Prime Suspect - Second part

Jason Varenberg

„Dobrá práce,“ poplácal jsem po rameni Slatera. Jednoho z členů OSG – 1, vlajkového týmu nového projektu New Odysey. Byl to vskutku mladý projekt, odvíjel se od původního Stargate Command, až na to, že jsme nebyli závislý na IOA, ale na generálovi samotnému. V mnoha případech to byl dobrý tah. Ale projekt to byl mladý, zatím měl pouze dva OSG – týmy po čtyřech lidech. Velký rozdíl oproti SG – týmům, byl ten, že týmy se neskládali pouze z Američanů, ale také z lidí z Evropy. Byla to taková mezinárodní směs. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude někdy fungovat, ale na nic jsem si zatím nemohl ztěžovat, až na jednoho Američana, doktora McFlye.

Právě jsme vyšli z brány a naše kroky směřovaly přímo rovně po rampě ke generálovi, který nás už netrpělivě očekával.

„Pane,“ zasalutovali jsme, jakmile jsme došli k němu. Byl to generál Georgie Hammond, plešatý muž, nižší postavy, ovšem s vytříbeným charakterem. Muž na svém místě, na této základně si kroutil už sedmý rok. A ani nevypadal na to, že měl jít před šesti lety do důchodu, pořád vyzařoval statnost mladého muže. Takhle generál má působit na své podřízené.

„Očekávám hlášení do hodiny,“ sdělil nám dnes trochu chladným tónem. Nic se nedalo dělat, neměl jsem chuť, ani náladu zjišťovat příčinu jeho nálady.

„Samozřejmě, pane,“ rychle jsem odpověděl a dali jsme se na odchod. Když už jsme byli u otevírajíc dveří, které nám laskavě otevřel vojín, stojící u nich, jako stráž, tak na mě generál zvolal.

„Majore, jakmile se umyjete, přijďte ihned do mé kanceláře.“

„Ano, pane, hned jak napíšu hlášení, t…“ nestihl jsem dopovědět, protože mi generál Hammond skočil do věty.

„Řekl jsem, hned po umytí. Hlášení můžete dopsat později.“

„Rozkaz, pane,“ odpověděl jsem s velkým údivem ve tváři. Na včasné hlášení si generál vždy potrpěl. Nyní chtěl, abych hlášení napsal později, bylo to divné.

Očistu jsem provedl velmi rychle, nebylo toho moc, co omývat. Teď jsem zamířil ke generálovi, a jelikož to od ubikací k němu, nebylo zrovna za rohem, tak jsem měl příležitost přemýšlet o tom, co mi může generál chtít. Může to být tisíce věcí, nová mise, nové potíže, nové zprávy od spojenců, prostě cokoliv.

Zastavil jsem se před dveřmi s nápisem „generál Georgie Hammond“. Ještě se trochu upravil, zastrčil kousek košile od uniformy pod kalhoty a poplácal uniformu, aby trochu slehla a hned na to zaklepal na dveře. Odpovědí mi bylo tlumené „vstupte,“ neváhal jsem, natáhl jsem se po kulaté klice a otočil ji ve směru odemykání zámku a otevřel dveře dokořán. Vešel dovnitř, generál seděl za svým mohutným stolem, za sebou měl nějaké obrazy od různých umělců, na stole zarámované fotky svých dvou vnuček a v pravém horním rohu stolu se čněl červený telefon, který vedl jen na jedno místě v této zemi, na to nejvyšší. Přímo k prezidentovi. Postavil jsem se do pozoru a zasalutoval.

„Major Varenberg se hlásí dle rozkazu, pane.“

„Pohov, majore,“ vybídl mě generál.

„Nechcete se raději posadit?“

„Ne, děkuji. Raději postojím.“

„Jak myslíte. Mám tu pro vás sdělení, které je velmi smutného rázu,“ řekl generál a ve tváři se mu objevila lítost, což bylo něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděl. Byl jsem značně překvapen.

„O jaké sdělení jde, pane,“ zeptal jsem se.

„O vaší rodinu, majore,“ odpověděl téměř okamžitě generál. Jeho odpověď mě natolik šokovala, že jsem se raději posadil.

„Co se stalo, pane?“

„Kdy jste byl naposledy v kontaktu s vaší ženou Jessicou a dcerou Rebekou?“

„Byl jsem s nimi minulý víkend, slavili jsme dceřiny osmé narozeniny.“

„Hmm,“ řekl tiše generál, což mě velmi znepokojilo.

„Pane?“

„Musím vám sdělit smutnou zprávu, majore. Vaše rodina je po smrti.“

Když mi tohle řekl generál, připadal jsem si jako po čerstvé opici nebo jako, kdyby mě právě někdo silně udeřil do hlavy. Když jsem šel po chodbě ke generálovi, tak jsem spekuloval nad tím, co mi může chtít, ale toto jsem ani v nejhorších představách nečekal. Bylo to něco hrozného, slyšet, že je má dcerka a manželka po smrti. Musím se dozvědět víc a doufat, že je to jen hloupý vtip.

