Stejná, ale jiná...(13)

20. TAK SEM TU

Probudilo mě ticho. Nesmyslný ticho. Chtěla jsem křičet, přímo řvát a rozbíjet věci. Všechno. Jen ne to ticho! ´Nechci ticho!´ křičela jsem uvnitř sebe. Nedokázala jsem však přerušit to trýznivé nic, které bilo do očí. Nelitovala jsem odchodu – “vyštvání“. Drala mi srdce jen jedna věc. ´Nemám domov… žádné zázemí v bezpečí.´ Měla jsem sice školu a internát, ale to nebyl domov. Bylo to místo, které sem si nikdy nezamilovala. Jen místo, kde byli lidi podobný jako já… budova, ve které jsem napadla “můj druh“. Po celou tu dobu, kdy jsem studovala, jsem se těšila, až od tama vypadnu. Ale jen co jsem odešla, ztratila jsem bezpečí a kousek zázemí, které se tam, i přes mou ignoraci, přesunulo ze ztraceného domova.
Moje sebetrýznění o záchranu zničujícího ticha přerušil kus papíru na stolku vedle postele. Nezačínal oslovení, ale rovnou káráním. Dokázala jsem si představit, jak by se na mě díval smutným a ledovým pohledem, kdyby mi to říkal. A který by přešel do potěšeného a zlomyslného šklebu, že mi s tím nepomůže, že to co sem si nadrobila, musím taky sníst sama. Znuděnýma očima jsem ho pročetla ještě jednou.
//Myslel jsem si, že máš víc rozumu, a že jsi dospělejší. Asi jsem tvrdě narazil, co? Bylo nesmyslné, co jsi udělala. Neměla jsi důvod. Byla to normální zbabělost a nechutnost. Raději ani nechci vědět, co se stalo, že jsi se sem vrátila tak rychle. I přes to máš na výběr. Odejdi a my na tebe zapomeneme…nebo zůstaň a přesvědči nás, že máš právo tu být. Dělej jak uznáš za vhodné.//
´Si myslí, že se teď rozbrečim?! A že nevim co mám dělat?´ vysmívala jsem se mu. ´Táta říkal, ať ho poslouchám. A on mi nic přikazovat nechce. Půjdu pryč.´ Byla jsem rozhodnutá. ´Tady stejně budu na obtíž.´ Jenže pak jsem si vzpomněla, že táta chtěl i to, abych se sem vrátila. ´Nebylo by směšné vydat se všem, co prahnou po mé smrti, aby mě snadno zabili? Nebuď blbá!´ okřikla jsem se a poprvé jsem se kolem sebe rozhlédla. Byla tu už jen jedna postel – a to ta moje. ´Nikde nikdo, no hurá!´ ironie jsem měla najednou na rozdávání. ´Přece jenom psal: ´´Dělej jak uznáš za vhodné.´´ Takže se de se promluvit s říďou,´ušklíbla jsem se.

