V mlžných horách-8

Asim s Imarem došli na konec mostu a v mihotavém světle pochodní spatřili dva velké kamenné sloupy. Mezi nimi byl prostor, do něhož po chvíli vstoupili.
„Teď už snad dojdeme nakonec,“ pronesl Asim.
„Myslím, že ano,“ mínil Imar.
Uběhlo několik minut a oba pocítili závan vzduchu. Přidali proto do kroku a zanedlouho v dálce spatřili velké množství slunečních paprsků.
„Jo, jsme tady!“ vyhrkl Imar.
„No konečně,“ řekl Asim a následoval Imara, který držel pochodeň nízko nad zemí. Netrvalo to dlouho a stanuli na okrají velké propasti. Nad ní se nacházel ve skále kulatý otvor, jímž byla vidět modravá obloha.
„Tak ten drak je teda někde dole, že,“ mínil Asim.
„Ano. Měl by spát na dně tý propasti. Jak už jsem ti říkal, tak podle legendy by ho měla probudit vhozená pochodeň,“ pronesl Imar a přitom do nitra propasti vhodil hořící pochodeň. Ta začala padat do její hlubiny, přičemž jí osvětlovala. Oba sledovali padající plápolající pochodeň, jak mizí v hlubině. A za okamžik viděli už jen mihotavý plamínek, jenž v temnotě po chvíli zmizel.
„Ta propast musí bejt pěkně hluboká,“ poznamenal Asim.
„To určitě. Nerad bych se o její hloubce přesvědčil,“ mínil Imar.
Čas plynul, ale nic se nedělo. Oba plní očekávání stále hleděli do tmavé prázdnosti, ta však zůstávala i nadále tajemně tichá.
„Tak. A co teď?“ zeptal se Asim.
„Já nevím. Všechno vostatní o čem hovořily legendy se potvrdilo,“ zkonstatoval Imar a sedl si k okraji propasti.
„V pradávných dobách tady ten drak třeba byl. Ale od těch dob uběhlo strašně moc času. Jen bohové jsou nesmrtelní,“ pronesl Asim.
„Máš pravdu. Možná jsou už dole z toho draka jen kosti,“ mínil Imar a pomalu vstával. Náhle se však z hlubiny propasti ozval mohutný řev, přičemž se vše zachvělo. Imar leknutím zavrávoral a Asim ho rychlým přískokem zachytil. Oba se poté ocitli na zemi, jenž se nadále chvěla a zároveň se stupňoval příšerný řev, který oběma naháněl hrůzu.
„Kosti z toho draka asi ještě nebudou!“ vyhrkl Asim.
„To je dobře!“ zkonstatoval Imar.
„Doufám, že nás nebude chtít sežrat!“
„Podle tý legendy by nám nic nemělo hrozit!“
„Myslíš, že von tu legendu bude znát?“
„Musíme doufat,“ vyhrkl Imar, který s Asimem lezl po čtyřech od propasti. Pak se oba postavili na nohy a rozeběhli se. Ale v tu chvíli dosáhlo řvaní draka vrcholu. Ze stěn skály se začaly sypat kameny, přičemž se zem chvěla jako při zemětřesení a oba vzápětí ztratili rovnováhu a ocitli se na ní.
„Ten drak nás zabije, i když nebude chtít!“ vysoukal ze sebe s pobledlou tváří Asim.
„Vypadá to, že už se vyřval,“ řekl Imar.
Řev ustal a skalní stěny se také přestaly třást. Asim a Imar ze zatajených dechem v pololeže hleděli přes spadlé kameny na otvor propasti. Ten ozařovaly sluneční paprsky a v nich pojednou spatřili velkou podlouhlou hlavu s červenýma očima a potom se objevilo obrovské okřídlené tělo. Oba vytřeštili oči, rozbušilo se jim srdce a zároveň hleděli na draka, jenž pozvolna stoupal do výše. Za okamžik však zůstal za mávání křídel na jednom místě, načež se zadíval na ně. A poté se k nim začal pomalu přibližovat.
KONEC OSMÉ ČÁSTI