Stejná, ale jiná...(14)

21. A… MŮŽU?

Nakonec jsem se po půl hodině stání na chodbičce odhodlala ke vstupu. Nebylo to zrovna tím, že bych se sebrala. Spíš mě k tomu donutily pohledy ostatních. Výsměšné pohledy.
„Co je?“ ozval se hlas. Mužský hlas, až sem nadskočila.
„No, já tu mám jako bydlet,“ vymáčkla jsem ze sebe s určitou námahou.
„Ty?“ podíval se na mě otráveně.
„Jo, je tu snad někdo jinej?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila co ze mě vlastně leze. Zle se na mě podíval. Já se na něj ale nepodívala ani jednou.
„No tak jo. Hoď si věci na postel a kliď se tak na dvě hoďky odtud,“ řekl hrubě a sledoval mě, jak se pohybuji po pokoji.

Když se za mnou zavřely dveře, hlasitě jsem si oddechla.
„To to bylo až tak zlý?“ ozval se za mnou povědomý hlas.
„Docela i jo,“ otočila jsem se a spatřila Terku.
„Proč jsi to vůbec udělala?“ zkoumavě se na mě podívala.
„Musíme to řešit? Vždyť se to stalo, ne?“ obořila jsem se na ni.
„Tak promiň,“ stáhla se. Nahrbila se v ramenou. Ranila jsem jí. A nejenom že to bolelo ji. Bolelo to i mě.
„Tery… já… asi o tom ještě nechci mluvit,“ zadrmolila jsem a vydala se od ní pryč.

Vyběhla jsem ven. Zase ten smích, jak mi lezl na nervy. Všude se bavili, žili… a já byla od nich odstrčená. V tu chvíli jsem tu školu nenáviděla. Nenáviděla jsem lidi, co tu byli. Nenáviděla jsem je za to, že jsou oproti mě normální. Měla jsem pocit, že nikdy nezapadnu. Vrazil do mě míč. Někdo se mi omluvil. Ani jsem se nezastavila. Po chvíli jsem se rozběhla a utíkala pryč. Potřebovala jsem se uklidnit. ´Nejlepší by bylo mít teď přítele, ke kterému bych se mohla jen tak přitulit a nic neříkat,´ proběhlo mi hlavu a já se začala nenávidět taky. ´Proč myslim na takový blbosti?! Teď by se mi někdo hodil, co? Nestačí, že jsem už někomu ublížila!´ nutila jsem se k větší rychlosti. ´Už nemůžu!´ zaúpěla jsem v duchu. Mozek protestoval, proti nadměrné zátěži, kdežto srdce toužilo po pomstě. Chtělo, abych se složila a lapala po dechu. Což se taky za několik minut stalo.
Ležela jsem odevzdaně. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. I to, jestli se tam někdy vůbec vrátím. ´Neblbni, máš tam přece věci,´ divila jsem se sama sobě. ´Před chvíli si vlezla do včelího úlu a zjistila, že včely mají žihadla. Nechceš mi snad říct, že si tam vydržela tak krátkou chvíli a už to chceš vzdát?´ snažila jsem se přesvědčit, že to má přece nějaký cíl. ´Přežít sakra! Já chci žít!´ křičela jsem. Mozek ale nereagoval a srdce se vyžívalo v trýznění.
Jen s vypětí vůle jsem se postavila a vydala se zpátky. Nevěděla jsem kde jsem. Zdálo se mi, že jen bloudím. Posadila jsem se zase na zem a odpočinula jsem si. ´Přemístím se. Copak jsem tak blbá, že nepřemýšlim?´ vysmívala jsem se - komu jinému než sobě. ´Asi začínám bláznit,´ uvědomila jsem si těsně před tím, než jsem se objevila na dohled internátu.

