snílci 17

Ostatní se rozběhli do všech stran. Vůbec si nevšímal, kam zmizeli. Scházel po schodech a pravou rukou hladil květy tulipánů. Sešel několik pater, než stanul na zahradě, ale byl tak hluboce ponořen do myšlenek, že mu to vůbec nepřišlo.

Jana se stále nemohla zbavit toho zvláštního pocitu, že osud se nedá porazit. Nebylo jí souzeno být s ním, zachránit ho, ať by se snažila víc. To, že jí nikdy nebude milovat, by jí sice trápilo, ale to, že ho nedokáže zachránit, tlačilo i jí samotnou ze skály. Stále se však nechtěla vzdát.
Neměla ani ponětí, kde jsou Seluna a Hiro, a jenom tušila, že Tom míří do zahrady, která se rozprostírala před palácem. Ona sama proběhla dveřmi ve skleněné stěně přímo do srdce budovy.
Přestože celá místnost byla prosklená, uvnitř bylo podivné šero. Jako by to divné sklo pohlcovalo většinu slunečního záření, které se lesklo za ním. Bylo to tu až příliš prostorné a prosáklé samotou. Jestli žije tady, tak není divu, že sny jsou teď tak depresivní.
Postoupila dál do útrob a světla ještě ubylo. Na konec chodby nešlo dohlédnout, přesto pomalu kráčela vpřed. Bylo to tu všechno tak prázdné, že ani nemohla o nic zakopnout. Navenek byl palác navržen do nejmenšího detailu, ale tady uvnitř byl přesným opakem, který v tom kontrastu strašně vynikal.
Dveře byly pootevřené tak akorát, že se tudy protáhla, aniž by o ně zavadila. Uslyšela podivný zvuk, zprvu nevýrazný, který však sílil a chvílemi zase slábnul. Soustředila se a zdál se jí jasnější. Nebyl to nikdo živý. Znělo to jako chrčení nějakého stroje spojené s tikáním a všemožným pípáním. Chtěla jít dál, ale někdo jí stáhl za rameno zpátky.
„Nechoď tam,“ řekl Hiro, kterého vůbec neslyšela přijít. „Je to bomba. Je tomu skutečně tak, bylo to celé jenom past.“
„Přece to tu celé nezničí!“
„Jedním mávnutím ruky si může vykouzlit nový.“
„Připadá mi to, jako kdyby sama nevěděla, jestli ho vlastně vidět chce nebo ne.“
„Jdu se na tu bombu podívat,“ rozhodl Hiro a neslyšně se rozplynul ve tmě.

Když pospíchal zpátky, tak se jeho dupot rozléhal chodbou a tříštil se o sklo, když se snažil dostat ven. Popadl Janu kolem zad a tlačil ji před sebou. Neřekl jediné slovo. Nebyl na to čas. Uchopil jí kolem pasu a mohutným skokem prorazil stěnu. Sklo se sesypalo jako poslední kapky vodopádu.
„Kde je Seluna a Tom?“ řekl jen a ani chviličku nečekal na nějakou odpověď.
Rozběhl se po schodech dolů jako by tušil, že Seluna o tom ví. Přes zahradu koneckonců vedla nejrychlejší cesta pryč. Jeho šestý smysl mu nelhal, protože Seluna se vyhoupl za nimi. Schody brali po čtyřech, když ne ještě po více.
Až se před nimi rozprostřela zahrada oděná do jemně barevného šatu. Přestože stál Tom na volném prostranství a nehalily ho žádné stromy ani keře, chvíli jim trvalo, než si ho všimli. Vlasy mu poletovaly ze strany na stranu. Byl otočen zády k nim, takže neviděli výraz jeho tváře. Na jejich volání se však ani nepohnul, jako by byl v tranzu.
Hiro do něj prudce strčil a strkal ho kupředu jako před okamžikem Janu. Dívka ho zprava chytla za ruku. Pár metrů před nimi se rozprostíralo kruhové jezírko se spoustou leknínů na hladině a nazelenalou vodou pod jejich listy. Skočili do něj a zajeli hluboko pod hladinu.
Seluna úplně nalevo byl nejhlouběji, Hiro už Toma pustil a Jana se stále držela jeho ruky. Podíval se vzhůru. Bílé sluneční světlo zůstávalo na hladině, dál už se nedostalo. Bylo to tak vysoko. Přepadal ho pocit, že mu každou chvílí musí dojít vzduch a zároveň věděl, že nahoru už nedoplave, a i kdyby, tak ho hladina nepustí zpět. Něco je tahalo pořád níž a světlo nahoře bledlo a zdálo se neskutečně daleko.
Ozval se zvláštní rozléhavý tón. Voda se podivně chvěla a odspoda stoupal kal. Selunu a Hira už neviděl, Jany se však stále pevně držel. Ale ten vodní dým jako by je silou tahal od sebe, až je roztrhl. Zůstal sám, ztracen v jezeře. Zvláštní, že zatím nepotřeboval dýchat, ale jak dlouho ještě?

