Stejná, ale jiná...(11)

17. STRACH…

To je ale blbá moucha! Nadával jsem ještě ve snu a asi posté jsem se ošila a chtěla spát dál. Copak si nedá pokoj?! Rozčílila jsem se a ohnala jsem se po ní rukou.
„Au! Nech toho a už vstávej,“ zabručel Honza. Otevřela jsem pomalu oči a vybuchla smíchy. Přála bych vám ho vidět, hezkýho kluka s hnědými vlasy jak drží nějaký plevel a na tváři má mizící obtisk mých prstů.
„Na tebe je teda pohled,“ rýpla jsem si a protáhla se.
„Za to ale nemůžu já,“ vymlouval se.
„To myslíš, že to je moje chyba?“ zakroutila jsem hlavou.
„No jasně, koho jinýho?“ nedal se.
„Když myslíš… a na co si rval tohle pochybný koště?“ zasadila jsem mu další ránu.
„Ále, pro jednu čarodějnici, co je na pokoji semnou. Nějak ji už nebaví se přenášet, tak jí to nesu, aby měla na čem lítat,“ smál se vítězně.
„A že ti není hanba, takhle se vymlouvat, a nosit si dárky jen pro sebe. A na mě si zase zapomněl co?!“ vyhrála jsem.
„Jak víš o tom přenesením?“ zeptala jsem se ho hned.
„Tady se nic neutají. Stačí abys tu rozbila skleničku a všichni to budou do pěti minut vědět.“
„Jo, tak to na mě asi už nezapomenou, co?“ ušklíbla jsem se.
„Ne, ďáblíku, na to můžeš zapomenout po tu dobu, co tu budeš.“
„Emm, no a když si přišel… Nebyl tu někdo?“ zrozpačitěla jsem. Zpytavě se na mě podíval.
„Byl. Odcházel odtud, když jsem sem šel. Ket, dávej si na něj pozor. Není to obyčejný člověk, on to je…“
„Nech toho Honzo! Já vim, kdo to je…Nebudeme se o něm bavit, jo?“
„Opravdu to víš?“ zadíval se mi do očí.
„Jo vim… Jak si se měl doma? Odkud vlastně jsi?“ ukončila jsem pro mě nepříjemný rozhovor a konečně se něco bližšího o Honzovi dozvěděla.

„Hele, ďáblice, já tě budu muset opustit,“ vypadlo z něj.
„Půjdeš už do školy, co?“ zesmutněla jsem. Usmál se na mě. Chytla jsem ho za ruku
„Ale opovaž se na mě zapomenout, jasný?!“
„Jak tě to mohlo jen napadnout? Na ďáblíka, to ani nejde,“ mrkl na mě.
„Proč mi říkáš ďáblíku?“ zeptala jsem se. Znejistěl.
„No…Nejsi anděl, ani démon, proto ďáblík. Si něco mezi.“
„Aha,“ odpověděla jsem dutě.
„Může démon ublížit jinému démonovi?“ napadlo mě.
„Myslím že ne. Jako anděl nemůže zabít anděla, tak si to myslela?“
„Ne, myslela jsem i ublížit, poranit, nejenom zabít.“
„Jo, tak to myslim že může.“ Zadíval se na mě pozorněji. Jeho oči se mě ptali proč se ptám, ale nechtěl se mě zeptat přímo, jakoby ten ďáblík mezi námi udělal zeď, která každým okamžikem tloustla. Třeba se mě bojí, napadlo mě a sklopila jsem oči k podlaze. Nejistě přešlápl. A teď řekne: , Ket, já, promiň,´ předpokládala jsem co přijde.
„Ket, víš, já…“ začal.
„To je dobrý,“ tupě jsem mu pomohla.
„Když já ale…“
„Nech toho! Myslíš že sem blbý?! Dyť to vidim!“ rozkřikla jsem se na něj a rychle přešla k oknu, pryč od něj.
„Ket, když já to ale…!!“ zkoušel to zase.
„Prostě NE! Nechci to slyšet, jasný?!!“ obrátila jsem na něj tvář. Uviděl můj útrpný výraz a slzy kanoucí po tvářích. Rozhodně se ke mně vydal.
„Nech mě bejt!“ zařvala jsem na něj a oči mi zčernaly. Honza zkřivil tvář bolestí a když, i přes bolest co cítil, zkoušel dojít až ke mně, odhodilo ho to. Ptáte se co? Já… normální barva očí se mi vrátila až když bezmocně upadl na zem. Co jen to sem za zrůdu?! Zděsila jsem se. Poslala jsem myšlenku Jirkovi s obrázkem Honzy. A co teď? Počkám až přijde a zavře mě někam? Nebo až mě postaví ven před lidi a ti mě odsoudí? Dostala jsem strach… přemítala jsem o všech možnostech co by se mi mohlo stát. Sem ďábel, ďábel, ĎÁBEL, ĎÁBEL!! Křičelo to ve mně. Najdu otce a zeptám se ho co dál. Umim se přenášet, takže to nebude problém. Narychlo jsem si vymyslela plán, oblékla na sebe nějaké oblečení a přemístila se…