Doteď nevím, jak jsem se dostala před ty hnusný oprýskaný dveře. Prostě jsem tam stála a s nechutí poslouchala tu muziku. ´Kdo ví, kolik je teď už hodin,´ blesklo mi myšlenkami a jistě jsem rozrazila dveře. Do tváře mě uhodil puch.
„Fuj! Co to je za smrad?!“ zakřičela jsem přes muziku která třásla dveřmi.
„Jakej smrad?“ začal se smát můj spolubydlící.
„Ty debile, cos tu hulil?!“ osopila jsem se na něj.
„Co ti je do toho? Nestarej se, jo?“ vysmíval se mi do očí.
„Já tu chci spát a ne se tu udusit!“ vyštěkla jsem.
„Si tu dělej co chceš, ale mě do toho nekecej, je ti to jasný?“ zhruběl mu hlas.
„Ne, to mi teda není. Chceš mi to snad vysvětlit jinak?“ zeptala jsem se výhružně.
„Kdo si myslíš že si?!“ snažil se na mě hrozivě zaostřit, ale nedovedl to.
„Určitě někdo víc než ty,“ uplivla jsem si před něj a otevřela okno dokořán.
„Ještě jednou tohle udělej a nezůstane jen u hádky,“ mrazivě jsem řekla a začala si vybalovat věci, jakoby se nic nestalo.

Probudila jsem se zimou. ´Sakra, měla jsem zavřít to okno. Ale zase lepší se probudit zimou, než smradem,´ ušklíbla jsem se. Pomalu jsem se probírala z dřímoty a pak vyskočila na nohy až to zadunělo. Můj spolubydlící sebou tak trhl, že jsem se zase skácela na postel výbuchem smíchu.
„Nevim, co je tady tak směšnýho,“ zabručel namíchnutě.
„No ty, přece!“ smála jsem se otevřeně.
„Takže nejen, že mě chceš buzerovat, ty se mi ještě budeš smát, jo?“ ozval se nebezpečně. Smích mě rázem přešel.
„Já tě nechci buzerovat!“ vytočeně jsem se posadila.
„A co to teda bylo včera za to kázání?“ trval si na svém.
„Kázání? To byl pud sebezáchovy!“ vyhrkla jsem dřív, než sem si stačila uvědomit co sem ze sebe zase vyvalila za perličku.
„Co- o?“ nějak to nepobíral a já se zase rozesmála.
„Děláš si ze mě prdel?“ zeptal se opatrně. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Vysoký, statný, blond, zelené oči, pohrdavý výraz, který nemizí i když o něj neusiluje.
„Ne,“ řekla jsem s mírným úšklebkem.
„Tak proč tohle, všechno?“ řekl větu, která mi v těle kolovala tak často, že skoro nahradila i krev.
„Protože tohle už je můj pokoj,“ začala jsem shovívavě. Čekala jsem, že vyletí a on mé očekávání nezklamal.
„Tvůj pokoj? Nebuď směšná. Byl jsem tu dřív.“
„Já řekla, že tohle je můj pokoj. A neříkej, že si o mě už neslyšel,“ ušklíbla jsem se. Zamrkal a já věděla, že mám vyhráno.
„To jsi ty?“ dostal ze sebe, už ne tak vyrovnaným hlasem.
„To jsem… jáá,“ zašeptala jsem a teatrálně rozpřáhla ruce. Musím přiznat, že jsem se božsky bavila. Zato on se nebožsky bál a strachem skoro třásl.
„Takže se mě bojíš?“ začala jsem kolem něj chodit v kruhu a jakoby zvědavě si ho prohlížet.
„Myslíš?“ zkusil frajeřit, jenže hlas ho zradil.
„Nemyslím, já to vím,“ usmála jsem se.
„Nech už toho, tohle divadlo mě už opravdu nebaví!“ zkřížil si ruce na prsou a pokusil se o odmítající pohled.
„To vidim, že tě to nebaví,“ smála jsem se.
„Tebe ale jo, co?“ Opravdu mě prokoukl.
„Jo, konečně se nějak můžu vyjádřit a lidi mě budou poslouchat,“ začala jsem vážně.
„Tak spusť, aby to už bylo za mnou,“ dovolil si. Ušklíbla jsem se a on jen pokrčil rameny. Trochu omluvně ale hlavně vzdorovitě.