Zatmělo se a on marně lapal po dechu. Beznadějně bojoval o život. Přestával cítit a nemohl se už skoro pohnout. Přesto se mu nějakým zázrakem podařilo dostat k hladině.
Zhluboka se nadechl a ještě chvíli mu trvalo, než dohnal všechen ten kyslík, který se mu teď nějakou dobu nedostával. Když konečně mohl normálně vnímat, zjistil, že je u Jany v pokoji. Ležela vedle něj. Zatřásl s ní, ale vůbec nereagovala. Její oči zmateně poletovaly částečně kryty pod víčky. Zkoušel jí probudit znovu a znovu. To jeho třesení by snad vzbudilo i nejtvrdšího spáče, ale ona nic, co v tom sakra jen bylo.
Bylo to marné, něco jí bránilo dostat se ven. Musel jednat, kdo ví, co všechno se tam mohlo právě odehrávat. Jenže usnout se mu teď nepodaří ani náhodou. Chce to jinej způsob. Možná tráva, ale aby ho nedostala zase jen do nějakého obrazu. Každopádně to bylo to jediné, co ho teď napadlo. Trávu ale neměl a chlast ten neměl moc velké účinky a navíc to strašně dlouho trvalo.
Bleskově na sebe naházel svršky. Nemohl se teď zdržovat česáním, tak svoje háro schoval pod kapucou a vyrazil ven. Honza byl jediný, kdo mu teď mohl pomoct. Hulil často a tak určitě bude mít doma nějaké zásoby.

Městská hromadná doprava měla zrovna v tuhle ranní hodinu hluché místo, takže musel pěšky. Nebyla to žádná procházka, protože k Honzovi to bylo nejmíň půl hodiny svižnou chůzi a tolik času teď nebylo. Běžel taky rychle, že kdyby takhle běžel tři kilometry při těláku, utekl by ostatním o celé kolo, možná o víc. Ale zaplaven myšlenkami neměl čas ani sledovat svůj rytmický dech, natož pak přemýšlet o tělocviku.
Bylo hodně brzo, slunce se nehřálo na obloze dlouho, ale příroda už byla vzhůru, ptáčci cvrlikali v korunách stromů. To jen lidi si navykli o tuhle krásu přicházet a to nejspíš z pouhé lenosti.
Nejspíš u Honzy doma ještě všichni spali, ale nemohl na ně brát ohledy, protože házet Honzovi kameny do okna by bylo na dlouho a navíc bydlel až na půdě. Zvonek byl nejjistější způsob, pokud si teda nebudou myslet, že se někdo zbláznil nebo se jim zvonění promítne do snu.
Vzal to na jeden zásah, ani nečekal, že se dveře otevřou tak brzo. Honzova máma na něj vyjeveně koukala. Ale zdálo se, že už byla vzhůru a upravená.
„Musím za Honzou,“ prohodil Tom, když se okolo ní mihl. Jestli něco poznamenala, tak to neslyšel.

