Hra bez konce

Lehce jsem pokýval hlavou.
Něco říkat, bylo zbytečné. Nejspíš viděl víc, než jsem chtěl. Najednou jsem se cítil tak trapně. Možná to vycítil a proto řekl: „Nic si z toho nedělej, ale myslím, že by ses měl sbalit a letět za ní.“
Jakoby mi tou větou dal další ránu, která sedla ještě lépe než ta předcházející.
Vyrazila mi dech.
Nezmohl jsem se ani na slovo. Měl by ses sbalit a letět za ní … tohle mi pořád znělo hlavou … ty slova a její obličej … jeho výraz …
Pojď vrátíme se je už pozdě, za chvíli se začne stmívat … a promiň za tu ránu, nechtěl jsem, ale nevěděl jsem, co mám v tu chvíli udělat ...“
„Já to chápu, nemusíš se omlouvat.“, vyhrkal jsem rychle a doufal, že víc k tomu už neřekne.

Měl pravdu slunce už dávno urazilo svou trasu od východu k západu. Unaveně se krčilo nad vrcholky stromů. Pomohl mi vstát, posbíral veškeré věci a stejnou cestou jsme se vraceli do bytů, kterým jsme říkali domovy.
Cesta utekla rychle … alespoň mě. Pořád jsem myslel na jeho slova …nasednout na letadlo a letět za ní, to by bylo lehké, ale co jí řeknu, když se objevím v jejich dveřích? To nejde. Nemůžu! Nenáviděla by mě víc, než mě kdy milovala. Už jsem si jednou podepsal svůj ortel a nejde to změnit. Co jsem chtěl, to mám. Tak proč si vlastně zoufám?
„Nad čím zase tak usilovně přemýšlíš?“
„Ale nad ničím“, snažil jsem se nějak vyvléct, nechtěl jsem mu vysvětlovat, proč neudělám to, co mi doporučil, aspoň pro teď ne, nechtěl jsem mu lhát a ani jsem mu nechtěl říct pravdu, protože jsem věděl, že by jí nepochopil a na tohle jsem dneska už neměl sílu.
Před domem jsem se rozloučil se slovy, že si musím zajít koupit něco k snědku, ale asi mi moc nevěřil, znal mě za těch pár měsíců zřejmě víc než jsem si myslel. Tak jsem ho zanechal stát před vchodovými dveřmi a šel ulicí za svou láskou … láhví. Když jsem se otočil, stál tam ještě a díval se za mnou. Měl jsem pocit, že každou další skleničkou neničím sebe, ale naše přátelství. K čertu se vším. Chvilku jsme se na sebe dívali, jeho pohled čím byl delší, tím byl pro mě nesnesitelnějším. Nejhorší bylo, že jsem v něm nenašel žádný náznak výčitky. Chtěl mi pomoct a já to odmítal. Odmítal nebo to jinak nešlo? Už nerozumím sám sobě. Už to nešlo vydržet, otočil jsem se a pokračoval za svou touhou.