„Lidi mě za to, co sem udělala odsuzujou. Ale hlavně se mě bojí. Nevim co je lepší a co horší. Ale vim, že mi to můj život, kterej se točí jak chce, rozhodně neulehčí. Nechci mít problémy i na pokoji. Takže si ujasníme hned pravidla. Nebudeš si sem tahat holky a kámoše. Tohle bude prostě zakázanej prostor. Já si je sem brát taky nebudu. Chci tu mít klid, protože všude jinde mi budou dělat peklo, rozumíme, si… Nebudeš nikde říkat o tom, jak to tady v tom pokoji chodí, co se tu děje, co někdy říkám, prostě nic. Tenhle pokoj bude takovej náš společněj život o kterym budem vědět jen my dva. Rozumíme si?“ zpražila jsem ho pohledem.
„No, j-jasně,“ zakoktal se.
„Co ti není jasný?“ obrátila jsem oči v sloup.
„Nechceš nic víc?“ zeptal se nechápavě. Povytáhla jsem obočí a tak pokračoval.
„Já, kdybych měl takovou moc a …pověst… tak bych si vynutil plno výhod. Proč ty ne?“ zvědavě si mě prohlídl.
„Nepotřebuju to, stačí mi, když nezapadám a usilujou mi o život,“ ušklíbla jsem se. Pořád se tak divně díval. Nevím proč sem mu to řekla, ale řekla jsem to.
„Aspoň v něčem chci být normální,“ věta, kterou ode mě už nikdo nikdy neuslyšel.
„Jak se vůbec menuješ?“ překvapil mě otázkou.
„Ket, Katy,“ do teď nevím, proč jsem se tak vždycky představovala.
„Já sem Sebastian, Seb,“ řekl a usmál se docela mile. Což mě překvapilo ještě víc, než jeho otázka. ´Sakra, můžeš si poblahopřát, ty blbečku…takhle se proříct, že máš slabinu!´ pěkně mi moje já vynadalo. Polekaně jsem se rozhlížela po pokoji v naději, že to ještě můžu vrátit.
„Děje se něco Ket?“ zeptal se, když viděl, jak se moje chování změnilo. Tím zájmem jsem ještě víc ustoupila a schoulila se do sebe. ´A sem v čudu. Nezamluvim to.´ bylo mi to líto, chtěla jsem být pořád ta zlá holka, která se nezajímá, co si myslí ostatní. Zrůda, která nepotřebuje mít přátele. Moje lidskost mě zradila.
„Co je?“ zeptal se víc polekaně. ´Opravdu se bojí o mě? –Nebuď sentimentální!´ napomínala jsem se ale cítila jsem i něco jiného než zlobu. Byla jsem za to moc vděčná a proto tak zranitelná.
„No tak, řekni mi to… A… můžu?“ zeptal se nesměle, nechápala jsem na co se ptá. Jen jsem se na něj pořád dívala tím slabým pohledem. Přišel ke mně a objal mě. Nebyla jsem schopna už absolutně ničeho. Všechno se mi totálně zhroutilo jako neumělá věž z karet.

„Pusť mě,“ ošila jsem se, když jsem se totálně vzpamatovala.
„Jo, promiň,“ zasmál se.
„Nemáš se za co omlouvat, a… díky,“ uhnula jsem pohledem.
„Nikomu se to nedonese, tak platěj pravidla. Chápu, že bys nepřežila, kdyby tohle někdo věděl. Z pokoje se to nedostane,“ pokýval hlavou a tím byl náš rozhovor ukončen.
Když jsem uslyšela, jak jde ke dveřím, odvážila jsem se ticho přerušit.
„Co je vlastně dneska za den?“
„Pondělí.“
„A kam jdeš?“ ptala jsem se dál.
„Mám teď jednu hodinu,“ pokrčil rameny.
„Hodinu? Ale vždyť jsou prázdniny!“ nemohla jsem si pomoct.
„Tohle není normální škola jak sis už určitě všimla. Taky se budeš muset učit. Někdo si sem pro tebe určitě přijde, já musim, tak zatím,“ mávl mi a zmizel z pokoje.
„Čau,“ řekla jsem už zavřeným dveřím.