V mlžných horách-6

Jemný mlhavý opar obestíral velkou černou skálu, před kterou došla skupina mužů. Asim pomalým krokem přišel k okraji skalního otvoru s mečem v ruce a upřeně se zadíval do tmy v jeskyni.
„Snad už tady na Navary nenarazíme,“ mínil Imar.
„Musíme počítat s tím, že můžou být i uvnitř,“ odvětil mu Asim a jeho zrak spočinul na pramínku vody, co vytékal ze skalní stěny. Došel k němu a levou rukou si omyl obličej i utržené šrámy z boje. Pak se chvíli opíral o meč a zamyšleně hleděl na otvor ve skále.
„Já s Imarem půjdu dovnitř. Vy tady zůstaňte se zraněnýma a buďte stále ve střehu. Na ochranu Netrymů se pořád spoléhat nemůžeme,“ sdělil Asim bojovníkům a uchopil do ruky pochodeň. Imar také vzal pochodeň, načež jí zapálil a oba poté vstoupili do velké jeskyně, jenž se táhla do nitra skály.
„Jak daleko ještě půjdeme?“ zeptal se po chvíli Asim.
„Tak to nevím. Musíme dojít k propasti, nad níž bude velký otvor, kterým bude vidět nebe,“ odpověděl mu Imar.
„Aha. Tak ten drak zařezává někde na dně tý propasti. Rozhodně do ní nehodlám skočit!“
„Podle tý legendy postačí, když se hodí do propasti zapálená pochodeň. A ta draka vzbudí.“
„Hm. Zajímavý styl buzení,“ pronesl Asim, přičemž se pozorně díval do nejbližšího okolí, které pochodně svým mihotavým světlem osvětlovaly.
Uběhla delší doba a došli do velkých podzemních prostor, v niž se nacházely krápníky všech velikostí. Oba šli rozvážně s meči v rukách a obezřetně se dívali kolem sebe. Uplynulo několik minut a ve světle pochodní spatřili neširoký dřevěný most, jenž byl tlustými provazy zavěšen na mohutných krápnících a pod ním bylo zlověstné tmavé prázdno.
„Tak k jedný propasti jsme už došli. Ale to asi nebude ta pravá, že,“ mínil Asim.
„To určitě nebude ona,“ zkonstatoval Imar a poté, co zasunul meč do pochvy, tak vkročil na první dřeva v mostě.
„Vypadá to, že je pevný,“ řekl poté.
„Když už je tady zavěšený takovou dobu, tak by mohl ještě nějaký čas vydržet. Trochu mi vadí, že nevidíme na jeho konec,“ pronesl Asim, když také vstoupil na most. Přitom natáhl levou ruku, v níž měl pochodeň co nejvíce od sebe. Viděl však jen osvětlenou část mostu, jak vede do tmy.
„Určitě ten most někam vede,“ zkonstatoval Imar.
„Tak to jdeme zjistit,“ řekl rozhodně Asim a vykročil.
Most se pod jejich kroky lehce rozhoupal a oba se bedlivě zadívali na dřeva pod nohami. Tmavá prázdnota pod nimi jim začala nahánět hrůzu.
„Nerad bych se přesvědčil o tom, jak je ta propast hluboká,“ mínil Asim.
„To já taky ne,“ poznamenal Imar.
Dále pokračovali v chůzi, přičemž se most houpal a ozývalo se nepříjemné praskání. Po několika minutách se jich zmocnil pocit, že už jsou na mostě strašně dlouho. Konec mostu nebyl stále v dohledu a kromě několika krápníků, jenž se matně rýsovaly v mihotavém světle, nic jiného neviděli.
„Kdy konečně dojdeme nakonec?“ pronesl tázavě Asim, načež spatřil v dálce ve tmě plápolající světla. Oba se hned zastavili.
„Někdo nám jde naproti,“ řekl Imar.
„To nebudou asi Netrymové,“ mínil Asim, který hned tasil meč.
„Proklatý Navarové!“ vyhrkl Imar a také rychle z pochvy vytáhl meč.
Most se čím dál více houpal a praskání se rozléhalo do stran, přičemž se odráželo od okolních jeskyních stěn. Zraky obou mužů spočinuly na přibližujících se pochodních a brzo v jejich světlech spatřili postavy.
KONEC ŠESTÉ ČÁSTI