V mlžných horách-7

Po zavěšeném mostě šel zástup mužů s pochodněmi a ten se na mohutných provazech za hlučného praskotu houpal. Asim s Imarem svírali v pravých rukách meče, přičemž přes jejich čepele upřeně hleděli na navarské bojovníky, kteří zůstali stát dva metry před nimi.
„Jak jste se sem vy dva dostali?“ zeptal se jich Navar, jenž byl asi velitelem.
„Normálně jsme sem přišli,“ řekl mu Asim.
„Jen vy?“
„Přišlo nás mnohem víc.“
„Vodkud?“
„Z královskýho města.“
„Je mi to jasný! Už ho naši bojovníci dobili a vy jste utekli nějakou tajnou podzemní chodbou sem do hor!“
„My jsme z něho neutíkali. A třeba budou vod něho utíkat vaši bojovníci.“
„To se nikdy nestane! Máte na výběr. Buď skočíte dolu. A nebo vás zabijeme!“ vyhrkl navarský bojovník.
„Nám se dolu skákat nechce. A třeba některé z vás zabijeme.“
Ve tváři Navara, kterou osvětlovalo mihotavé světlo pochodně, se objevil vzteklý úšklebek.
„Kdo jste vy dva!?“ vyštěkl vzápětí tázavě.
„Já jsem Asim. A to je můj dobrý přítel Imar,“ odpověděl mu Asim, přičemž postřehl, jak se ve tváři navarského bojovníka objevil úžas.
„Asime!! Tvojí hlavu přinesu našemu králi na zlatým podnosu!“ vykřikl, načež učinil prudký pohyb rukou, v němž držel meč a vzápětí se ozval řinkot čepelí.
Asim a Imar se na úzkém mostě začali bít a ten se ještě více rozkýval. Oba také dělali prudké pohyby pochodněmi, přičemž totéž činili i jejich protivníci. Asimovi se po chvíli podařilo seknutím meče vyrazit jednomu Navarovi z ruky pochodeň a ve zlomku vteřiny provedl prudký pohyb levou rukou, v niž svíral pochodeň. Jejím hořícím koncem několikrát zasáhl bojovníka a oblek na něm vzplanul. Současně se ozval bolestný křik Navara, jenž zavrávoral a on jej pohotově bodl do hrudi. Řvoucí muž s rudou skvrnou na hrudi dopadl bokem na okraj mostu, aby vzápětí díky jeho rozhoupanosti přepadl do temné prázdnosti. Poté se ozval táhlý výkřik, který se rozlehl jeskyním prostorem. To už se však na Asima hned vrhl další bojovník, s nímž okamžitě zkřížil meč.
Imarovi se podařilo svého protivníka nadvakrát seknout a ten s tekoucí krví z úst pomalu klesal na kolena. Ve stejný okamžik Imar mrštil do obličeje dalšího navarského vojáka svou pochodeň a současně levou rukou uchopil pochodeň zabitého Navara. Ten, co byl plameny pochodně zasažen do obličeje, se bolestně rozkřičel, upustil meč a chytl se dlaněmi za popálenou tvář. Současně po zádech dopadl na nevysoké zábradlí s provazů, přes které s řevem přepadl.
Oběma mužům rychle začaly docházet síly a bylo otázkou jen krátkého času, kdy navarským bojovníkům podlehnou. Náhle se však do řinkotu zbraní ozvalo šustění křídel, které doprovázely skřeky. Za okamžik se počali slétávat ze všech stran mohutní netopýři a ti se vrhli divoce na Navary. Asim s Imarem udělali na mostě několik kroků zpátky a za křečovitého držení se okrajů mostu ve světle pochodní spatřili, jak Navarové přes zoufalé ohánění se meči mizí v hejnu netopýrů. A vzápětí se rozlehly výkřiky padajících mužů do propasti pod mostem. Jak se rychle netopýři objevili, tak i zmizeli.
„Kde se tu ti netopýři, tak najednou vobjevili?“ zeptal se po chvíli Asim.
„Tak to nevím. Ale už mě skoro opouštěly síly,“ zkonstatoval Imar.
„To mě taky,“ řekl Asim. Poté vykročili a v plápolajícím světle pochodní uviděli na mostě spousty krve z Navarů i netopýrů.
KONEC SEDMÉ ČÁSTI