„Hanzi,“ kvedlal s ním. „Vstávej!“
„Co?“ divil se v polospánku Honza.
„Potřebuju nějakou trávu,“ řekl mu Tom prohledávaje šuplata.
„Co?“ opakoval Honza dokola jako záznamník.
„Doprdele vstávej,“ naštval se Tom a vyhodil ho z postele. „Potřebuju se tam dostat. Rychle!“
Honza se pomalu soukal ke stolu.
„Jana tam zůstala, tak dělej!“
„Cože?“ vykulil oči, to byla známka toho, že už se probudil.
„Je to na dlouho, řeknu ti to pak.“
Honza konečně vysunul šuplík s kouzelnou plechovou krabičkou zlaté barvy s černým listem marihuany na vrchu. Vedle se válela fajfka a na dně pár barevných papírků.
„Co to je?“ zeptal se Tom. „Ty papírky,“ dodal vzápětí.
„Tripy, LSD…to je velká haluz,“ ušklíbl se Honza.
„Halucinogen, to by mohlo bejt lepší než tráva,“ přemýšlel Tom.
„Hele neblázni, já tě nemůžu hlídat. Měl bych valit do školy.“
„Co s tim?“ vzal si jeden Tom. „Bude jeden stačit?“
„Hele neblbni!“ Honza mu je chtěl hned sebrat.
„To se dává na jazyk, co?“ jako by mu někdo cizí napověděl. Najednou uslyšel tu odpověď přicházet z temných míst, kam se momentálně vůlí nedokázal dostat. Nejspíš už jí znal, určitě to někdy četl, ale teď se mu zdálo, jako by mu jí někdo v jeho hlavě vzal a podal blíž.
Vystřelil z pokoje a papírek si přilepil na jazyk. Sletěl schody a vyběhl ven. Bylo to zvláštní, ale nebylo tu město, ale zahrada. Co se to stalo, jakto že se to všechno tak rychle změnilo? Zahrada byla neupravená, přesto zde byly květiny a jejich květy se probojovávaly na svět ze zelené pěny. A nahoře nad hlavou se pohupovaly růžové koule. Na ničem nevisely a přesto se tam tak kymácely ze strany na stranu pořád dokola. Jako by byly živé a pozorovaly ho.
Ze země si razil cestu malý pramínek. Něco mu zašeptal, když se na něj podíval, ale nešlo mu rozumět. Ksakru, co to říkal? Běžel pryč, ale nebyl zas tak rychlý, aby ho Tom nedokázal dohonit. Skákal si tak přes kameny a možná ani netušil, že za ním Tom poběží.
Chlapec přeskočil plot a ocitl se v lese. Dole běhaly mravenci a rozčilovali se, jaká to zkáza přišla do jejich království. Kolem hlavy mu prolétla vážka a na moment se zastavila, aby poznamenala, ať si s tím nic nedělá, že oni už jsou takový nevrlý odjakživa.
„Héj šneků,“ letěla zase pryč. „Kam to lezeš?“
„Musím si promluvit s veverkou,“ tlemil se šnek.
Kdo ví, proč s ní chtěl mluvit? Z dálky volal potůček, takže Tom musel běžet, nebo by ho ztratil.
Netrvalo dlouho a na rovince ho konečně dohnal. Pořád mu však nerozuměl, co říká. Běžel vodou a snažil se chytit ten jediný proud, který uměl mluvit. Voda cákala daleko na břehy a tak osprchoval skupinku žab, které tam vysedávaly a o něčem tlachaly.
„Vole,“ nadávaly za ním. „To tady musíš tak lítat?!“
Pramínek se mu ztratil pod hladinu. Skočil tam za ním. Otevřel se mu úplně nový prostor. Od hladiny se ke dnu táhly tlusté šlahouny, kolem kterých se proplétal. Cestu mu zkřížila obrovská stříbrno-černá pruhovaná ryba s placatým tělem. Něco k němu prohodila v tom smyslu, že se tady plete. Nevšímal si jí a plaval dál. Připadalo mu, že ho někdo sleduje, tak se ohlédl. Byla to skupinka žab, které ho před okamžikem proklínaly. Měly dlouhé končetiny a velké bílé oči jako postavičky z kreslených seriálů.
„Počkej!“ volal na něj jeden z nich. Aspoň hlas měl jako samec. „Kam tak pospícháš?“
„Hledám svoje kamarády. Dva chlapíčky a jednu holku.“
„Jedna holka tu je,“ řekl žabák.
„Jo je,“ přitakaly ostatní.
„Pojď za námi,“ předstihli Toma a vedly ho dolů ke dnu.
„A jak dlouho tu je?“ zeptal se.
„Moc dlouho ne. Nevím, odkud se tu vzala.“

