Stejná, ale jiná...(12)

19. NÁVRAT… ALE KAM?

´Mám, nebo nemám?´ ptala se mě hlava, když jsem rozklepaná zimou stála před naším barákem. ´Ty se cítíš jakobys něco provedla, vždyť se vracíš domů, ne?!´ smála jsem se sama sobě v duchu a navenek odhodlaně, uvnitř zbaběle, jsem rychle sáhla po klice na brance.
„Ket, si to ty?!“ zakřičel někdo zamnou. Strašně jsem se lekla a celou vahou skočila na branku.
„Marti?“ zeptala jsem se.
„No čus, ne? Já sem tomu sígrovi nevěřila ani slovo, když mi říkal, že tě odvezli někam do pryč a že nám tam pomalu odcházíš na věčný časy,“ řekla a objala mě.
„Taky tě ráda vidím,“ oddychla jsem si.
„Tak jak se máš?“ zapředla jsem rozhovor s vděčností, že nemusím jít domů už teď.
„No prázdniny v plnym proudu, vždyť to znáš …“ rozpovídala a na mě připadla ta skromná úloha, jen poslouchat s účastněným výrazem.
„… Půjdeš vůbec na tu gráfku?“ zaregistrovala jsem otázku. ´No tak prima… z bláta do louže.´
„No já… Přijali mě na jinou školu, takže půjdu asi tam.“
„Aha, no nic. Tak já letim, čau!“ spěšně se rozloučila a odešla. Nějak moc mi to nevadilo, přesto mě ale dloublo u srdce poznání, že jsem o ní určitě přišla. Zamyslela jsem se nad svým minulým a nynějším životem a nějak zapomněla řešit branku a dokonce i zvonek. No když… Zvonek mě probral. ´Proboha! Já už zazvonila!´ zděsila jsem se. ´Ještě můžu utéct, schovat se,´ pomyslela jsem si a už jsem byla dokonce otočená zády ke dveřím, když se otevřely.
„Ket!“ vyhrkla mamka a zaraženě mi koukala do zad.
„Ty už odcházíš?“ zeptala se překvapeně. Rozpačitě jsem se k ní otočila čelem a nejistě přešlápla.
„Ahoj mami,“ usmála jsem se křečovitě. Chvíli stála a pak mě odejmula.
„Co mi to jen děláš Ket,“ zanaříkala mi do ucha.
„Neměla jsi vůbec utíkat, proč si utekla?“ zeptala se nakonec.
„Já mu ublížila mami!“
„To je v pořádku, ale měla jsi mu hlavně potom pomoc,“ vyčítala mi a zároveň mě tiskla v obětí.
„No jo, promiň, musela si mít strach, že?“ odsunula jsem jí trochu.
„To sem teda strach měla a poď už dovnitř, venku je chladno.“ Jasně, znáte je, že, starostliví rodiče. Když zamnou zabouchávala dveře začmuchala.
„Co je mami?“ zeptala jsem se.
„Pojď sem prosim tě,“ řekla mi a čichla si i ke mně.
„Já nekouřim!“ začala jsem se hned obhajovat.
„No to doufám. S kým si to vůbec byla venku?“ pokračovala ve výslechu.
„Jo, Marťa mě viděla, jak jdu domů. Chvíli jsem s ní mluvila,“ taťku a hřbitov jsem nějak vynechala.
„Byla jsi i s ním, že?“ zeptala se.
„Taťka mi pomohl mami,“ začala jsem opatrně.
„Jak se má?“ svojí otázkou mě doslova zaskočila.
„No, do-docela dobře,“ trochu jsem se zakoktala. Zamyslela se a oči se jí zastřely… asi přece jen není všechno zapomenuto a ušlapáno… Usmála jsem se, a to nejspíš mamku probralo.
„Nejsi unavená?“ ihned se vžila do role ustaraného rodiče.
„Docela i jo…“ připustila jsem.
„No tak utíkej do postele, Meký už je celý přešlý, že tě tak dlouho neviděl…“
„Tak dobrou,“ skočila jsem jí do řeči, lípla jí pusu a brala schody po dvou.
„Meký!“ vlítla jsem do pokoje a vytřeštěně koukala na mého ´malého pejsánka´. Jenže Mek mě rozhodně poznal hned a hnal se na mě.