„Můžete mi to zopakovat, pane?“

„Majore, vím v jakém šoku zrovna teď jste, ale je potřeba, aby jste zachoval chladnou hlavu.“

„Zachovat chladnou hlavu? Neříkejte mi, že víte, jak se cítím, protože s prominutím, o tom nemáte ani páru. Jak se to stalo?“

„Byli zavražděni, bohužel víme, kdo to udělal.“

„Bohužel?“

„Ano, bohužel. Bohužel jsme ho převáželi na jeho místo odsouzení. Soud mu rozhodl jako adekvátní trest, udušení v plynové komoře. Na místo určení vozidlo, které ho převáželo, ani jeho eskorta nedorazila. Nalezli jsme je dvacet kilometrů od cíle.“

„Takže je na útěku?“ zeptal jsem se už dost otupěle.

„Ano, to vskutku je.“

„Víte, generále, něco mi tu nehraje. Jak mohl utéct. Většina vězňů jsou převážení v těžce střežených vězeňských autobusech, kde je plno policistů se zbraněmi, tak mi není jasné, jak se mu to podařilo.“

„Byl převážen v obrněném vozidle, nikoli vazebním autobusem.“

„Tím je jeho útěk o to složitější. I kdyby se mu pomohlo z vozidla nějak dostat, tak pak za nimi jela ještě eskorta. Jak vyřídil je?“

Generál mlčel, jistě na mou otázku neznal odpověď.

„A kdo je parchant?“

„Znáte ho majore.“

„O tom pochybuji, generále. S takovými muži se moc nestýkám.“

„Je to Phillip J. Fry.“

„Kdo, že?“ vyletěl jsem vzteky ze židle.

„Takže si ho zřejmě pamatujete.“

„Jistě, že si ho pamatuju. Byl to jeden z nejlepších na akademii.“

„Majore, dávám vám týden volno. Pozítří se koná pohřeb, jistě budete chtít si něco zařídit.“ Řekl mi a pak mi dal posunkem ruky najevo, že mám odejít.

Když jsem si sbalil vše potřebné na cestu, mohl jsem opustit komplex SGC. Cesta výtahem byla má nejdelší v mém životě.

Jessica je mrtvá, Rebeca je mrtvá. Celá má rodina je mrtvá. Proč oni, proč sakra oni. Co si bez nich počnu, byli celý můj život. Vždy jsem se těšil, až s nimi o víkendu strávím dva dny. Jak si s dcerkou pohraji, jak uvidím svou ženu. Nic mi nechybělo, byl jsem naprosto šťastný člověk. Co budu teď dělat? Můj život je v troskách. Co si počnu, bez nich můj život nemá smysl. Proč to museli být právě ony?

U východu mě čekalo už auto značky Ford. Bylo mi přiděleno auto značky Ford s plnou nádrží. Byl to Ford Mustang, mé oblíbené auto. Generál to jistě musel vědět, jinak by mi ho nepřidělil. Jessica měla taky takové, koupil jsem ji ho před pěti lety k narozeninám, byla jím přímo nadšena. Pěla na něj chválu, ovšem nikdy mi nedovolila ho řídit. Mě to nevadilo, měl jsem služební vůz. Vždycky s ním vozila Rebecu do školy. Jezdili jsme s ním na různé výlety do hor. Na tyto časy nikdy nezapomenu.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a motor se rozhlučel, známka toho, že je připraven k jízdě. Zařadil jsem první rychlostní stupeň a sešlápl plyn až pneumatiky zaskučely. Domů jsem to měl pořádný kus cesty. Nejdřív na letiště v Coloradu a pak letedlem do Washingtonu. N letiště jsem dojel asi za hodinu a půl, při mé rychlosti jsem se divil, že mě nikdo nezastavil, když vládní auto by si žádný policista neodvážil zastavit.

Na letišti jsem se dozvěděl, že mi to letí za půl hodiny. Šel jsem si proto koupit balíček cigaret. Už dlouho jsem nekouřil, přes sedm let. Bylo to kvůli Jessice, neměla to ráda a dítěti to taky moc neprospívalo. Zapálil jsem si první cigaretu, vybavila se mi doba, kdy jsem za den vykouřil celý balíček cigaret. Byly to časy mého mládí. Za svobodna jsme dělali všelijaké hlouposti, včetně pokuřování cigaret.

Třicet minut uběhlo velmi rychle a já mohl nastupovat do letadla. Koupil jsem si letenku na druhou třídu, nerad jsem cestoval v první a ani Jessica to moc neměla ráda, to jsme měli společné. Let měl trvat dvě hodiny, ale už během první půl hodinky mi někdo volal na mobilní telefon, který jsem si zapomněl vypnout. Podíval se na displej a něj se mi ukázalo neznámé číslo, neměl jsem ho v seznamu, nevěděl, kdo to může být a raději jsem hovor přijal zeleným tlačítkem.