Neptal se už dál, protože na dně uviděl zlatou klec. V ní se vznášela. Hlavu měla povislou a tvář jí halily hnědé vlasy. Ani si nevšimla, že přišel. Vypadala jako mrtvá, nebylo se tedy čemu divit, že toho o ní žabáci moc nevěděli.
Připlul blíž a ruce prostrčil mřížemi. Odhrnul jí vlasy z tváře a zvedl jí hlavu. Pak jí pohlédl do očí a viděl, jak se do nich pomalu navrací život.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nevím,“ vydechla jen.
Vytušil, že nemá smysl ptát se dál. „Zachráním tě,“ řekl a obeplul celou klec kolem dokola. Nebyla moc velká, bylo v ní prostoru sotva, aby tam Jana mohla stát. Velký zámek se ani nepohnul, když do něj bušil pěstmi. Stejně tak se ani o milimetr nerozestoupily mříže, když je tlačil od sebe ze všech sil.
Zamyslel se, jak by jí mohl dostat ven a po chvíli si uvědomil, že stoupá vstříc hladině. Začal veslovat rukama zpátky dolů, ale místo toho byl pořád blíž květům leknínů tam nahoře. To naše pesimistické myšlenky nás tahají dál od cíle. Zrazují nás, podrážejí nohy.
Podíval se pod sebe, kde mizelo malé vězení i s Janou a zahlédl malé rybičky, které se mu omotávaly kolem nohou. Byly tenké jako vlásek a když viděly, že si jich všiml, rozprchly se do všech stran. Jedna z nich mu projela nosem. Uleknutím vykřikl a ona zase vylétla ven.
„Potřebuju pomoct!“ volal za ní a dřív než dočista zmizela, zastavila se. „Mohly byste otevřít zámek od té cely tam dole? Jste tenké a protáhnete se zámkem. Prosím,“ pokračoval.
Neodpověděla sice nic, ale celé hejno zamířilo ke dnu. Než tam stihl doplavat, byla už cela odemčená a Jana právě lezla ven.
Popadl jí za ruku a tryskem a vyrazil na vzduch. Dlouho ležely na břehu toho jezera a nic neříkaly, protože Jana si musela odpočinout. Daleko na samém obzoru se tyčily hory, které vypadaly úplně stejně jako šedobílé mraky. Napravo byla malá stavení, vypadala jako barevné houby. Takové šmoulí domečky to byly, ale nezdálo se, že by v nich někdo bydlel. Kolem jejich střech kroužili motýli, a když si všimli, že se na ně dívá, přilétli ho pozdravit. Nezdrželi se však dlouho a splynuly ve výšce s azurovým nebem.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se pak Jana. „Seluna a Hiro.“
„Nevím, myslel jsem, že to možná budeš vědět ty.“
„Nic si nepamatuju, mám totální okno,“ pokrčila nešťastně rameny.
„Nejspíš budou někde poblíž,“ uklidňoval jí. „Půjdeme se po nich podívat.“

Vystoupali šedivá skaliska, ze kterých občas trčela nějaká borovička či bříza. Nahoře nebylo nic jiného, než les a žlutá tráva, která byla tak jemná, že při pohledu dál vypadala jako mlha. Les nebyl dlouhý a tak brzo stanuly na druhé straně skály. Nebylo tam nic, než moře, kam až oko dohlédlo. Nad ním šedá obloha, která vzrušeně bouřila. Vyčnívající útesy byly obklopeny bílo pěnou, jak se o ně tříštily vlny. To nebe, které nahoře tak zuřilo, je poslalo a ony se marně pokoušely skály zničit.
Síla přírody tu názorně demonstrovala svou neskutečnou sílu a jemu před očima vyvstaly příběhy odehrávající se daleko za horizontem, kde kolem není nic než voda na všech stranách. Pirátské lodi, které se kymácejí uprostřed noci na obrovských vlnách. Osamělé večery při svitu petrolejky v kabině v podpalubí. A psaní dopisů, ve kterých se zrcadlila všechna ta beznaděj z toho, že už se nevrátí nikdy domů. Potom je v láhvi hodil přes palubu a trápila ho myšlenka, že možná doplují ke břehu dřív než jejich loď, která nejspíš brzy skončí na dně. Jestli ne dnes, tak zítra.
Ale proč to všechno teď viděl? Stalo se to, byl to obrázek minulého života, nebo výjev z budoucnosti? Nedokázal si na to odpovědět.
Procitl právě včas, protože uviděl obrovskou vlnu, jak se valí přímo na Janu. Sahala po ní jako mocná ruka osudu. Přiskočil k ní a zakryl jí svým tělem. Cítil, jak ho voda odtáhla pryč. Byli znovu rozděleni, jenom doufal, že se tentokrát probudila a je teď v bezpečí ve svém pokoji, protože ten náš svět je sakra bezpečný proti tomu, co všechno se může stát tady. Protože tady jsou hranice tak daleko, kam až dosáhne fantazie.