„Nechtěla bys něco zase namalovat?“ vytrhla mě mamka z myšlenek, když jsem pila teplý čaj. Neurčitě jsem trhla rameny.
„Třeba ti to pomůže urovnat myšlenky,“ usmála se a vrátila se k přípravě oběda. ´Jo, jak ráda bych si zase něco nakreslila… ale půjde mi to vůbec?´ Přece jen určitě znáte ten pocit, že vám něco šlo, ale bojíte se to zase zkusit, protože byste mohli zjistit, že jste se doopravdy změnili i v těch věcech, co k vám vždy patřili a byly vaší součástí. ´Nechtěla jsem se změnit,´ zkrabatila jsem nevědomky čelo. ´Asi bych se měl vrátit domů.´ Zaskočeně jsem se zarazila a nechtěla uvěřit, co se mi to mihlo v hlavě. ´Přece jsem doma tady! Copak tím, že mám nějaké schopnosti jsem ztratila domov?!´ proti mé vůli se vytvořila další věta: ´Ztratila, ale získala si nový.´
„Možná by ses tam neměla vracet, když už jsi v pořádku,“ zamyšleně prohodila mamka, až jsem se lekla, že mi čte myšlenky. Nevím proč, ale ta věta mě naštvala.
„Proč myslíš?“ ovládla jsem hlav neutrálu.
„Tady ti bude líp, je tu i bezpečněji… a budeš mezi normálními lidmi,“ dodala.
„Ale já nejsem normální, já tam patřím,“ namítla jsem a plamínek zuřivosti se ve mně pomalu začal přiživovat.
„Jsi moje dcera! Takže jsi normální!“ ozvala se dotčeně mamka.
„Opravdu tam na tebe mají špatný vliv, neměla jsem tě tam vůbec pouštět!“ nervózně jí přeskočil hlas, když jsem prudce vstala od stolu.
„Neměla jsem se spíš vracet sem! A já myslela, že… ani nevim! Copak to nechápeš?! Já to vidim! Vidim, jak se mě bojíš!!“ křikla jsem bezmocně a naštvaně. Udělal jsem pár kroků blíž k ní. Bezmyšlenkovitě na mě vytasila nůž.
„No tohle snad nemyslíš vážně! Na vlastně dceru a s nožem?!“ neudržela jsem hněv v sobě a cítila, jak se mi zamlžují oči do červena. Najednou se ozvalo vrčení a štěknutí, a pak po mně skočil můj vlastní pes.
„Meku?“ nešťastně jsem se mu podívala do očí. ´A to mě včera radostně vítal,´prolítlo mi hlavou. Moje oči už byly zase normální, zato ta situace jakoby se zpomalila… vyprostila jsem se zpod Meka, vrhla pohledem po mamce, přemístila se do pokoje…a svět se najednou zrychlil…sbalila jsem si vše, co mi přišlo pod ruku. Zastavila jsem se jen u malovacích potřeb. ´Mám, nebo ne?´ pak se vše vrátilo do normálu… Vrzly dveře a v nich se objevila mamka. Rychle jsem vzala tašku, chytla i ty potřeby a přemístila se do ´´nemocničního´´ pokoje.
Nerozhlížela jsem se jestli tam vůbec někdo byl. A i kdyby byl, bylo by mi to jedno, protože kdo ví proč, ale já byla tupá…žádné pocity, jen velká prázdná bublina. Neuvědomovala jsem si, co se vlastně stalo. Přesněji – co jsem zase provedla… ´Co se vlastně stalo,´ dutě jsem si opakovala. ´Nic, nic…!´
„Nic!“ vykřikla jsem a omdlela. A že jsem to byla já, spadla jsem těsně vedle postele.