Stíny minulosti IV.

„Tak a mohli bychom spolu chodit běhat a chodit lízt na stěnu což? A mohli bysme se spolu učit jo? Kam vůbec budeš chodit do školy?“ Z Luka sálalo čiré nadšení.Plánoval snad úplně všechno a přitom mě hnal do mýho budoucího bytečku.Byl tak roztomilej když byl nadšenej. Nevěřila jsem,že jde začít znova tak lehce..Pořád mám pocit,že se něco musí zákonitě podělat.
Konečně jsem viděla ten byt. Zůstala jsem úžasem s otevřenou pusou stát. Byt byl obrovskej,měl vysoký zdi ale jinak byl celkem útulnej. „Myslíš, že bych si to tu mohla malinko upravit? Třeba vrtat a táák?“ zeptala jsem se,pořád ještě ohromená. „Jo jasně ale spíš dopoledne nebo brzo odpoledne ať mamka nenadává,že nám plašíš hosty.“
„Jasný.Díky.“ stručná ale jasná odpověď.
„Pojď,ještě mám pro tebe dvě překvápka.“ Vyháněl mě už zase někam jinam. Odhodila jsem tašky do kouta a vyběhla za ním.

„Páni,to je ten taneční klub?“ Zeptala jsem se ,když jsme vstoupili do obrovský haly.Úplně jsem si tu představila stovky tančících,nebo se o to pokoušejících,lidí, přeřvanou hudbu, spoustu pití a zábavy.
„Hezký žejo? Máma je na to taky hrdá.“špitl Luk.a už zase se řítil zpátky. Šli jsme po schodech,okolo mýho bytečku . Vylezli jsme po nějakým strmým schodišti a když Luk otevřel další dveře,srdce se mi rozbušilo naplno. Stáli jsme na rovný střeše a celý město bylo odtud nádherně vidět.Všechny parky,hotely,hřiště, plácky kde se náctiletí scházeli a buď hráli basket ,tancovali street ,skatovali nebo se prostě jen flákali.Měla jsem chuť se rozeběhnout a skočit. Nebo se rozeběhnout a bejt mezi nima.
„Waaau.To je krása.Pojď ven prosím!“ udělala jsem na něj psí očička,jaký jsem dělala na tátu , i když mi to nikdy nepomohlo.Začal se smát. „Vždyť nemáš ani vybaleno?!“
„No tak budu spát na zemi a skříně stejně nemám.Prosím.“ Dělal ,že přemýšlí. „No tak jo.“Vylítla jsem zpátky.Za chvíli mě doběhl a spolu jsme vyběhli ven. Chtěla jsem se znova rozeběhnout,ale Luk mě chytl za rameno. „Počkej ,musím ještě domů“Vypadal nervózně.
„Jasně tak šup kde to je?“ Nevím kde se mě vzalo to nadšení.Ale měla jsem prostě pocit,že tam venku na něco přijdu,že tam musím být.Šli jsme jen chvíli,ale jakoby jsme byli v jiným městě.Byli jsme v takový tý typický ulici se stejnejma baráčkama, stejný trávník,ale přesto každý jiný. U jednoho z nich přeběhl trávník,na terase se zastavil a otočil se na mě.“Ehm chceš jít dovnitř?“ nevěděla jsem, jestli když řeknu že jo,to nevyzní blbě a když řeknu že ne,aby ho to neurazilo. Pokrčila jsem rameny. „Pojď dál přece si nemyslíš, že bych tě nechal stát venku?!“divil se. „No já jo“ připustím.Odmalička ke mně do pokoje nikdo nesměl a když mi někdo něco chtěl,musel počkat,až vylezu na chodbu.Vlezli jsme dovnitř a na mě dýchla atmosféra šťastného domova.Bylo to tu tak útulné,všude rodinné fotky,trofeje,obrázky.Přesně tak,jak jsem si to představovala když jsem byla malá.Tohle přesně jsem si vysnila.
„Počkáš tady? Hned tu budu.“Přikývla jsem „Ty,Luky kde máte záchod?“pípla jsem.Připadala jsem si docela trapně ale když už to ze mě vypadlo.Usmál se. „Nahoru po schodech a pak doleva.“popsal mi jakž takž směr. Vystoupala jsem po schodech nahoru a cestou jsem se dívala na fotky co byly pověšený na stěnách. Když byl malej, byl fakt roztomilej.Na všech fotkách se všichni smáli, i když podle mě u některých nemohli vědět,že je fotí.Nad nějakýma fotkami jsem se musela usmát.Vyšla jsem až nahoru.Sakra kam že se to mám dát? Já už fakt patřím do cvokhausu. Zaslechla jsem nějaký zvuky,jako když někdo pláče.Já vím,já vím, neměla bych ale já prostě musím.Přísahala jsem si, že už nikdy nikdo v mý blízkosti nebude plakat. Šla jsem doprava a dál chodbičkou až sem se zastavila u jedněch dveří.Neznělo to jako dětský pláč ale ani jako pláč dospělého. Zaklepala jsem. „Běž pryč“ ozvalo se zoufale.Pomalu jsem otevřela dveře.Ani nevím proč, jindy bych zdrhala.Vstoupila jsem do pokoje. Žaluzie byly zatáhnutý,takže v pokoji panovalo takový divný šero až skoro tma. Na posteli seděl ke mně zády otočenej kluk Šla jsem pomalu k němu.Křečovitě svíral plyšového medvídka, i když mu mohlo být tak kolem čtrnácti, a po tvářích mu tekly slzy. „Pěknej méďa.“ Řekla jsem potichu.Leknutím sebou trhnul.“Kdo….Kdo jsi?“ Zeptal se vystrašeně. Sakra, nechtěla jsem ho vylekat. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.Myslela jsem, že jsi slyšel jak jsem vešla…Jak..Jak se jmenuje?“ kývla jsem hlavou směrem k méďovi. Přitisknul si ho víc k sobě, jakoby se bál, že mu ho vezmu. „Tatty Teddy“ Zase ten ustrašenej hlásek. „Krásný jméno.Neboj se mě, já ti nechci ublížit a ani ti ho nechci vzít.Já mám taky takovýho víš ,akorát já mám opičku.“ Snažila jsem se být milá.Ale když jsem se na něj dívala, snažit jsem se nemusela.Byl tak roztomilý, takový ,ještě dítě. „A jak se jmenuje?“ zeptal se, ale tentokrát jeho hlas zněl zvědavě.Usmála jsem se. „Opiška.“ Usmál se. Jeho oči se rozzářily. Ale tak zase pohasly. „Copak? Někdo ti ublížil?“Otřela jsem mu slzu,která se probojovala přes hráz těch dlouhých řas. „Oni, oni mi ho chtějí vzít.Říkali, že jsem moc velkej na medvídka.Ale on je můj jedinej kamarád.Jemu nevadí, že jsem retardovanej.“