II.

Jednou jsem seděla večer smutně na posteli a přemýšlela, že bych se chtěla stát flegmatikem.Že si všechno moc beru, že nad vším moc přemýšlím.A to mě nebaví.Taky jsem dumala nad tím, jak to udělat.Moje hloubaní obvykle nikam nevede – teď také ne.Sundala jsem si tedy župan a chtěla jsem ho – jako vždycky- poskládat do úhledné hromádky a položit vedle postele na zem.Ale teď jsem si řekla proč? Proč skládat župan, když si ho ráno zase obléknu? Proč být smutná, když můžu být veselá? Tak jsem župánek hodila zmačkaný na zem a s nesmírným pocitem zadostiučinění a pýchy jsem usínala.Bylo to skvělé.
Ale po několika dnech, kdy jsem uplatňovala tento rituál skoro s posvátnou úctou, jsem zjistila, že župan je celý zmačkaný a ušmouraný.No nic, řekla jsem si, tak ho prostě začnu zase skládat.Následující večer jsem opět vytvořila úhlednou hromádku a ulehla do postele.Ležela jsem snad půl hodiny, převracela se ze strany na stranu, došla si dokonce pro skleničku vody… možná to byla náhoda – ale neusnula jsem, dokud jsem nebyla unavená tak, že jsem neudržela víčka otevřená.Asi přikládám takovým věcem přikládám moc velký význam – ale od té doby má župan čestné místo vedle mé postele - zmačkaný a pokrčený a den ode dne je čím dál víc umolousaný.No co?Stal se ze mě flegmatik.