděl na mrtvá těla bojovníků, co souvisle pokrývala zem i dolní terasu hradeb. Přitom jen vnímal proudy vody, co na něho dopadaly. Po chvíli přes hluk deště zaslechl i sténaní umírajících, ale měl pocit, že k němu doléhá odněkud z velké dálky. Napršená voda se mezi mrtvými muži barvila do červena a z odtoků tekly souvislé rudé prameny. Cítil, že jej opustila veškerá síla, načež se mu podlomila kolena a opřen o meč zůstal klečet.
„Asime! Ty si ten masakr přežil!“ zvolal na něho Imar, který se přes těla dostal až na začátek hradeb, kde on klečel.
„Měl jsem štěstí. A i všichni v královském městě,“ řekl nepřítomně Asim, přičemž upřeně hleděl před sebe.
„Tolik mrtvejch jsem nikdy neviděl!“ vyhrkl ze sebe Imar.
„A bylo by jich víc, nebýt pomoci bohů.“
„Byl jsem zrovna v královský knihovně. Tak jsem to neviděl. Bylo to prej úžasný, jak jsem slyšel. Král nařídil, že tři následující dny budou zasvěceny bohům.“
„Bez přízně bohů bychom už dávno nežili. A myslím, že jí budeme ještě potřebovat.“
„Navarové to asi jen tak nevzdaj, co.“
„Myslím, že ne. Několik dní bude klid. Voni pohřbí svoje mrtvý. My zase svý. Pak se my i voni budeme ucházet vo přízeň svých bohů. A až vyschne země, tak všechno začne nanovo,“ mínil stále zamyšlený Asim.
„V tom případě nás čeká výprava do hor. Podařilo se mi v jedné knize najít podrobné vyprávění o tom, jak v pradávné minulosti přišlo naším předkům na pomoc to kamenný vojsko i s drakem,“ řekl Imar.
„Jestli je ta legenda pravdivá, tak to bude pro královský město jediná možná záchrana,“ zkonstatoval Asim.
Ve velkém sále ozářeném mnoha svícemi chodil král Ikir a přitom si pravými prsty nervózně poklepával na rukověť zasunutého meče.
„Až příště Navarové znovu zaútočí, tak budu taky na hradbách. Moji královští předci stáli vždycky v čele svých vojsk, když šla do bitev,“ pronesl rozhodně a pokračoval: „Příští bitva bude rozhodující. Ta rozhodne o dalším osudu našeho království.“
„Je tu možnost králi, že dřív než Navarové opět zaútočí, tak budou pobiti,“ pronesl Imar.
„Ano. O tý legendě jsem taky slyšel. Nemůžeme se však na ní úplně spoléhat. Ale taky jí nemůžeme zatracovat. Jedině kdo může zjistit, co je na ní pravdy, jste vy dva,“ řekl král a zadíval se na Asima a Imara.
„Byl bych radši na hradbách, ale pokud existuje možnost zachránit královský město i tímhle způsobem tak půjdu,“ mínil Asim.
„Cením si toho, že chcete podstoupit, tak nejistou výpravu.“
„V takový situaci v jaký jsme, se musí zkusit všechno,“ konstatoval Asim.
„Jakýkoliv bojovník z mých gard je vám k dispozici,“ řekl král.
„Děkuji králi. Bude mi stačit asi čtyřicet mužů.“
„Pokud bychom se už neviděli, tak vám děkuji za vše co jste vykonal.“
„Je mi ctí bojovat za vás králi i náš národ,“ pronesl Asim a přitom se uklonil.
Pak se místností rozlehly vzdalující se kroky a Imar i Asim za chvíli se zadumanými výrazy v obličejích vstoupili do dlouhé chodby.
„Když jsem tenkrát poprvé bojoval s Navary v tom průsmyku, tak mě vůbec nenapadlo, co všechno ještě zažiju a že to vše přežiju,“ pronesl Asim.
„Asi si se narodil pod šťastnou hvězdou. Myslím, že toho ještě hodně zažiješ,“ mínil Imar.
„Jsem vopravdu zvědav, co nás čeká v těch horách. A jestli ta výprava do nich vůbec k něčemu bude.“
„Něco mi říká, že tam nepůjdeme zbytečně,“ pronesl Imar a jejich vzdalující se kroky pozvolna doznívaly chodbou.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