18. NĚCO SE …

zvrtlo. Nevím co, nevím jak, ani proč. Nevím ani jak dlouho jsem o sobě nevěděla. Jen si to zkuste ocitnout se v temném, začouzeném a chladném podzemí.
„Hele, už vnímá,“ uslyšela jsem mužský hlas.
„To buď jen rád! Kdyby si ji zabil, tak bys už taky nebyl!“ zavrčel ženský hlas.
„Nech toho, Mono. Vnímá? Vnímá! Tak se jí zeptej kdo je a co chce.“ Ospravedlňoval se ten muž. Už mě to fakt nebavilo je poslouchat jak se dohadovali. Trvalo jim to snad věčnost a když začali hádat i moje jméno, tak jsem jim ho řekla sama.
„Jsem Ket.“ Oba se lekli. Čím to je, že poslední dobou se všichni lekaj, když promluvim?! Trpce jsem si vzpomněla na Terku.
„Čau, sem Tom,“ představil se ten „muž“. No, muž to asi byl, bylo mu tak, hmm, třiadvacet.
„Mona,“ kývla na mě ta holka. Tipovala jsem ji tak o rok starší, než jsem já.
„Kde to jsem, jak jsem se sem dostala a proč se svázaná?“ vybafla jsem na ně.
„Tak vysvětluj bratříčku,“ ušklíbla se Mona na Toma.
„No prostě si se sem chtěla přemístit a já po tobě hodil nějakej výboj, co tě měl zabýt. Já, promiň, ale cítil sem první anděla a až pak ďábla,“ vysvětlil mi a omluvně se mi koukl do očí. Jen kdyby váš to zajímalo, měl je zeleno-šedivé.
„A proč teda ještě žiju?“ zeptala jsem se na první otázku, co se mi objevila v myšlenkách. Mona se uchechtla.
„Protože na poslední chvíli se jí snažil odvrátit, když zjistil že si holka a ještě k tomu démon,“ její odpověď mě vyvedla z míry
„A svázaná seš proto, že my nějak přesně nevíme KDO vlastně si.“ Vzpomněla si na moji první otázku.
„Kdo?“ jízlivě jsem protáhla.
„Spíš co, ne?!“ škaredě jsem se ušklíbla až mi očima přeběhla černá barva. Oba dva na mě vyvalili oči. Ty jo! Ty blbý pouta už mi taky vaděj! Vztekla jsem se a pouta se rozpadly na prach.
„Přišla sis pro něj, že?“ ozval se třetí hlas. Co to?! Otočila sem se.
„Nesnaž se,“ vysmál se mi.
„Dokud nebudu chtít, neuvidíš mě,“ pokračoval ve výsměchu. Však já ti ukážu! Škodolibě jsem se usmála a celou vůlí jsem se snažila zakreslit jeho polohu. Ještě jsem se otočila dokola a pak si stoupla zády k tomu člověku…Obkreslila jsem si ho…jako nějakého pochybného panáka rudou barvou…
„Ty si zajímavý člověk KET. Kočka, co? Andělský stvoření a hlavně pořádně nebezpečný a až moc silný,“ pokračoval netušíc, že je tak zranitelný.
„Myslíš že sem tak blbá?“ ujelo mi nechtíc. Ošil se.
„No, ne.“ Vykoktal. Stoupla jsem si čelem k němu. Celý ztuhl.
„Ty mě vidíš?“ zeptal se překvapeně ale nedokázal dostatečně potlačit strach. Rozesmála jsem se hnusným smíchem.
,Tome, Mono, PRYČ!´ poslala jim myšlenku.
„HEJ!“ křikla jsem. Teď pro změnu ztuhli už všichni.
„Nikam nepudete, jasný?!“ mrazivě jsem je sjela pohledem. Stáli jak sochy. To se mě fakt tak bojej? Nevěřila sem svým očím.
„Vydejte mi ho!“ poručila jsem pořád tím divným chladným hlasem.
„Ale!“ snažil se něco namítat náš ´neviditelný´.
„Neslyšeli ste?“ zle sem se ušklíbla a nechala si zbarvit zase oči do neproniknutelné černi. ´Neviditelný´ už nic nenamítal a za chvilku tu byl můj táta. Přišla jsem k němu, chytla ho a přemístila se s ním pryč.
Objevili jsme se na hřbitově u toho starého hrobu.
„Ket?“ zeptal se mě táta.
„Ach Ket, zlatíčko, co se to stalo,“ objal mě.