Škola byla totálně vylidněná. Nevím kde jsem vzala tu jistotu, že tam bude ředitel, ale nepřipustila jsem si, že bych se pletla. Byla jsem rozhodnutá a odhodlaná. ´Jenže k čemu?´ zarazila jsem se před těmi pravými dveřmi s nápisem ředitelna. ´Jasně, ještě začni s tim: co mu vlastně budu říkat?´ pitvořil se ve mně můj vlastní hlas. V tu chvíli jsem to nebrala na zřetel a odvážně zaťukala.
„Dále,“ ozvalo se téměř okamžitě s mým ťuknutím. Bezděčně jsem s sebou trhla a uslyšela smích. ´To mi to ale hezky začíná,´ trpce, trochu nebezpečně jsem se usmála.
„Dobrý den,“ vstoupila jsem a zarazila se na prahu.
„Ahoj…Ket – Katy, že?“ usmála se na mě naše ředitelka.
„No tak Ket, snad za sebou zavřeš dveře a posadíš se, ne?“ zamrkala pobaveně očima.
„T- ty?! Ale vždyť si démon! A ještě k tomu tak mladá!“ vyhrkla jsem a stále stála u dveří.
„Snad ti to nevadí, že tu nejsi jediná s příbuznými z temné strany, jak se jim říká,“ ušklíbla se.
„Ale jsi jen o pár let starší než já!“ měla jsem hned připravenou další námitku.
„Ale no tak. Tohle je jen moje vlastnost. Nestárnu,“ zase to mrknutí. Musím se přiznat, že sem z toho šílela.
„A co tvůj bratr? Ten má taky tu vlastnost? Nejsem blbá, Mono,“ odvážila jsem se nazvat ji jménem. Vůbec jsem jí nevěřila. Přišlo mi to, jako bych pořád ještě spala vyčerpáním.
„Ne, ten tu vlastnost opravdu nemá. Je tak starý na kolik vypadá. Je mladý a pošetilý. Musela jsem mu pomáhat z bryndy, když si se tam objevila ty. Nemohla jsem přece na sobě dát znát, že jsem ředitelka školy pro ty skoro čisťounký lidičky,“ ošila se a přejela mě pohledem. Nehýbala jsem se. Prostě jsem jí nevěřila ani jedno slovo.
„Je mi naprosto jedno, jestli mi věříš,“ šeptla nebezpečně.
„To jsem tedy opravdu ráda,“ zase jsem nabrala sílu na ironii.l
„Tak spusť, co chceš,“ šelmovsky se usmála, jakoby mě zahnala do kouta.
„Chci se sem vrátit,“ odpověděla jsem tónem, že mi na tom nezáleží.
„A to mi říkáš jen tak?“ začala se smát.
„Ano. Jirka mi napsal, že mám na výběr a já si vybrala,“ snažila jsem se udržet neutrální hlas. ´Taky by mi mohla říct rovnou, že mě bere a říct co mám dělat!´ zuřila jsem v duchu a zároveň doufala, že to půjde snadno.
„Jirka mi napsal,“ pitvořila se po mně.
„Tak hele, krásko, aby mezi námi bylo jasno. Jirka je tvůj učitel, tak si odvykni mu říkat křestním. A jestli si myslíš, že to půjde tak snadno, že řekneš, chci se sem vrátit a já se kvůli tomu posadim na zadek, tak se teda mýlíš,“ začala nabírat obrátky. Povytáhla jsem obočí nahoru, což jí zarazilo.
„Dobře, si přijata, sbal si věci z ošetřovny a doprav se na internát. Ale pěšky, rozumíš?! A tam se tě někdo ujme,“ vyprskla. Přijala mě tak rychle jen proto, že se bála, že odejdu. Věděla jsem, že je zahnaná do kouta. A ona věděla, že to vím.
„Mockrát Vám děkuji, paní ředitelko,“ protáhla jsem. Směšně se uklonila a klidila se pryč.

´Tak sem tu,´ řekla jsem si a zamračeně se dívala na vysokou a rozlehlou budovu před sebou. Všude bylo moc lidí. Na mě až příliš. A všichni se bavili. V tu chvíli jsem jim to záviděla.
„Ahoj,“ ozvalo se zamnou přidušeně. Zvědavě jsem se ohlédla, kdo se mě to ujal. Šokem jsem se málem klátila k zemi.
„Ahoj,“ řekla jsem tak potichu, že to nebylo vůbec slyšet. Pozdrav šel vyčíst, jen ze rtů, co se nenápadně pohnuly.
„Mám se tě ujmout, tak pojď,“ řekl už vyrovnaným hlasem a vyšel rychlým krokem k hlavní bráně do internátní budovy.

´Ta zmije! Jak mi tohle mohla udělat!´ zoufala jsem si v duchu a dívala se na záda mého dřívějšího kamaráda Honzu. Bylo mi tak líto, že se to stalo. ´Ale může si za to i sám,´ vyklátila se mi v hlavě myšlenka, která byla tak slabá, že se ihned ztratila a já se za ní styděla.
„Kam mě to vedeš?“ zeptala jsem se Honzy.
„Do tvého pokoje,“ odpověděl a ani se neotočil. Dloublo mě to uvnitř. Zastavil se až když jsme stáli u odrbaných dveřích, které se nepatrně třásly. ´Co to je?!´ nenadšeně jsem se na ně tvářila.
„Tohle je muj pokoj?“ zeptala jsem se vykuleně.
„Podle instrukcí, co jsem dostal, tak jo,“ trhl rameny a chtěl odejít.
„Počkej! Přece mě tu nenecháš jen tak!“ zavolala jsem. Otočil se a poprvé od té doby se mi podíval do očí. Přesně jsem věděla, že si myslí, že to není o nic horší, než jsem ho nechala já. Polkla jsem na prázdno a rychle sklopila oči. Zase se otočil a pokračoval v cestě pryč. Nechal mě tam stát před nejodrbanějšími dveřmi v celém areálu. Zcela opuštěnou a bezradnou.