„Varenberg,“ ozval jsem se do telefonu.

„Dobrý den, tady Christopher Miles, Washingtonská policie. Potřebujeme, abyste se dostavil do márnice na 25 Evenue k identifikaci.“ Ozvalo se z druhé linky.

„Samozřejmě, jakmile přiletím do Washingtonu, hned se tam dostavím,“ řekl jsem smutným hlasem a ukončil hovor. Byl jsem myšlenkami úplně někde jinde. Stále jsem si přemítal naše společně strávené chvilky a uvědomoval si, že tmu je už konec, že už nic takového nebude. Nebyl jsem ten typ lidí, kteří po úmrtí své ženy si za pár měsíců najdou jinou. Věděl jsem, že už nebudu mít jinou ženu. Taková, jako byla Jessica mohla být pouze jedna a já o ní přišel. Měl jsem se o ně postarat, je to má chyba. Měl jsem je ochránit. Na druhou stranu jsem věděl, že nebudu sám, pořád budou se mnou, na každém kroku, v mém srdci.

Letadlo konečně dosedlo na pevnou zem a já se mohl vydat na místo, kde mě je nyní třeba, do márnice. Zavolal si taxi a po jeho příjezdu jsem řidiči nahlásil cílovou adresu.

„Márnice na 25. Avenue.“

„Jistě, pane,“ odpověděl taxikář a hned se rozjel.

Dorazili jsme tam za necelou půlhodinku, zácpy nikde nebyly, takže se jelo docela příjemně. Řidiči jsem zaplatil i s malým dýškem a vystoupil z auta. Márnice stála přímo naproti mně. Věšel jsem dovnitř a když mě dovedli do sálu, kde byly mrtvoly, tak už mě tam čekal dotyčný policista i s jedním patologem.

„Pan Varenberg?“ zeptal se mě onen muž v uniformě.

„Ano. Pan Miles?“ zeptal jsem se taky. Muž přikývl a patolog se mě dotázal.

„Jste připraven?“ V duchu jsem si řekl, jak může být člověk na tohle připraven. Na to se nedá připravit.

„Ano, jsem.“

Doktor vzal bílou plachtu, která zakrývala obě těla, každé ležící na jiném lůžku za roh a pomalu odhrnul a mě se naskytla nehezká podívaná. Dívala se na mě tvář velmi známá. Ano, byla to Jessica, o tom nebylo pochyb. I po smrti si zachovala svůj ladný úsměv. Nemusel jsem vidět ani druhé tělo, bylo mi nad slunce jasné, že vedle na lůžku bude Rebeca.

Cítil jsem, jak mě bodají tisíce kudel. Zabodávají se a prořezávají si cestu tak snadno, jako nůž, který lehce a jemně vnikne do másla. Najednou jsem cítil všechnu bolest světa. Každý den, který jsem strávil v armádě, místo po jejich boku se mi teď připomínal obrovskou bolestí. Nebyla to bolest povrchní, či nějaké tržné zranění. Zranění to bylo velké, o tom není pochyb, ale mělo jiný charakter, vnitřní charakter. Zasáhlo mě přímo do středu, přímo do srdce.

O týden později:

„Ještě jednoho panáka,“ zvolal jsem na barmana, který momentálně obsluhoval jednu spoře oděnou blondýnku. Více se zabýval jejím výstřihem, místo toho, zda má plnou skleničku. Jí to evidentně nevadilo a spíše to vypadalo, že jí to naopak dělá dobře. Flirtovala s ním tak okatě, že jen slepý by to nepoznal.

Barmana můj požadavek zřejmě moc nepotěšil, musel vstát a opustit objekt svého zájmu a dolít mi sklenku. Hned, jak učinil, okamžitě se vrátil zpět. Prohlédl jsem si tekutinu, která se mým kyvadlovým pohybem ruky převalovala z jedné strany sklenice do druhé. Když jsem se chtěl už napít, zazvonil mi mobilní telefon. Sakra, já si ho nevypnul? Pomyslel jsem si.

„Varenberg,“ ozval jsem se volajícímu do telefonu. V telefonu jsem poslouchal, jak něčí hlas začal mluvit.

„Jistě, budu tam, co nejdřív,“ řekl jsem druhému muži na drátě, zavěsil, z kapsy vytáhl pár dolarů a plácl s nimi na stůl a zmizel jsem tak rychle, že si toho nikdo nestačil všimnout.

O pár hodin později:

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“

„Ano, to jsem chtěl.“

„O co se jedná?“

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“

„Tak začněte tou špatnou.“

„Fry je stále na útěku a jak se zdá, tak se objevily další oběti jeho řádění.“

„A ta dobrá zpráva?“

„Povedete vyšetřování. Bude s vámi spolupracovat FBI i CIA. Pokud bude potřeba, můžeme požádat o pomoc rozvědku NSA.“

„Rozumím.“

„Výborně, odchod.“