„Víš tati, já nevim. Sem…sem teď úplně jiná,“ slzela jsem.
„Ale nejsi, tady uvnitř si stejná. Tam se nikdy nezměníš,“ hladil mě po zádech.
„Změnilo se tolik věcí,“ zašeptala jsem.
„Já, já… já sem démon, tati,“ vyřkla jsem ortel, jako bych umírala. Podíval se na mě a usmál se.
„Nejsi démon, moje milá, ty jsi andělsko-démonský člověk.“ Podívala jsem se na něj nechápavě.
„Já jsem byl míšenec mezi démonem a andělem. Tvoje matka je člověk,“ zase se tak mile, teple usmál. Uviděl v mých očích ale zase ten zmatek, že opravdu zatím nějak nepobírám.
„Kočičko koukni,“ ukázal na hrob.
„Vidíš tu svíčku?“ zeptal se mě. Zadívala jsem se na ni a konečně mi to docvaklo.
„To je, to je…!“ nevěřila jsem vlastním očím, ani mozku. Nevěřila jsem, ale věděla jasem.
„Ano, to je ta tvoje svíčka. Jen díky ní jsem poznal, že si to ty,“ usmál se zase.
„Já, ne Mir,“ zašeptala jsem.
„Když jsem to řekl tvé matce, tak udělala tu nejhorší věc. Upla se jen na Mir a tebe trošičku odháněla.“ Trpce jsem se usmála.
„A taky mě od tebe odehnala, myslela si, že když kolem tebe budou jen samí lidé, tak se nic nestane.“
„Spletla se.“
„Ano, spletla a tebe to málem zabilo!“ trochu se rozčílil.
„Víš tati, když já ublížila.“
„Neměla si utíkat, teď pro tebe bude moc obtížné se vrátit.“
„Ale já se tam už nedokážu vrátit, bojím se toho,“ uvědomila jsem si.
„Si moje malá, silná Katy, ne?“ Nerozhodně jsme pokývala hlavou.
„Tak to dokážeš.“
„Děkuju,“ špitla jsem. Objal mě kolem ramen jako tenkrát a společně jsem se dívali na plápolající svíčku.
„Tati, jsem ale z poloviny člověk, ne?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Nejde ti na rozum, proč si silnější než oni?“ Kývla jsem.
„Lidi jsou hodně silní, někteří jsou mocnější než ďáblové, třeba vymítači a tak… Ty jsi asi to nejsilnější, co může být. A taky proto máš asi ten nejobtížnější úkol.“
„A to?“ napověděla jsem, když se neměl k pokračování.
„Přežít,“ podíval se na mě smutně. Poznal, že jsem to zase nějak extra nepochopila, tak vysvětloval dál.
„Ket, si člověk, anděl a démon dohromady. Lidé se tě budou bát, když zjistí, že jsi jiná. Andělé tě nechají nepokoji, si přeci jen z části jejich druh… ale nikdy, a to si pamatuj, nikdy ti nepomůžou, pokud by to znamenalo, že budou muset bojovat. To tě raději podvedou, aby se tomu vyhnuli. A jsou tu ještě démoni… Půjdou po tobě, ať už ve skupinkách, nebo jednotlivcích, budou tě brát jako hrozbu. Samozřejmě, že někteří z lidí, andělů, nebo démonů budou stát při tobě a chránit tě, ale nebude jich mnoho. Proto dobře vybírej.“
„Jsem stejná, ale jiná, co? Nevadí, já to zvládnu,“ usmála jsem se. Očima mi proběhly ohníčky a táta se na mě zase usmál.
„Tvůj první krok bude, že se vrátíš do Altilu a budeš poslouchat JEHO, ano?“ Samozřejmě, že všichni víme o KOHO jde, že?
„A Ket, nezapomeň, že ne všichni démoni, lidé, nebo andělé jsou slabší než ty. Mnoho jich je na podobné úrovni jako ty, jen jim to trvalo dost dlouho, než se na ni dostali. Budou mít víc zkušeností. A nezapomeň, že tu sou lidé, co tě budou mít vždy rádi,“ řekl mi ještě, objal mě a vypařil se.
„Taky tě mám ráda tati,“ řekla jsem směrem k hrobu a s nepostřehnutelným úsměvem jsem se vydala ze hřbitova.